Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

17 March, 2017 06:27

OBSAH

Ano, ano!

Barbara Brettonová

Nevěsta na útěku

Rita Clay Estrada

Ženich s otazníkem

Sandra Jamesová

První muž

Debbie Macomberová

Barbara Brettonová

ANO, ANO!

PRVNÍ KAPITOLA

Říká se, že muž na svou první lásku nikdy nezapomene. Možná, že právě proto si Robert všiml velkého nápisu v jedné výstavní síni. Slavnostní otevření. Sunny si Vás dovoluje pozvat ke slavnostnímu přípitku u příležitosti otevření Galerie One.

Bylo krásné dubnové odpoledne a jméno Sunny v něm probudilo staré vzpomínky na teplé letní noci. Často se přistihl, že myslí na ženu, kterou kdysi miloval a kterou si vzal za manželku. Bylo až neskutečné, jak jasně si vybavoval její krásný obličej a zelené oči, jak dokonce cítil její parfém. Mohli být spolu až do dnes, kdyby se víc snažil. Nikdy si to nepřestal vyčítat.

Pravděpodobnost, že by se po patnácti letech setkal se svou bývalou manželkou, byla mizivá. Jistě nebyla jedinou ženou v Pensylvánii, která se jmenovala Sunny. Robert, stále zadumán, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila ho žena středních let, oblečená celá v bílém. „Prosím, poslužte si. Trochu vína? Nebo snad kousek sýra?“ Chtěl jí poděkovat, když si uvědomil, že se na něho zkoumavě dívá. „Nejste vy ten pán z banky? Pan Daniels říkal, že prý…“

„To mám za to, že chodím v obleku do galerie,“ poznamenal s úsměvem. „Ne, nejsem. Chci se tu jen trochu porozhlédnout.“

Pokrčila rameny. „Ale jistě, prosím. Doufám, že se vám výstava bude líbit. A nezapomeňte na víno.“

Letmo se rozhlédl kolem sebe. Bylo zde spousta žen, ale byly buď příliš staré, nebo příliš mladé, moc vysoké nebo zase moc malé. Žádná z nich se však nepodobala Sunny.

Pokud se ovšem nezměnila. Hledal urostlou a temperamentní rudovlásku, která dnes už mohla vypadat úplně jinak. Myslet si, že se po tolika letech vůbec nezměnila, byla naprostá pošetilost.

Nehodlal si kazit krásné vzpomínky, a proto dospěl k názoru, že bude asi nejrozumnější, když odtud odejde.

V tu chvíli se otočil a spatřil ji. Nebylo nejmenší pochyby o tom, že to je ona. Pořád stejně krásná a půvabná, právě taková, jakou si ji pamatoval. Mírně zvlněné rudé vlasy jí sahaly téměř po pás. Měla na sobě volný světlý svetr a přiléhavou minisukni, na nohou černé punčocháče a kožené boty. Vypadala neuvěřitelně sexy.

Cože!?

Srdce se mu rozbušilo. Bylo vůbec možné, aby ho jeho bývalá žena tak rozrušila? Ne, to se opravdu jaksi nehodilo. Byla s nějakým velkým blonďákem a vesele se bavila. Nepamatoval si, že by za celou dobu, co byli manželé, někdy tak zářila. Co si o sobě ten fešák myslí, že se k ní tak má? A co když je to její manžel?

„Ne,“ vyhrkl. „To nemůže být.“

Sunny byla jeho.

Sunny se ještě smála Vladimírově žertovné poznámce, když si ho všimla. Celá strnula.

„To není možné,“ zašeptala. Rázem přestala vnímat všechno, co se kolem ní dělo a viděla jen muže, který se k ní blížil. Bylo vůbec možné, aby muž, kterého kdysi milovala, vstoupil znovu do jejího života? Ne. Určitě se jí to jen zdá.

Muž se před ní zastavil. „To je ale překvapení, Sunny.“ Ten hlas… tak hluboký a rezonantní. Můj ty bože, je to možné…

„Roberte?“ zírala na něho s otevřenou pusou. Byl větší, než jak si ho pamatovala. I když trochu zestárl, byl to pořád ten nejhezčí muž, jakého kdy potkala. „Robby?!“

Vrhla se mu do náručí. Štěstím jí vyhrkly slzy. „Můj ty bože! Nemohu tomu uvěřit!“

Robert ji náruživě objal a pozvedl nad zem. Byla tak křehká a žensky smyslná. Pohladila ho po vlasech, které byly stále tak hebké jako dřív. Voněl mýdlem a tváře měl teplé od slunce. Chvíli se mlčky objímali, než ji pustil a postavil na zem. Pouštěla se ho nerada.

Dlouze se na ni zadíval. „Tobě snad projde cokoliv.“

Lehce ho zatahala za volně uvázanou kravatu. „Jak to děláš, že se takhle oblékáš a přitom pořád vypadáš sexy?“

Robert se zasmál. „Vypadáš skvěle, Sunny.“

„Ty také,“ ohodnotila ho znalecky. Trochu sice zestárl, ale to mu na vzhledu nikterak neubralo.

„Kdy ses…“

„Co tady…“

Oba se na sebe podívali a rozesmáli se.

„Tak dobrá, nejdříve ty,“ řekl Robert.

Měla pocit, jako by to bylo včera, kdy Roberta viděla naposled. Hlavou jí prolétly vzpomínky na společné manželství. Měla z toho smíšené pocity. Zatřásla hlavou, aby se vzchopila. „Co tady, prokristapána, děláš?“

„Měl jsem ve městě obchodní jednání. Pak jsem se chtěl někde najíst a zcela náhodou mě zaujala tahle galerie.“

„Nikdy bych nečekala, že tě zase potkám.“

„Mě to svým způsobem také překvapilo.“

Sunny si se zájmem prohlížela Robertův oblek. „Podle toho, jak jsi oblečený, soudím, že jsi to přece jen na toho právníka dotáhl.“

Robert se na ni kysele usmál.

„Jak se tak rozhlížím kolem, řekl bych, že jsi našla seberealizaci v umění.“

„To víš, že ze mne druhý Picasso nebude, ale přesto jsem spokojená.“

„To mě moc těší.“

Naklonila hlavu a s nezastíranou zvědavostí se na něho upřeně zadívala.

„Chceš mi snad říct, že jsi šel kolem mé galerie jen tak náhodou?“

Ukázal na tabulku na dveřích. „Viděl jsem tu vývěsku a řekl jsem si, proč bych si nedal trochu vína a nějaký zákusek.“

„A to říkáš ty, který jsi vždycky tvrdil, že by ses raději nechal zavřít s gorilou, než abys šel na party mezi umělce?“

„Mám dojem, že mi to budeš předkládat do konce života. Bylo mi tenkrát osmnáct. Dospěl jsem.“

Sunny mu podala ruku. „Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím, Robby. Doufala jsem, že se uvidíme na abiturientském večírku po deseti letech.“ Ty huso hloupá, proč toho nenecháš? Copak ses už kvůli němu celých patnáct let nenatrápila dost? Jsi úspěšná, šťastná, máš spoustu přátel a rodinu, která tě miluje. Co víc si můžeš přát? „Musím říct, že jsi nám tam docela chyběl. Všichni by tě bývali rádi viděli.“

Robert se na okamžik zamyšleně odvrátil. Uvědomil si, jak dlouhá doba je od sebe dělila.

„Lisa tehdy čekala už čtvrté dítě,“ pokračovala, aby přerušila náhlé ticho. „John strašně zhubnul, Kenny se pomalu zařizoval v obchodě a Karen je ještě pořád zamilovaná do Paula.“

„A co ty?“ zeptal se. Koho miluješ ty, Sunny?

„Stále volná jako pták,“ řekla s předstíranou radostí. Trochu ji zabolela vzpomínka na jejich společnou minulost. „Žiju si svobodně a mám radost z každé maličkosti, která mě potká.“

„Lidé, kteří si tak volně žijí, obvykle neotvírají vlastní galerie.“

„Ach, tak. Čas od času se také usadím,“ řekla. „Tak potrhlá zase nejsem, Robby. Jen tak vypadám.“

„Nic takového jsem nikdy netvrdil.“

„Ne,“ hlesla. „To jsi opravdu nikdy netvrdil,“ dodala zamyšleně. Všichni, až na Roberta, se jejím bláznivým snům vysmívali. Vždy stál při ní, i když si o jejím umění myslel své.

„Promiňte,“ přihnala se k nim asistentka Joi. „Dochází nám víno a šampaňské. Chlebíčků už také moc nezbývá.“ Její zrak nervózně přelétal z Roberta na Sunny. „Co budeme dělat?“

„Asi tu slávu budeme muset ukončit,“ prohlásila Sunny a podívala se rychle na hodinky. „Ostatně jsme to tady už stejně o hodinu přetáhli. Ale ještě půl hodiny počkáme. Byla bych nerada, aby hosté měli pocit, že je vyháníme,“ řekla a významně se podívala na Roberta. Tak dlouho se neviděli. Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí.

„Dobrá, začnu to pomalu odklízet,“ řekla Joi a zmizela mezi hosty. Sunny se znovu otočila k Robertovi. Už si stačila všimnout, že na ruce nemá snubní prsten. Ale to nic neznamená. Nejednou se setkala s nápadníky, kteří žádný prsten nenosili a byli přitom ženatí. Proč se bojíš? Klidně se ho zeptej, jestli je ženatý. Nic na tom přece není.

„Jsi vdaná?“ zeptal se jí Robert.

Sunny zamrkala. „Právě jsem ti chtěla položit tu samou otázku.“

„Jsi?“

„Ne.“ Nervózně se nadechla. „A ty?“

Zavrtěl hlavou. „Ovdověl jsem.“

„To je mi líto.“

„A mám dvě děti.“

Zarazila se a znovu se nadechla.

„Dvě?“

„Šestiletého kluka a dvanáctileté děvče.“

„Ach.“

„Máš ráda děti?“

„Jo, jistě.“ Měla pocit, jako by ji někdo bodl nožem do srdce. Těžce nesla, že mu dala děti jiná žena. „Musí to být těžké být ovdovělým otcem.“

„Myslím, že mám v podstatě víc štěstí než většina jiných lidí,“ řekl a díval se jí přitom do očí. „Mám na to, abych si mohl dovolit výpomoc v domácnosti.“

Snažila si představit, jak vozí děti do školy a jak jim připravuje sendviče, ale moc jí to nešlo. Měl všechno to, o čem snili, že spolu jednou budou mít.

„Sunny!“ ozval se hlas její asistentky. „Roscoe potřebuje pomoc.“

„Raději abys jim šla pomáhat,“ řekl Robert a upřímně se na ni usmál. „Počkám, až budeš se vším hotová.“

Na okamžik se zarazila a úzkostlivě se na něho podívala.

„Vážně?“

„Ano. Rád bych tě pozval na večeři.“

„To zní lákavě.“

„Nevíš o nějakém místě, kde dobře vaří?“

„Ale ano,“ řekla s potěšením. „Vím o jednom, kde se ti jistě bude líbit.“

Sunny přestala být Robertovou ženou už v době, kdy se Jimmy Carter stal prezidentem a v rádiu se hrály písně Bee Gees. Od té doby už uplynulo hodně vody, ale když Robert vstoupil do domu s výhledem na řeku, okamžitě rozpoznal osobitý vkus své bývalé manželky. Každý pokoj něco vypovídal. Výzdoba stěn, nábytek a doplňky svědčily o její osobnosti, o jejím temperamentu a smyslu pro umění. Celý dům byl jako Sunny.

„Nalej si trochu vína,“ řekla, když stoupala po schodech nahoru. „Musím se převléknout do něčeho pohodlného a vzít si zástěru.“

„Vypadáš docela dobře v tom, co máš na sobě.“ Byl by hřích ty krásné nohy zakrývat.

Sunny se začervenala. Zřejmě pochopila, co tím měl na mysli. „Sklenky jsou v kuchyni. Můžeš mi nalít trochu červeného chardonnay,“ řekla a půvabným pohybem ruky si prohrábla vlasy. „Hned budu zpátky.“

Bezostyšně se na ni díval, dokud nezmizela za dveřmi svého pokoje. Svůdně, téměř vyzývavě pohupovala svými dokonale tvarovanými boky. Zajímavé, že některé věci se nikdy nemění. Už ve škole ho její půvabná chůze fascinovala. Je až neuvěřitelné, že si člověk něco podobného i po tolika letech pamatuje. Vystudoval práva, znovu se oženil, stal se otcem dvou dětí – ale vzpomínka na Sunnyiny krásné boky přetrvala.

Sunny byla první dívkou, kterou políbil, první, se kterou šel do postele a se kterou se poprvé oženil. Bylo proto zcela logické, že k ní ještě pořád něco cítil. Byli tenkrát mladí a nevinní. Vášnivě se milovali a věřili v posvátnost manželského svazku a ve vzájemnou oddanost.

Robert se rozhlédl po pokoji. Cítil omamnou vůni růží a pomerančových květů. Snažil se vypátrat, odkud se ta vůně line, ale nikde žádné růže neviděl. Někde zřejmě stála dobře ukrytá miska s potpourri.

Sunny se za několik minut vrátila a rozechvělou rukou pozvedla sklenku vína. Doufala jen, že si Robert jejího neklidu nepovšiml.

„Na staré přátelství,“ řekl Robby a pozvedl svou číši.

Usmála se na něho. „Ano. Na staré přátelství.“

Přiťukli si. Oknem pronikaly dovnitř sluneční paprsky, odrážely se na sklenkách s vínem a vrhaly na vyleštěné parkety červené světlo. Bušilo jí srdce, ale nic proti tomu nezmohla. Proč ho vlastně k sobě pozvala? Co očekávala? Měli jít raději do restaurace, kde bylo spousta lidí a kde by se necítila tak zranitelná.

Jeho přítomnost ji najednou začala značně znepokojovat. Vnímala ho všemi smysly. Voněl po citrónech. Chtěla mu zabořit ruce do hustých vlasů a… Vzchop se, Sunny. Tohle není žádný milenec, ale tvůj bývalý manžel! Copak je vůbec možné zamilovat se znovu do bývalého manžela? Proč se tak chvěla?

Musela od Roberta trochu poodstoupit.

„Z verandy je krásný výhled na řeku,“ řekla. Napila se, aby si dodala odvahy. „Nepůjdeme se podívat ven?“ Potřebovala na čerstvý vzduch, aby se vzpamatovala.

Venku vál svěží vánek, ale ani to jí moc nepomohlo. Zhluboka dýchala a nemohla se zbavit jakéhosi zvláštního pocitu, který ji k němu přitahoval. Dlouho mlčky stáli na verandě. Chtěla se omluvit a jít připravit něco k jídlu, ale zůstala stát vedle něho.

Po chvíli ji Robert uchopil za ruku. Byl to velmi zvláštní pocit, který v nich evokoval vzpomínky na školní léta, kdy takové doteky znamenaly strašně moc.

Pozorovali spolu západ slunce a mlčky se dívali, jak obloha mění barvu.

Vždy jsi pro mne byl ten jediný, Robby. Od samého začátku. Jedině ty sám, přemýšlela Sunny.

I když jsem miloval Christinu, ty jediná jsi dovedla vstoupit do mé duše a do mého srdce, přemýšlel Robert.

Začínalo se ochlazovat. Beze slova se otočili a vrátili se do pokoje.

Nevěděl proč, ale cítil se tu jako doma. Zatímco se Sunny odebrala do kuchyně, rozdělal oheň v krbu. Byli už jednou svoji a právě proto snad necítili potřebu mluvit. Oba si však byli vědomi jistého napětí. Považovali za osud, že je okolnosti znovu svedly k sobě… že tato shoda náhod jim chtěla dát novou šanci na štěstí.

Robert přisunul malý stolek blíže ke krbu a Sunny jej prostřela k jídlu.

„Co to bude? Čína?“ zeptal se, když místo příborů přinesla hůlky.

„Ráda experimentuji.“ Posadila se proti němu. „Hůlky tomu dávají ten správný ráz.“

„I bramborovému salátu?“

„To by ses divil.“

„Ty už asi nikdy jiná nebudeš,“ řekl a dolil jí do sklenky víno. „Stále musíš dělat všechno jinak, že?“

Dala si malý doušek vína. „Alespoň se pořád učím něco nového.“

Chtěl něco říct, ale raději toho nechal. Proč kazit tu krásnou, romantickou atmosféru. Cítil se s ní tak dobře. Znal ji. Byla už prostě taková. Jeho Sunny.

„Vypadá to nádherně,“ ukázal na talíř plný dobrého jídla, „ale nemám vůbec hlad.“

Odsunula svůj talíř stranou. „Já také ne.“

Díval se jí upřeně do očí. Plameny šlehající v krbu se mu odrážely v tmavých očích. Cítila se tak bezbranná. „Stále ještě věříš v lásku na první pohled?“

Zamrkala a na chvíli zavřela oči. Celá se uvnitř zachvěla. Jeho slova ji hluboce zasáhla. „Robby, já…“

Neměla čas větu dokončit. Robert vstal ze židle a uchopil ji za ruce. Měla dojem, že se jí to jen zdá. Oči mu vášnivě plály. Cítila se tak zvláštně, ale nemohla jeho doteku odolat.

Pomalu ji objal a přitiskl k sobě. Rozbušilo se jí srdce. Bylo to nesmírně vzrušující.

„Obejmi mě, Sunny,“ zašeptal.

Pozvedla hlavu a podívala se mu do očí. Byly zastřené. Úplně jiné. Bezpochyby to už nebyl ten mladík, kterého si kdysi vzala, ale zralý a opravdový muž, plný živočišné síly. Byl vysoký, silný a sebevědomější. Vzrušením se zachvěla, když jí prsty projel vlasy. Položila mu ruce na ramena.

„Zvedáš teď činky?“ zamumlala. Palcem jí přejel po plných rtech. „Myslela jsem, že hraješ tenis nebo něco takového. Nehrají snad všichni úspěšní právníci tenis?“

Vzal ji něžně za bradu. „Sunny, nechci teď mluvit o sportu.“

„Ne?“

„Ani o advokátech,“ dodal.

Zasmála se, ale bylo v tom poznat ryze ženské vzrušení.

„A o čem bys rád mluvil?“

„O ničem,“ řekl a sklonil k ní hlavu. „Vůbec o ničem.“

Chtěla říct něco vtipného, ale nestačila se ani nadechnout. Přitiskl své horké rty k jejím. Byl vášnivý, roztoužený, ale jemný. Nenechala ho dlouho čekat. Pevně ho objala a vroucně opětovala jeho touhu.

„Robby… ach, bože…“ sténala rozechvělým hlasem. „Dočista jsme se zbláznili.“

„Ano,“ řekl a přitiskl rty na její vzedmuté ňadro. „Naprosto jsme se zbláznili.“

„Pohovka,“ vydechla. Podlamovaly se jí nohy. Ani nevěděla, jak se stalo, že se oba ocitli na pohovce vedle krbu a nedokázali už potlačit svoji dychtivou touhu. Robert hladil její ňadra a laškovně kroužil prsty kolem velkých tvrdých bradavek. Sunny se celá třásla. Cítila silné záchvěvy v nejintimnějším místě svého těla. Nemotorně Robbymu rozepla košili. Zběsile ji ze sebe stáhl a hodil na zem. Sunny byla vzrušením celá rozpálená. Nechtěla čekat. Hbitě si svlékla tričko a džíny si stáhla současně s kalhotkami. Pohledem hltal její krásné plné tělo.

Rozepnula mu kalhoty. Robby jen ztěžka zasténal. Oba teď byli nazí a vášnivě se objímali a laskali.

Byla to smyslná, až živočišná vášeň, která je bez jakékoli předehry zcela pohltila. Milovali se divoce a odevzdaně.

Po bouřlivém ukojení svých tužeb a vášní si zůstali mlčky ležet v objetí. Robert věděl, že ji už nemůže nechat odejít.

„Sunny?“

Spokojeně se k němu přitulila. „Hmm?“

„Znovu se vezmeme.“

DRUHÁ KAPITOLA

Sunny se posadila a zírala na něho. „Cože?“

„Chci si tě vzít,“ řekl právě tak klidně jako předtím.

„Ty mě žádáš o ruku?“ To se jí snad muselo jen zdát. Takové věci se nestávaly ze dne na den.

Spustil nohy na zem. „Vím, co tomu chybí,“ řekl a svezl se na jedno koleno. „Chceš oficiální, staromódní nabídku k sňatku.“

„Jsi docela nahý, Robby,“ ukázala na něho a začala se smát.

„To je dobře. Alespoň vidíš, že to myslím vážně.“

„Nebuď směšný. Vždyť se sotva známe.“

„Známe se od třinácti let.“

„A posledních patnáct let jsme se vůbec neviděli.“

„Můžeš snad říct, že necítíš to, co cítím já?“

„Jistě, že to taky cítím, Robby. Jen…“

„Máš strach.“

„Ne, nemám z ničeho strach.“

„Možná, že ne,“ řekl a posadil se vedle ní na pohovku, „ale ze sňatku ano.“ Uchopil ji za ruku a položil si ji na prsa. „Bojíš se, že to podruhé zase nevyjde.“

Bylo to zvláštní být s mužem, kterého tak dobře znala. „A ty ne?“

„Jsme oba starší a zkušenější. Osud nás znovu svedl dohromady a jsem si jist, že pro to je nějaký důvod.“

„To sice zní moc hezky, Robby, ale nejde tu jen o naše city. Jsou tu tvoje dvě děti.“

„Budou tě mít právě tak rády jako já.“

„To nemůžeš nikdy vědět.“

„Vždyť to ani jinak není možné.“

S malým chlapcem by si Sunny starosti nedělala, ale s mladou dospívající dívkou to je jiné. „Je známé, že dcery obvykle lnou k otci.“

„Jessi je hodné děvče. Potřebuje matku, stejně jako já potřebuju ženu.“

Sunny se na okamžik zamyslela. „Jestli hledáš jen někoho, kdo se ti bude starat o domácnost, pak…“

„Sunny, já tě miluju.“

Upřeně se na něho dívala. Uvědomovala si sílu jeho slov.

„To nemůžeš.“

Svraštil obočí. „Už je to tak.“

„To je nesmysl.“

„Já se s tebou o tom hádat nebudu.“

„Láska na první pohled nepotkává člověka dvakrát, navíc ještě se stejnou osobou.“

„Právě se to stalo.“ Dlouze se jí zadíval do očí. „Nebo snad ne?“

Byl to jeden z těch okamžiků, který může změnit celý život. Na jedné straně byla Sunny Talbotová nezávislou majitelkou galerie, na druhé až po uši zamilovanou ženou, která nebyla s to myslet na nic jiného, než jak se Roberta zmocnit. Věděla, že to všechno byl naprostý nesmysl.

Už spolu jednou žili a manželství se jim nevydařilo. Proč by se jim mělo vydařit teď? Stále ho však milovala. Nemohla se zbavit těch krásných vzpomínek na první lásku. Věděla, že s ní zůstanou po celý život. Ach bože, proč jen ho tak milovala?

„Nevím, jestli jsem schopná začít znovu,“ přitulila se k němu. „Ale zkusit bych to mohla.“

„Nemohu ti zaručit, že nalezneš něco nového.“

„Něco takového bych ani nečekala,“ řekla něžně. „Chtěla bych však, abys mi slíbil, že na všechno budeme dva, že budeme všemu čelit společně.“

„Vím, že minulost už nezměníme, ale o budoucnost bychom se spolu mohli pokusit.“

„Tolik jsem tě milovala,“ zašeptala a nepatrně mu zavadila o rty.

Pohladil ji po vlasech. Cítila, jak se mu na okamžik zatajil dech. „Býval bych pro tebe udělal cokoliv, Sunny.“

„Nechápu, v čem jsme chybovali?“ šeptala nevinně.

„Byli jsme příliš mladí,“ řekl po chvíli.

„Moc snadno jsme se vzdávali, Robby. Měli jsme se víc snažit, aby naše manželství fungovalo.“

„Ale nevěděli jsme, jak na to.“

„Měli jsme se tomu naučit.“

„Možná, že jsme prostě nechtěli.“

Jeho slova se jí dotkla. Měl svým způsobem pravdu. Její samovolný potrat je od sebe oddělil. Byla to tragédie, za kterou ani jeden z nich nemohl. Kdyby byli tenkrát silnější, jistě by se s tím nějak vyrovnali. Ale byli příliš mladí na to, aby si uvědomili, že taková věc je měla spojit, ne odloučit.

Sunny vyskočila z pohovky a odběhla k prádelníku pod oknem. Chvíli se přehrabovala ve spodní zásuvce.

„Podívej se na tohle,“ řekla a podala mu zarámovanou fotografii. Pak se k němu znovu přitulila.

„Naše promoce,“ zasmál se. „Podívej se, jaké jsem měl vlasy.“

„To je naše svatba,“ opravila ho. „A náhodou si myslím, že ti to docela slušelo.“

Robert potřásl hlavou. „Je vůbec možné, že jsme byli tak mladí?“

Oči se jí orosily.

„Nejúžasnější na tom je, že si všichni mysleli, že jsme dost dospělí na to, abychom se vzali.“ Sunny se zamyslela. Snažila si vybavit, jaké to tenkrát bylo. „Měla jsem tehdy pocit, že bez tebe nemohu žít,“ řekla. „Znamenal jsi pro mě všechno na světě.“

A tak zatímco ostatní slavili promoci, Sunny a Robert odjeli do Delaware, aby se nechali na tamější radnici oddat.

„Pamatuješ, jak jsme se zastavili v jedné restauraci poblíž hranic státu a jak se kolem nás sjeli pekelní andělé?“

„Vypadali hrozně drsně,“ přiznala, „ale chovali se k nám docela fajn. Zaplatili nám svatební snídani.“

Oba se tomu zasmáli. Když se nastěhovali do prvního bytu, bylo to strašné. Bydleli v dosti nebezpečné čtvrti a rodiče jen žasli, že se jim ještě nic nepřihodilo. I když Talbotovi i Hollandovi měli k jejich počínání značné výhrady, vždy jim pomohli, jak jen mohli.

„Moje mamka myslela, že jsme se naprosto zbláznili, pamatuješ?“ zeptal se Robert.

„Naši nám chtěli koupit pistole, abychom se v případě potřeby mohli bránit,“ smála se Sunny.

„Až se o nás doví, nebudou tomu věřit,“ řekl Robert.

„Já vím,“ řekla Sunny. „Budou si myslet, že nám přeskočilo.“

„Když vezmu v úvahu, co se mezi námi za posledních pár hodin přihodilo, vůbec bych se jim nedivil.“

„Myslím, že až se máma vzpamatuje z prvního šoku, bude mít ohromnou radost,“ řekla Sunny. „Vždy tě považovala za tu nejlepší partii, jakou jsem kdy měla.“

„Jen aby nechtěla, abychom měli svatbu v katedrále.“

„Myslím, že je naše představa malého svatebního obřadu moc nenadchne,“ řekla Sunny.

„Snad nechceš říct, že…“

„Chraň bůh, ne! Velké svatby mi připadají tak banální.“

„Jen to jen zbytečné vyhazování peněz.“

„Mnohem víc se mi líbí, když kolem sebe mám jen ty, které mám ráda.“

„Jen svoji rodinu,“ řekl Robert. „Čistě soukromá záležitost.“

„Ano. Na vlastní zahradě s výhledem na řeku. Je to nádherné místo a není si ho třeba předem rezervovat.“

„Co takhle příští týden?“

„To by šlo,“ řekla Sunny a spokojeně si oddechla.

„Naše rodiny tak alespoň nebudou mít čas na žádné velké přípravy.“

„Svatbu bychom tedy měli naplánovanou,“ řekl Robert. „Takže se klidně můžeme soustředit na svatební noc.“

„Měla bych několik nápadů, které by tě mohly zajímat.“

Robert ji hbitě uchopil a položil si ji pod sebe.

„Můžeš mi nějaký předvést v praxi?“

Zasténala, když se dotkl jejího středu. „Možná, že se dám i přemluvit.“

„Je třeba tohle dobrý nápad?“

„Ach, bože… Robby,“ vykřikla.

Příprava na svatební noc byla dokonalá. Teď už jen zbývalo uspořádat svatbu.

„Musíme být oba silní,“ řekla Sunny, když druhý večer zastavili na parkovišti před restaurací.

„Budou na nás přísní.“

„Jsme v tom oba stejně,“ řekl Robert a vypnul motor. „Musíme držet spolu.“

„Nevím, jestli to moc pomůže. Vsadím se, že už na nás uvnitř čekají a plánují, jak nám to rozmluvit.“

Hned včera ještě zatepla sdělili své plány rodičům, kteří jimi byli rovnou měrou překvapeni, ale i nadšeni. S radostí přijali pozvání na večeři. Byla to šance a pokus o obnovu přátelství.

„Musíme jim hlavně říct,“ řekl Robert, když Sunny pomáhal vystoupit z vozu, „že chceme prostý, zcela jednoduchý obřad.“

„Ty si to představuješ moc jednoduše,“ pravila Sunny a potřásla hlavou. „Tak snadné to nebude.“

„Ale ano,“ oponoval jí Robert, když vcházeli dovnitř. „Jsme přece dospělí lidé. Máme právo mít svatbu takovou, jakou si ji přejeme mít.“

„To je pravda,“ přikývla Sunny a mávala přes sál na svého otce. „Ale ty asi ještě pořád věříš na Ježíška a na pohádky.“

„Sunny! Robby!“ objal je oba Stan Talbot. „Konečně jste tady. Už se s Georgem nemůžeme dočkat přípitku.“

„Raději se pevně drž,“ pošeptala Sunny Robertovi, když usedali ke stolu. „Teď to začne.“

Vína bylo víc než dost a přípitky obou otců nešetřily vřelým citem a slovy plnými naděje. Robertova matka Olivie a Sunnyina matka Millie plakaly dojetím. Prohlížely si fotografie svých dětí z mládí a vzpomínaly na šťastná léta.

Zdálo se, že se během podávání polévky a salátu vše odvíjelo v naprosté pohodě.

„Vidíš,“ zašeptal jí Robert do ucha, když začali podávat hlavní jídlo. „Neříkal jsem ti, že s nimi nebudou žádné problémy?“

Sunny se netvářila moc přesvědčeně. „Ještě máme před sebou dva chody,“ odpověděla mu. „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“

Právě dokončovali předkrm, když to vypuklo. Sunny si všimla, jak se obě matky na sebe významně podívaly. Sevřel se jí žaludek.

„Trochu jsme o tom přemýšlely…“ začala Millie.

„A dostaly jsme několik zajímavých nápadů,“ pokračovala Olivie.

„Myslím, že se vám budou opravdu líbit,“ řekla Millie a vyndala ze své kabelky několik ubrousků.

„Napsaly jsme si je na ubrousky,“ pokračovala Olivie a rovněž jich několik vytáhla.

„Mami,“ vstoupila do řeči Sunny a odložila vidličku. „Myslím, že jsem ti už říkala, že chceme jen malý obřad.“

„Ale ano, drahá,“ vmísila se do hovoru Millie. „Sepsaly jsme pouze seznam hostů.“

Robert je podezřívavě pozoroval.

„Na ubrousky?“

„Chtěly jsme s tím vším začít co nejdříve,“ přidala se jeho matka, náruživá organizátorka. „A neměly jsme nic jiného po ruce.“

Robert chtěl něco říct, ale Sunny ho pod stolem kopla do nohy.

„Kolik jmen tam máte?“ zeptala se klidně.

Ani jedna z žen neodpovídala. Stan a George se zvedli od stolu a odebrali se k baru. Robert se natáhl pro hromadu ubrousků.

„Nezmačkej je, Roberte!“ prosila ho matka.

Sunny si je pozorně prohlížela. „To musí být nejméně tři sta jmen,“ konstatovala s hrůzou.

Robert rozpřáhl ruce. „Neříkal jsem ti, že to budou chtít dělat v katedrále?“

„Mami,“ řekla Sunny důrazně. „Vždyť ani tři sta lidí neznáme.“

Millie a Olivie se na sebe s úsměvem podívaly.

„Drahoušku,“ začala Millie, „máš velice rozvětvenou rodinu.“

„A ty také, chlapče,“ obrátila se Olivie ke svému synovi. „Snažily jsme se vybrat jen ty nejdůležitější příbuzné. Musíme si dát pozor, abychom někoho neurazily.“

„To přece není možné,“ namítal Robert. Pak se otočil k Sunny. „A ty mě přestaň pod stolem kopat.“

Sunny se začervenala. „Snad bychom se mohli nějak dohodnout, ne?“

„Ale jistě,“ řekla Millie s pocitem vítězství. „Nechte to na nás. Vy dva si s tím nemusíte dělat žádné starosti.“

Sunny zaťala zuby. „Mami, Olivie, musíme si o tom spolu pohovořit.“

Obě ženy se na ni nevinně dívaly. „Ano, drahoušku,“ řekly obě najednou.

Sunny se obrátila k Robertovi o podporu. „Chceme jen malou svatbu.“

„Samozřejmě, drahá,“ řekla matka a poplácala ji po ruce.

„Svatba je oslava,“ dodala hbitě Olivie. „Je to příležitost podělit se o své štěstí s ostatními.“

„Mají to promyšlené,“ zašeptala Sunny Robertovi. „Myslím, že jsme v tom namočení až po uši.“

Robert zamával jedním ubrouskem. „Nemůžete ten seznam nějak zkrátit?“

Sunny znovu pohlédla na všechna ta jména. „Zapomněly jste na mou asistentku Joi,“ řekla jízlivě.

Robert se k ní přidal. „Když zvete Kyle Pruittovou, musíte pozvat také Dereka Andersena.“

Olivie zazářila. „Jak jsem jen na ně mohla zapomenout,“ podivila se a jala se zapisovat jména na další kus ubrousku. „Když pozveme Andersenovi, nemůžem vynechat Gillfordovi.“

„Zrádče,“ zasyčela Sunny na Roberta.

„Jen se na ně podívej,“ řekl Robert a ukázal na obě matky. „Radostí se rozplývají.“

„Myslím, že bychom mohly připravit krásnou svatbu na zimu,“ řekla Millie.

„Svatba v zimě?!“ Zalykali se Sunny s Robertem. „To snad nemyslíte vážně?“

„Možná, že bychom to zvládly už na podzim,“ řekla Olivie, aby je uklidnila a pohlédla na Millie.

Millie našpulila pusu.

„No, možná…“

„Příští týden,“ řekl Robert rázně a nesmlouvavě.

„Cože?! Příští týden?“ Vykřikly obě matky. „To není možné!“

„Buď bude svatba příští týden, nebo žádná nebude,“ prohlásil Robert a Sunny se na něho jen s úctou a obdivem dívala.

„Potřebujeme na přípravy alespoň šest měsíců,“ řekla Olivie a prosebně se zadívala na syna.

„To nepřipadá v úvahu.“

Millie pohlédla na Sunny.

„To přece chápete, drahá?“

„Příští týden,“ řekla Sunny odhodlaně. „Nebo nic.“

Robert se vítězně usmíval a pokyvoval hlavou.

„V září,“ navrhovala Millie.

„Ode dneška za dva týdny,“ řekla Sunny nekompromisně.

„V červnu to bude perfektní,“ snažila se Olivie. „To budou krásně kvést růže.“

„V dubnu,“ ozval se Robert. „Na konci měsíce. Vydržíme to i bez růží.“

Ženy si mezi sebou nervózně šuškaly. „Tak tedy za šest týdnů,“ řekla Millie s přísným výrazem v obličeji.

„Druhý víkend v květnu,“ upřesňovala Olivie.

Robert a Sunny se podívali nejprve na sebe a pak na svoje matky.

„Možná, že těch šest týdnů by šlo,“ řekla Sunny zamyšleně.

Olivie a Millie se k sobě přiklonily.

„Tak dobrá,“ prohlásila Olivie. „Za šest týdnů se podruhé stanete mužem a ženou.“

Obě matky teď vítězně zářily.

Sunny a Robert na sebe pohlédli. „Co myslíš, vyhráli jsme?“ zeptala se Sunny.

„Nevím. Těžko říct,“ odvětil Robert.

Matky je oba radostně objímaly. „Slibuji, že se nemusíte absolutně o nic starat,“ ujišťovala je Millie.

„Vůbec o nic!“ dodala vítězoslavně Olivie. „Bude to svatba, o které se vám ještě nezdálo!“

TŘETÍ KAPITOLA

Z venku vypadal Letitiin svatební salón jako kterýkoliv jiný obchod. Uvnitř to však bylo docela jiné. Vše zde dýchalo romantikou a ženskou něhou. Přesto se tu však cítila jako v mučírně.

„Teď chápu, proč jsem tenkrát s Robertem raději utekla,“ řekla Sunny, když za ní madam Letitie zavřela dveře zkušební kabinky. „Svatby jsou vyčerpávající.“

„Vyčerpávající?“ Millie hleděla na svoji dceru, jako by ji nepoznávala. „Já vyčerpaná nejsem,“ prohlásila a podívala se na Olivii. „Ty jsi unavená?“

Olivie zavrtěla hlavou a zasmála se. „Já té mladé generaci vůbec nerozumím,“ řekla a pozorovala, jak si Sunny na sobě upravuje bílé šaty. „Myslím, že bys měla brát vitamíny.“

„Myslím, že bych měla jít k psychiatrovi. Nechápu, jak jsem se k něčemu takovému mohla nechat přemluvit.“

„To proto, že si s Robertem zasloužíte jen to nejlepší,“ prohlásila Millie.

„A protože jste nám tu radost poprvé nedopřáli. Podvedli jste nás,“ dodala Olivie. „Jestli si myslíš, že něco takového uděláte podruhé, tak se moc mýlíš.“

„Ale my jsme spolu utéct nechtěli,“ jala se znovu vysvětlovat Sunny. „Chtěli jsme jen malou, soukromou svatbu.“

„Zlato, celý život jsme šetřili a těšili se na tu událost,“ řekla Millie. „Babička Talbotová se dala slyšet, že bude moct zemřít teprve tehdy, až tě uvidí jít k oltáři v jejím závoji.“

Sunny nevěřila svým vlastním uším. „Abych pravdu řekla,“ začala opatrně, „tak jsem na závoj ani nepomyslela.“

„Cože? Svatba bez závoje?“ zhrozily se obě ženy.

„Měla jsem spíš na mysli věneček z květin.“

„Drahoušku, nežijeme přece v šedesátých letech,“ připomněla jí matka. „Teď jsou v módě staré tradiční svatby.“

„Musíš také myslet na výdaje,“ ohradila se Sunny. „Zanedlouho půjdete s tátou do důchodu a Liz je ještě svobodná. Neměli byste myslet také na ni?“

V tu chvíli vstoupila dovnitř asistentka paní Letitie. „Myslím, že to tu bude třeba trochu ubrat,“ řekla vzrušeně při pohledu na svatební šaty a začala se všem pilně věnovat. Sunny si rukama zakryla obličej. Nevěděla, má-li se smát nebo plakat.

„Předsvatební nervozita,“ poznamenala Olivie a něžně pohladila Sunny po vlasech. „Za chvíli to přejde.“

„Tím si nejsem tak jistá,“ zamumlala Sunny, ale ženy jí nevěnovaly pozornost.

„Bude to chtít ještě jednu zkoušku, aby jí šaty správně padly,“ oznamovala asistentka.

„Ale to jste říkala už před dvěma týdny,“ namítala Sunny.

„Slibuji, že to už opravdu bude poslední zkouška,“ dušovala se asistentka. „Hlavně se snažte nezhubnout. Pak bude všechno v pořádku.“

„Na to už dohlédnu,“ ujistila ji Millie Talbotová.

„Když dovolíte, potřebuji si označit, kde je šaty třeba upravit.“ Olivie a Millie nechaly Sunny s asistentkou o samotě.

Sunny ani netušila, jak těžké bude vybrat si svatební šaty. Kdyby to bývala věděla, nikdy by asi neoznámila, že se s Robertem hodlají znovu brát. Měla pocit, že otevřít galerii pro ni bylo mnohem snazší.

Švadlena si označovala, kde má šaty zabrat. Chvíli váhala, než řekla: „Slyšela jsem, že váš nastávající má děti.“

„Dvě,“ odpověděla Sunny. „Kluka a holku.“

„Říkáte to, jako by něco nebylo v pořádku.“

Sunny si povzdechla. „Ale ne. Michael je moc milý chlapec.“

„A co ta dívenka?“

„S tou je to složitější. Myslím, že se bojí, že se jí budu snažit nahradit mámu.“ Jessi byla smutná a jaksi zatrpklá. Sunny nesmírně trápilo, že jí nemůže nějak pomoct.

„Rozvedl se?“

Sunny zavrtěla hlavou. „Jeho žena zemřela.“

„To je tvrdé. S tím se dcera hned tak nevyrovná.“

„To si myslím,“ řekla zkroušeně Sunny. Věděla, že to s Jessií bude složitější, než by se na první pohled zdálo. „Všichni říkají, že se to časem spraví,“ povzdechla si. „Jen doufám, že to nebude trvat příliš dlouho.“

„Neberte to tak tragicky, slečno Talbotová. Chce to jen kus zdravého rozumu,“ řekla švadlena. „Není nic snadnějšího a přirozenějšího, než se chovat nenuceně, jako byste byla její matka. Na to dcera jistě dá.“

O hodinu později měla schůzku s Robertem ve zlatnictví, kde si měli vybrat snubní prsteny. Když se na uvítanou políbili, Sunny si ho pozorně prohlédla. Měl na sobě prvotřídní oblek. „Vidím, že už jsi přestal nosit vybledlé džíny a trika.“

„Stal jsem se partnerem v advokátní firmě,“ řekl Robert stroze. „Džíny mám na víkend.“

„Asi bych se zbláznila, kdybych musela dodržovat něco takového.“

Robert ji něžně zatahal za zlaté náušnice. „Abych pravdu řekl, těžko bych si tě dovedl představit někde v kanceláři.“

Sunny se na sebe podívala. Měla na sobě šortky a volnou mikinu. „Možná, že jsem si od madame Letitie měla půjčit nějakou róbu.“

Robert se zasmál a popadl ji do náruče. „Líbíš se mi přesně taková, jaká jsi.“

„Vím, že v hloubi duše jsi pořád ještě bítnik,“ smála se, když ji posadil na zlatnický pult. „Chtěla bych vidět, jak by se tvářili tvoji partneři, kdyby tě tu teď se mnou viděli.“

„Řekli by, že jsem ten nejšťastnější muž na světě.“

„Dobré odpoledne, přátelé,“ ozval se naškrobený hlas. „Čím vám mohu posloužit?“

Robert a Sunny se otočili. Za pultem se objevil elegantně oblečený muž středních let. Strojený úsměv mu zmizel ze tváře, když si všimnul Sunnyina sportovního oblečení. Sunny se na něho přátelsky usmála.

„Rádi bychom se podívali na nějaké snubní prsteny,“ řekla a sklouzla z pultu dolů. Muži se očividně ulevilo. „Jeden můj známý mi říkal, že prý máte největší výběr.“

Muž pyšně přikývl. „To také máme.“ Znovu se zadíval na Robertovy drahé hodinky a jeho perfektně střižený oblek. „A pro koho by to mělo být?“

Sunny na něho vykulila oči. „No přece pro nás.“

„No ovšem,“ řekl muž a mírně si odkašlal. Výraz v jeho obličeji prozrazoval, že tak dokonale se k sobě nehodící pár už dlouho neviděl. „Když dovolíte, ukázal bych vám ty nejlepší snubní prsteny, které máme. Račte, prosím.“ Ukázal na konec pultu.

Robert se očividně bavil. Když se muž otočil, udělal na Sunny směšný posuněk. „Jsem zvědav, co nám předvede.“

„Diamanty,“ šeptla Sunny. „Mám dojem, že si myslí, že se topíš v penězích.“

Robert ji laškovně štípl do hýždě. „Možná, že ano. Ale je z nás určitě celý pryč.“

Byl to však zkušený profesionální prodavač. S naprostým klidem a důstojností váženého obchodníka položil na pult pouzdro se zcela obyčejnými snubními prsteny. Nezdobily je žádné diamanty či drahokamy. Šlo o zcela tradiční, hladké prsteny. „Hodí se k jakékoliv příležitosti,“ řekl uhlazeně. „Co říkáte?“

„Až příliš… jednoduché, nemyslíte?“ zeptal se Robert poněkud podezíravě.

Sunny si prsteny položila na dlaň a se zájmem si je prohlížela. Ryzí zlato se nekonečně třpytilo. Její oči zářily nadějí a štěstím. „Myslím, že jste to vystihl naprosto přesně,“ řekla a s orosenýma očima pohlédla na prodavače. „Jsou dokonalé.“ Byly přesně podle jejích představ, čisté a ryzí jako její láska k Robertovi.

Obchodník se zadíval na Roberta a pak na Sunny. Na jeho oholené tváři se objevil spokojený úsměv.

„Zkušenost, drazí přátelé,“ řekl pokorně. „Nic jiného, než zkušenost.“

O něco později se Sunny a Robert jen neradi rozloučili. Robert měl důležitou pracovní schůzku a Sunny musela přinejmenším předstírat, že její galerie je zrovna tak důležitá. Pravda však byla jiná. Nebyla s to myslet na nic jiného, než na svatbu, kterou měli před sebou. Znovu nalezená láska se najednou v jejím profesionálním životě stala velkou čárou přes rozpočet. Sunny byla zmatená a roztěkaná.

Když se o několik hodin později vrátila domů k Robertovi, byla naprosto vyčerpaná. Musela zajít ke švadleně na další zkoušku a měla už všeho až po krk. Nejraději by si šla hned lehnout a přála si, aby se hezky dlouho nemusela probudit.

Zhrozila se, když se na sebe v autě podívala do zrcátka. Měla kruhy pod očima a vypadala ztrhané. Do svatby zbývaly ještě tři týdny. Jestli to takhle bude pokračovat, bude vypadat jako troska.

Nebýt rodičů a všech těch příprav, mohli být už spokojeně svoji a v klidu si užívat šťastného manželství. Unaveně vystoupila z auta.

„Ahoj, děcka!“ zavolala, když za sebou zabouchla dveře od domu. „Přinesla jsem činu. Kdo bude první dole, dostane zákusek a poslední umyje nádobí!“

Z dětského pokoje bylo slyšet veselý výkřik. Vzápětí slyšela dupot a než se nadála, přistál jí u nohou Michael. „Sunny!“ volal vzrušeně. „Dostanu zákusek?“

„To víš, že ano,“ pohladila ho po vlasech. „Přece bych na tebe nezapomněla.“

Netrpělivě koukal do nákupní tašky. „Přinesla jsi praženou rýži?“

„Jistě. A polévku, kterou máš rád.“

„Tak pojď‘,“ tahal ji za rukáv. „Jessi je v kuchyni.“

„Už je táta doma?“

Michael zavrtěl hlavou. „Říkal, že se dnes opozdí.“

„Zmínil se, kdy přijde?“

„Už si nepamatuju.“

„Tak dobře,“ řekla a následovala chlapce do kuchyně. „Jistě se tu brzy objeví. Má činu strašně rád. Za nic by si ji nenechal ujít.“

Z kuchyně se ozval Jessiin vysoký hlas: „Táta čínská jídla nejí.“

Sunny se sevřel žaludek. Mohla očekávat další nepříjemný den. „Přinesla jsem také sendvič s masem. Ten mu snad bude chutnat.“

Štíhlá plavovlasá Jessi ukázala k plotně na hrnec, na kterém nadskakovala poklička. „Táta si dává pozor na cholesterol. Vařím mu dušenou zeleninu.“

Dušenou zeleninu, pomyslela si Sunny. Od kdy Robert jí k večeři něco takového? Když byli spolu, jedl čínu, pizzu a kuřata. Že by někdy jedl dušenou zeleninu, na to si nevzpomínala.

„Myslíš, že mu to k večeři bude stačit?“ zeptala se jí Sunny a začala z tašky vytahovat papírové krabičky s vepřovým a rýží po čínsku.

Jessi se ušklíbla, ale neodpověděla jí.

Sunny dávala jídlo na talíře a Michael zatím přinesl pár plechovek koly. „Myslela jsem, že byste mi mohli s něčím poradit,“ řekla Sunny a ukázala Jessii na talíř plný jídla. „Přinesla jsem videokazety se svatbami. Musíme se na ně podívat, abychom si podle nich mohli vybrat, jaký obřad si budeme přát.“

„To bude nuda,“ řekla otráveně Jessi. „Stejně musím dělat domácí úkol z matematiky.“

„Ale nejdřív se musíš najíst,“ namítala Sunny.

„Už jsem jedla venku.“

Sunny pozvedla obočí. „Doufám, že nejsi na dietě jako tvůj táta. Potřebovala bys naopak trochu přibrat.“

Jessi něco zamumlala, ale Sunny jí na to raději nic neodpověděla. Ze zkušenosti věděla, že je někdy moudřejší mlčet. Když se Jessi uklidnila, Sunny se jí zeptala: „Přijdeš si s námi, až se táta vrátí, dát zmrzlinu?“

Jessi pokrčila rameny, jako by měla před sebou nějaké mnohem důležitější rozhodnutí. „Nevím. Možná.“

„No dobře. Uvidíš, jak se budeš cítit.“ Chtěla ji obejmout a dát jí najevo, že ji má ráda, ale cítila, že si k ní Jessi chtěla udržet odstup.

Sunny se s těžkým srdcem začala věnovat Michaelovi. Tak ráda by se s Jessi sblížila, ale cítila, že to nebude snadné.

Bylo už půl jedenácté, když Robert zaparkoval před domem. Byl unavený, hladový a měl špatnou náladu. Když ale před domem spatřil Sunnyin vůz, hned se mu udělalo líp. Vstoupil do domu a hned se cítil o dvacet let mladší. Byl nesmírně šťastný, že znovu nalezl svoji starou lásku Sunny.

Sunny ležela na pohovce v obývacím pokoji. Pod hlavou měla stočený jeho starý svetr a spala, na sobě staré obnošené džíny a vytahaný zelený svetr. Zlaté vlasy jí padaly do obličeje a splývaly po ramenou.

Šel potichu k ní a posadil se na opěradlo pohovky. Lehce se dotkl její tváře. Trochu sebou zavrtěla a ladně se protáhla. Pak mírně svraštila obočí a pomalu pootevřela oči.

„Robby.“ Posadila se a promnula si oči. „Dívala jsem se na video a usnula jsem u toho. Už jsi dlouho doma?“

„Ne. Přišel jsem před chvílí.“ Sklonil se a políbil ji na teplá ústa. „Co jste jedli? Čínu?“

Sunny se s gustem zasmála. „Nemohla bych milovat muže, který nepozná vůni Číny.“

Robert se na ni usmál a rozhlédl se kolem. „Michael už spí?“

„Uložila jsem ho v osm.“

„A co Jessi?“

„Je nahoře.“ Sunny na chvíli zmlkla. „Má nějaký domácí úkol.“

„Tak že jsme úplně sami?“ usmál se na ni šibalsky.

Sunny se rozzářila. „Úplně sami.“

Robert jí nabídl ruku a ona se postavila. „Poslední dobou jsme na sebe měli tak málo času,“ řekl.

Chtěla něco odpovědět, ale místo toho mu rozepnula košili a přitiskla se k němu. Líbala mu nahá prsa a prsty mu přejížděla po zádech. Robert se vzrušením chvěl a hlasitě oddechoval.

„Tati!“ Bleskově se od sebe odtrhli, když uslyšeli Jessiin hlas. Sunny se studem celá červenala. „Máš jistě hlad.“

„Ahoj, zlato,“ řekl Robert a šel Jessii políbit na čelo. „Sunny říkala, že děláš domácí úkol.“

„Ten už mám dávno hotový. Poslouchala jsem hudbu.“

Jedna nula vedeš, Jessi, pomyslela si Sunny.

„Hned ti ohřeju dušenou zeleninu,“ mluvila Jessi dál, jako by tam Sunny vůbec nebyla.

„To je od tebe moc hezké, ale už jsem cestou domů něco jedl,“ ukázal na papírový sáček od sendviče s masem. Jessi se uraženě otočila a běžela zpátky nahoru. Prudce za sebou zabouchla dveře.

Robert se za ní rozběhl. „Řekl jsem něco špatného?“

„To je na dlouhé povídání,“ řekla Sunny na pokraji pláče. „Nejdříve se najez a pak ti to povím.“

Robert nejdříve snědl sendvič a pak si ještě vzal trochu zeleniny, kterou pro něho připravila Jessi, jen aby jí udělal radost. Sunny držela v dlani šálek horkého čaje a pomalu z něho upíjela.

Robert chtěl jít nahoru promluvit si s Jessií, ale Sunny mu to vymluvila. Cítila, že Jessi žádný tlak nesnese. Její náhlá přítomnost ji až příliš znepokojovala a nějaké přesvědčování či domlouvání bylo v jejím rozrušeném stavu k ničemu. Jessi potřebovala čas. Jen ten mohl její bolest zhojit. Procházela těžkým obdobím a na všechno reagovala přecitlivěle. Dospívala a vzpomínky na matku byly stále příliš živé. Sunny s ní plně cítila, ale to samo o sobě neznamenalo, že jejich vztah bude snazší.

Když Robert dojedl, šli si oba sednout na pohovku.

„Asi tomu nebudeš věřit, ale měla jsem dnes odpoledne výstup s matkou ohledně svatby,“ řekla Sunny a přitáhla si nohy pod bradu.

„Zřejmě se jí nelíbí naše snubní prsteny a chce je vybrat sama,“ domníval se Robert.

Sunny byla příliš unavená, aby se tomu smála. „Nevyhovuje jí květinová výzdoba.“ Políbila Roberta na rameno a opřela si o něj hlavu. „Vyžaduje hezčí a svěžejší květy a vůbec si do toho nenechá mluvit. Je ochotná nechat ty kytky dovézt třeba až z druhého konce světa.“ Nadzvedla hlavu a zadívala se na něho. Pak se zeptala: „Máš ty vůbec představu, jak vypadá stefanotis?“

„Stěží vím, jak vypadá frézie.“

„To mě u tebe ani nepřekvapuje. Ale zítra jí musím říct, jak chci mít květiny naaranžované.“

„Co třeba tucet růží s dlouhým stonkem, převázaný širokou stuhou?“

„Ach, bože, s vámi je horší domluva než s mámou, pane Hollande,“ řekla otráveně.

„Počkej, myslím, že mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl a natáhl se pro aktovku, aby z ní vytáhl disketu. „Půjčil mi ji jeden náš zaměstnanec. Obsahuje prý úplný seznam všeho, co na svatbě nesmí chybět.“

„To je konec. Možná, že bychom mohli nechat celý obřad naprogramovat.“

„Ty to nechápeš. Je to zcela obyčejný seznam, s tím rozdílem, že si ho musíš přečíst na počítači.“

„Ale já počítačům nerozumím.“

„Ale Jessi ano.“

Sunny zpozorněla.

„Možná, že to přece jen není tak špatný nápad. Jessi by se tak mohla cítit, že se na celé věci také svým způsobem podílí.“ Sunny vyskočila. „Půjdu se podívat, jestli ještě nespí. Mohli bychom…“

„Ne, nemohli bychom.“ Stáhl ji k sobě na klín.

„Ještě není tak pozdě, Robby. Myslím, že by měla radost, kdyby nám mohla ukázat, jak se v tom vyzná.“ Něžně ji políbil. „Teď už o počítačích mluvit nechci.“

„Vážně? A o čem bys rád mluvil?“

Jeho odpověď byla jednoznačná.

Okamžitě na ni zareagovala. Otevřela ústa a vášnivě je přitiskla k jeho. Byla rozněžněná a plná touhy.

Na chvíli zapomněli na květiny, na výzdobu a vůbec na celý obřad. Nastalo dlouhé ticho.

„Půjdu zamknout dveře,“ zašeptal jí po chvíli do ucha. „Neboj se, hned jsem zpátky.“

Sunny jen hořela vášní, ale ke dveřím ho nepustila. „Nic takového nebude, dokud se nevezmeme,“ řekla rázně a položila mu ukazováček na rty. „Alespoň, tady ne.“

„Ty chceš čekat ještě tři týdny?“ zeptal se s kyselým úšklebkem.

„Je spousta jiných věcí, které spolu můžeme dělat,“ řekla Sunny a přála si, aby svatba byla již zítra.

„Jako třeba?“

„Jako třeba vybrat si, kdo nám bude hrát na veselce nebo se rozhodnout pro vhodnou květinovou výzdobu a…“ zadívala se mu do očí, „spoustu dalších věcí.“

„Je tam také někde místo na romantiku?“

„Na romantiku?“ zasmála se. „Tak na tu tedy svatebčané čas rozhodně nemají.“

„Měli jsme raději utéct jako minule.“

„Po svatbě budeme mít na romantiku všechen čas na světě.“

„Beru tě za slovo, drahá.“

„To je dobře,“ řekla spokojeně a natáhla se pro ovladač.

„To snad nemyslíš vážně,“ podivil se Robert. Chvíli na ni prosebně hleděl. „Sunny?“

„Uvidíš, že se ti to bude líbit,“ řekla a zmáčkla knoflík ovládače. „Věř mi.“

Robert bezmocně vydechl. Čekala ho dlouhá noc.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Když už zbýval do svatby pouhý týden, byla Sunny přesvědčena, že přípravy na svatbu byly mnohem snazší, než jak se obávala.

Byla sobota odpoledne a Sunny a Robert seděli společně se svými matkami u oběda.

„Nechápu, proč se lidé těch příprav tolik bojí. Vždyť na tom vůbec nic není,“ usmívala se samolibě Millie.

Olivie Hollandová listovala ve svém zápisníku.

„Také to nechápu. Pořádek je znakem vyššího intelektu.“

Sunny se jejímu komentáři chtěla zasmát, ale držela se. Obě matky braly celou záležitost velmi vážně a mohlo by se jich to dotknout.

S nevinným obličejem se raději zeptala: „Kdo vyzvedne tetu Carol z letiště?“

„Váš bratr Jack,“ řekla Millie.

„Přiveze s sebou také Angelu?“

„Kdo je to Angela?“ zeptal se Robert Sunny.

„To je tetina strašně stará siamská kočka.“

Robert zvedl hlavu od hamburgeru. „Bere s sebou kočku na svatbu?“

„Ale ne,“ udiveně se na něho podívala Millie Talbotová. „Nechá ji samozřejmě u souseda,“ dodala škrobeně.

„No proto. Už jsem měla strach, že na naší svatbě budou i zvířata,“ zahuhlala Sunny.

Millie na ni káravě pohlédla. Tentokrát se Robert už smíchy neudržel.

„Roberte!“ napomenula ho Olivie a plácla ho po ruce. „Okamžitě přestaň.“

„Mami, copak ty nemáš ani trochu smyslu pro humor?“ zeptal se jí a snažil se přestat smát. „Musíš uznat, že tahle konverzace je na jednoho už příliš moc.“

Olivie se podívala na Millie. „Nevíš, o čem ten hoch mluví?“

Millie zavrtěla hlavou. „Nemám ani to nejmenší ponětí.“

„Nech toho, mami,“ řekla Sunny a mrkla na Roberta. „Přece víš, že kdybych ti to dovolila, budeš mi vybírat i spodní prádlo.“

„V tom má pravdu,“ přiznala k jejich velkému překvapení Olivie.

Millie se tvářila jako by nic neslyšela. „Na svatbu své nejstarší dcery jsem čekala třiatřicet let. Samozřejmě tedy chci, aby všechno šlo hladce.“

„Myslím, že můžeš být ráda, že Sunny s Robertem znovu neutekli.“

Millie málem vyjekla.

„To by byla má smrt!“

„Já jsem to tak nemyslela. Dělala jsem si legraci,“ řekla Sunny a objala svou matku. „Slibuji ti, že už nikdy s Robertem neuteču.“

Millie se tvářila uraženě. „Nezapomeň, že tvůj bratr je policajt,“ řekla přísně. „Mohla bych ho požádat, aby do té doby, než půjdeš k oltáři, na tebe nasadil ochranku.“

Sunny se neodvažovala říct ani slovo. Doufala jen, že to její matka nemyslela vážně. Robertovi se vytratil úsměv z tváře. Rozpačitě přelétal pohledem z Millie na Sunny. Měl strach, aby neřekl něco, co by si Millie mohla špatně vysvětlit.

Krátké ticho přerušila Olivie. „Mohli byste vy dva pro mě něco udělat?“

Sunny se podívala na Roberta a přikývla. „Když nebudeme muset lízat poštovní známky.“ Rozesílání svatebních oznámení nebyl tak velký problém, ale navlhčovat jazykem známky se jí zrovna nechtělo.

Olivie se na ně usmála. „Ne, to jsem nemyslela. Chtěla jsem vás požádat, abyste sjeli domů k Robertovi a vyzvedli noty pro paní DeBenedettovou. Je to varhanní hudba. Myslím, že leží hned vedle piana. Ráda by je měla ještě dnes večer.“

O půl hodiny později zastavilo Robertovo auto před jeho domem. Sunny stále nemohla pochopit, proč musel jet domů objížďkou. Vždyť tam jinak mohli být za pět minut. „Buď tak hodná a skoč tam pro ty noty,“ řekl se strojeným úsměvem. „Chci zatím zkontrolovat olej.“

„Zkontrolovat olej?!“ Sáhla mu na čelo. „Nemáš náhodou horečku? Ještě nikdy jsem tě neviděla kontrolovat olej.“

„To nevadí,“ řekl a otevřel jí dveře. „Prostě běž pro ty noty. Já tady na tebe počkám.“

Bylo to všechno jaksi zvláštní. Někdy měla pocit, že Roberta vůbec nezná. Mlčky došla ke hlavním dveřím a odemkla. „Jessi! Jsi doma?“

Náhle se otevřely dveře obývacího pokoje. Překvapení! Uvnitř ji vítal rozveselený dav známých a přátel. „To snad není pravda. Předsvatební party.“ Všichni ji radostně zdravili a troubili na papírové trumpetky. Slyšela, jak venku Robert troubí.

„Ahoj, Sunny. Vítej zpátky do sedmdesátých let!“ přivítala ji její mladší sestra Marcy. „Všechno jsme tu vystrojili v tehdejším stylu. Tenkrát jsi nás o to všechno ošidila, ale tentokrát ti to neprojde. Budeme oslavovat tak, jak by to bývalo probíhalo před patnácti lety!“

Sunny byla radostí bez sebe. Takové překvapení vůbec nečekala. Olivie a Millie tu byly také. Tak proto dělal Robert tu objížďku.

„Víš, Sunny, jsem ve své podstatě hrozně tradiční,“ smála se na ni Olivie a ukazovala na hromadu dárků.

Sunny se rozhlédla kolem sebe. Na kraji pohovky seděla Jessi a strnule se usmívala. „Kdo by do babičky řekl, že má takový smysl pro humor,“ oslovila ji Sunny. S Jessie to však ani nehnulo. Jen se na ni tupě usmívala.

Sunny však dokázala být právě tak tvrdohlavá. „Myslíš, že bys mě mohla pomoct s těmi dárky?“ zeptala se jí nevtíravé. „Kdyby ses posunula, sedla bych si…“

„Já jsem tady na tom místě docela spokojená,“ řekla chladně Jessi.

Sunny jí chtěla položit ruku na rameno, ale hned ji stáhla zpět. Cítila, že si to Jessie nepřeje. Uvědomila si, že teď není vhodná chvíle pouštět se s Jessie do konfliktu. Rozhodně ne teď, když tu byly pohromadě obě rodiny.

Sunny se otočila k hostům.

„Ani nevíte, jakou jste mi udělali radost. Chci vám za to všem moc poděkovat.“

Jessie se smála s ostatními, ale Sunny věděla, že to jen předstírá.

Po kávě se zákuskem přinesla Liz, Sunnyina sestra, velké rodinné album. Všichni se shromáždili kolem ní.

„Tohle je vůbec první fotka ženicha s nevěstou,“ ukázala Liz na snímek, na kterém byla Sunny s Robertem na jakémsi maškarním večírku.

„Frankestein a jeho nevěsta,“ komentovala fotografii sestřenice Ronnie. „Už tenkrát věděli, že…“

Sunny po ní hodila polštářem. „To není fér,“ namítala. „Nevěděli jsme, že si ty fotky schováte.“ Koutkem oka si povšimla, že Jessie jeví o album zájem. Olivia jí položila ruku na ramena. „Nemyslíš, že tu tvůj táta vypadá dost mladě?“

Jessie přikývla a pozorně se dívala do alba. „Táta znal Sunny už ve škole?“

Olivie pohlédla na Sunny.

„Poprvé jsme se potkali v hodině chemie,“ řekla Sunny a na chvíli se zamyslela. „Byli jsme tehdy přibližně stejně staří, jako jsi dnes ty.“

Jessie se na ni zašklebila. Zdálo se jí to dost nepravděpodobné.

Sunny se rozpovídala o svých školních letech a o společných zážitcích s Robertem, ale Jessie předstírala nezájem. Zlato, nemusíš se tak snažit, myslela si Sunny. Možná, že ti jako matka vonět nebudu, ale to neznamená, že bychom nemohly být kamarádky.

Sunny se posunula, aby jí udělala místo. Někdy měla pocit, že krotí mladou klisnu. Zaznamenala už dokonce určitý pokrok. Jessie s nimi zůstala v pokoji. Před několika týdny by něco takového bylo nemyslitelné. Zatajil se jí dech, když si Jessie sedla na opěradlo pohovky. „Podívej se na tuhle fotku,“ řekla Sunny bezprostředně a ukázala na snímek, kde stála s Robertem před obyčejnou cihlovou budovou. „Je to naše svatební fotografie.“

Jessie vykulila oči. „Ty ses vdávala v šatech, ve kterých jsi maturovala?“

Sunny přikývla. „Ostatní se šli po maturitě bavit a oslavovat, ale my s Robertem jsme odjeli do Marylandu, abychom se vzali,“ zasmála se Sunny.

„Nechtěla jsi jít studovat na vysokou?“ zeptala se Jessie.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla Sunny. „Měli jsme to všechno naplánované.“

„Na rozdíl od nás,“ řekly obě matky současně.

„Moc jste se zlobily na Sunny a na tátu?“ zeptala se jich Jessi. „Ne kvůli tomu, že se měli rádi nebo že se chtěli vzít,“ odvětila Olivie a odhrnula jí vlasy z čela. „Chtěly jsme jen, aby se svatbou počkali, abychom měli čas všechno pořádně připravit.“

Jessie se obrátila k Sunny.

„Kde jste bydleli? Chodili jste do práce?“ Z jejího hlasu bylo zřejmé, že nechápe, jak se dva sotva dospělí lidé mohli sami o sebe postarat.

Sunny jí pověděla, jak to skutečně bylo. „Měli jsme malou garsonku v jižní části Filadelfie. Byla tam jen sprcha a malý kuchyňský kout. Snadné to nebylo,“ řekla, „ale měli jsme se rádi a to nás drželo.“

„Tak proč jste se rozvedli?“ naléhala Jessie. „Když se dva lidé tolik milují, nechápu, proč by spolu nechtěli zůstat napořád?“

„Život je už někdy takový,“ řekla smutně Sunny.

„Nemusíš mi o tom povídat,“ řekla Jessie se strojeným úsměvem. „Vždyť to se mnou vlastně nemá nic společného.“

Millie a Olivie se na chvíli omluvily a odešly do kuchyně.

„Ale já bych ti to, Jessie, ráda všechno pověděla.“ řekla Sunny a podívala se Jessie do očí. „Krátce poté, co jsme se vzali, jsme zjistili, že spolu čekáme dítě.“

„Tys byla těhotná, když jste se brali?“

Sunny zavrtěla hlavou. „Přesto, že si to všichni mysleli, jsem v jiném stavu nebyla. Když se to později stalo, bylo to pro nás oba velké překvapení,“ pokračovala třesoucím se hlasem. „Osud bohužel chtěl, aby všechno dopadlo jinak. A tak jsme se tvůj otec a já…“ nepodařilo se jí dokončit větu.

Jessie se při pohledu na Sunny začervenala. „Takže dítě…,“ pronesla, jako by jí taková možnost nikdy nenapadla.

„Nevěděli jsme, jak se s tím vyrovnat. Byla to pro nás strašná rána,“ dodala Sunny po chvíli. „Vinili jsme jeden druhého a pak jsme se nakonec rozešli.“ Sunny rozhodila rukama obrácenýma dlaněmi nahoru. „A zbytek už znáš.“

Robert pak odešel studovat práva, na škole poznal Christinu a Sunny se začala věnovat umění. Sunny mlčky pozorovala Jessie. Zřejmě se snažila všechno si to v hlavě nějak srovnat. Nebylo pro ni snadné představit si, že otec miloval jinou. Kdyby se jim tehdy narodilo dítě, dnes by tu nebyla.

Po dlouhé chvíli ticha se Jessie zvedla.

„Když se nebudete zlobit,“ řekla, „musím si ještě dodělat úkol z matematiky.“

Sunny si povzdechla. „Jistě, jen běž,“ řekla. Přišlo jí líto, že si s Jessie nemůže víc popovídat. „Nerada bych, abys kvůli mě dostala špatnou známku.“ Ale v jejím hlase bylo znát zklamání.

„Sunny?“ zarazila se Jessie.

Copak, Jessi, myslela si Sunny.

„Sunny!“ zavolala na ni Liz. „Máma chce, abys jí pomohla v kuchyni.“

„Hned tam budu,“ odpověděla jí Sunny a obrátila se k Jessie. „Ano? Chtěla jsi něco říct?“

Jessi váhala.

Sunny skoro nedýchala.

„Vlastně nic,“ řekla Jessie po chvíli. „Půjdu asi do svého pokoje.“

„Už jsem myslela, že se spolu skamarádíme,“ říkala Sunny Robertovi u večeře v jedné krásné francouzské restauraci v New Hope. „Myslím, že se Jessie na mě poprvé dívala jako na skutečně existujícího člověka.“ Robert jí dolil víno. „O dítěti jsem jí nikdy nic neřekl.“

„To mně taky došlo.“

„Překvapilo mě, žes jí to ty řekla.“

„Chci s ní jednat čestně a na rovinu, Robby. Není nic horšího, než jí v jejím věku říkat polopravdy.“

„Myslím, že budeš skvělá matka,“ řekl Robert a zadíval se Sunny do očí.

„Když mi dáš šanci.“

„Michael je z tebe celý pryč.“

„Je hrozně roztomilý,“ řekla s úsměvem a napila se vína. „Chce vědět, jestli mi může říkat ’mami‘ až se vezmeme.“

„A cos mu řekla?“

Sunny se začala smát. „Co myslíš? Samozřejmě, že může.“ Úzkostně se podívala na Roberta. „Kdyby mě měla Jessie alespoň z poloviny tak ráda jako Michael, byli bychom v suchu.“

„Ale ona tě má ráda. Jen jí dělá potíže dát si nás dva dohromady.“

„Myslím, že to všechno přišlo moc náhle. Je to pro ni moc rychlá změna.“ Sunny se zamyslela. „Možná, že bychom měli přece jen chvíli počkat, trochu přibrzdit, aby se měla čas připravit.“

„Ale jak dlouho bys chtěla čekat?“ namítal Robert. „Co když jí to bude trvat rok, než si na nás zvykne? Sunny, život plyne moc rychle a nic nikomu nezaručuje.“

„Jsi opravdu skvělý právník.“

„To s mým povoláním nemá nic společného.“ Uchopil ji pevně za ruku. „Souvisí to s našimi životy. Budeme na tom pracovat spolu… jako rodiče.“

Sunny nic neříkala a zadumaně ho pozorovala. „Tolik si přeju, aby nám to spolu klapalo,“ zašeptala. „Nesmíme si tu druhou šanci nechat ujít, Robby. Chci, aby bylo vše jak se sluší a patří.“

Z vedlejší místnosti k nim doléhala hudba. „Pamatuješ, kdy jsme spolu naposled tancovali?“

„Po maturitě?“ zeptala se.

Přikývl. „Přesně tak. Je to už tak dávno.“

Robert vzal Sunny za ruku a vedl ji k tanečnímu parketu.

„Abychom nevypadali trapně,“ varovala ho.

„S tím bych si starost nedělal. Byla jsi vždy ta nejlepší.“

Tanečním sálem se nesla pomalá hudba. Oba tancovali stejně krásně jako dřív. Snad i líp. Možná, že se věkem zdokonalili. Byla radost na ně pohledět.

„Příště spolu budeme tancovat asi až o svatbě.“

„Příště se spolu už budeme také milovat…“

„Za sedm dnů,“ zašeptala mu do ucha.

„To ti přímo učaruju.“ Měla pocit, že ho její slova povzbudila. Vždyť jim poslední dobou na nějaké milování nezbýval čas.

„Uvědomuješ si, že příští týden už budu matkou?“

Robert se zarazil. Cítila, jak se náhle změnil.

„Robby?“ dívala se na něho tázavě.

Popadl ji za ruku a odvedl ji zpátky ke stolu.

„Musíme si promluvit.“

Sevřel se jí žaludek. „Vypadáš tak vážně.“

„O jedné věci jsme spolu ještě nemluvili,“ řekl a přisunul jí židli ke stolu.

„Všechny podrobnosti svatby jsme už probírali,“ řekla zmateně.

„Nevím, co máš na mysli.“

„Dítě.“

„Dítě?“ nechápavě se na něho podívala.

„Naše dítě,“ řekl tichým důvěrným hlasem.

„Ach, tak.“

„Co si o tom myslíš?“

„Je to tak vzrušující… mám z toho strach…“ Její oči se zalily slzami. „Zní to tak nadějně.“

Oba chvíli mlčeli. Číšník jim přinesl kávu a dezert.

„Bude to jiné, než minule,“ řekl Robert a natáhl k ní ruku.

„Říkal jsi, že nám život nic nezaručuje,“ připomněla mu jeho slova. „Může se to opakovat.“ I když její neúspěšné těhotenství nikterak nesouviselo s jejím fyzickým stavem, uvědomovala si, že se může stát cokoliv.

„Ne,“ řekl důrazně a odhodlaně. „Tentokrát se to nestane.“

„Tím si nemůžeš být jistý.“

„Nemůžu, ale ať se stane cokoliv, nic nás už nerozdělí.“ Sunny si celá dojatá a zároveň i šťastná stírala slzy z tváře. „Robby, tolik tě miluju,“ řekla rozechvěným hlasem.

„Myslíš, že bys mi mohla ukázat, jak moc?“

Dala se do smíchu.

„Tady? Myslím, že by tím personál nebyl zrovna moc nadšený.“

Robert hodil na stůl hrst bankovek a vstal.

„Vím o vhodnějším místě.“

O deset minut později zastavilo jeho auto na odpočívadle s nádherným výhledem do údolí. Ztlumil čelní světla.

„Místo plné inspirace,“ vydechla Sunny a rozhlédla se po okolních zaparkovaných vozech. „Kdy jsme naposled…“

„Po maturitě,“ řekl Robert a uvolnil si bezpečnostní pás.

Oči mu plály a Sunny cítila, jak se jí zrychluje tep, když Robert uvolnil i její pás. „Tu noc, co jsme se rozhodli, že se vezmeme?“

„Připadáš mi teď daleko víc sexy, než tenkrát. To jsi byla ještě dívka.“

„To je tedy postřeh,“ řekla a přitulila se k němu. „Kdybychom byli na zadním sedadle, dokázala bych ti to.“

Za několik okamžiků tam už spolu seděli.

„Jsi naprosto nenapravitelný,“ smála se Sunny, když jí vsunul ruku pod blůzu a rozepnul jí podprsenku. „A stále tak obratný.“

„Ženo,“ řekl a posadil si ji na klín. „Myslím, že moc mluvíš. Možná, že tohle je naše jediná šance ještě před svatbou.“

„Myslíš?“ řekla a přiblížila se k jeho ústům.

„Jo, myslím,“ vydechl a přisál se svými ústy k jejím. Oba hořeli touhou a dávali to jeden druhému bez zábran najevo. Byla to nesmírně silná kombinace lásky a vášně, která je tak rychle spojila.

„Robby, to je naprosté šílenství,“ namítala.

„Ne, není. Je to určitě jediná rozumná věc, kterou jsme od chvíle, kdy jsme se setkali v galerii, dělali.“

„Co když nás někdo uvidí?“

„Skla jsou celá zamlžená,“ zasmál se vzrušeně. „A ti kolem nás mají jistě dost svých vlastních starostí.“

Hbitě si lehl na záda a položil si ji na sebe. Viděla, že když muž opravdu chce a má trochu fantazie, dovede dělat zázraky.

Byly asi dvě hodiny ráno, když spolu stanuli před dveřmi Sunnyina domku. Sunny hledala v kabelce klíče. „Představ si kdyby nás v tom autě nachytaly naše matky, jistě by se nás zřekly.“

„To sotva. Rozhodně ne před svatbou,“ zašklebil se Robert.

Pozoroval, jak Sunny otvírá dveře. V měsíčním svitu vypadla nesmírně krásně. Měl chuť ji vzít do náručí, odnést ji nahoru do ložnice a znovu se jí zmocnit.

„Děláš mi trochu starosti,“ řekla Sunny, když vešli do předsíně. „Ta dlouhá jízda domů.“

Robert ji objal. „Myslím, že to nějak vysvětlíme.“

„O to nejde,“ zasmála se. „Myslím si však, že jsme přece jen měli počkat až na svatební noc.“

„To by nebyl zrovna moc dobrý nápad.“

Sunny se zasmála a položila mu ruku na hruď. „Co by tomu řekli děti, kdybys celou noc nebyl doma?“

„Vrátil bych se dřív, než by to mohly zjistit.“

„Já bych děti tak nepodceňovala,“ pohlédla na něho káravě. „Myslím, že toho ví víc, než si myslíš.“

Otevřela dveře do obývacího pokoje. Robert ji následoval. Když rozsvítila stolní lampu, na jejímž podstavci byla podobizna Elvise, zeptal se: „Vezmeš si ji s sebou, až se k nám nastěhuješ?“

„Nelíbí se ti snad?“

Neodpověděl a ukázal na žluté sítěné lůžko, zavěšené na dřevěných trámech.

„To bychom mohli pověsit někam na dvůr.“

Sunny si dala ruce do boku a vyzývavě na něho pohlédla. „Chceš snad říct, že se ti můj nábytek nelíbí?“

„To ne. Chci jen říct, že se nám to tam možná všechno nevejde.“

„Tváříš se, jako bys snědl všechnu moudrost světa,“ řekla. „Nevím, kam tím vším míříš.“

Robert se na ni usmál a laškovně šťouchl do lampy s Elvisem. „Brzy na to přijdeš.“

PÁTÁ KAPITOLA

„Tak a je to,“ řekla švadlena a pár kroků poodstoupila. „Sluší vám to. Jste jako obrázek.“

Sunny, oblečená do svatebních šatů, se na svých vysokých podpatcích otočila k ženám, které stály ve dveřích. „Co tomu říkáte?“

„Nádhera!“ zvolala Olivie a vzepjala ruce. „Vypadáš přímo božsky.“

„Páni!“ zvolala Jessi. „Vypadáš v těch šatech jako princezna.“

Millie jen mlčky stála a po tvářích jí stékaly slzy.

„Jen se podívejte, paní Talbotová,“ vybízela ji švadlena. „Máte poslední šanci si před svatbou šaty prohlédnout.“

Sunny se pomalu otáčela před zrcadlem. Nikdy nebyla moc tradiční. Oblékala se přece jen trochu odvážněji a teď si připadala jako cukrová panenka. Jen klid, říkala si v duchu. I když se ti to vůbec nelíbí, nesmíš to dát najevo. Věděla, že by tím všechny strašně ranila.

Nejprve se v těch šatech vůbec nepoznávala. Podívala se na špičky bot, které jí vyčnívaly zpod šatů.

„Oh!“

„Líbí se vám?“ zeptala se švadlena.

„Moc,“ nadechla se. „Jsou nádherné!“ vykřikla radostně a udělala před zrcadlem piruetu. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že v nich budu tak krásně vypadat.“

„Jen počkej, až tě v nich v kostele poprvé uvidí Robert,“ řekla Millie, která se konečně ze vší té nádhery vzpamatovala.

Ode dveří se ozval mužský hlas. „Slyšel jsem tu někoho říkat moje jméno?“

Sunny vyjekla: „Roberte! Sem nesmíš.“ Obrátila se k matce a k Olivii: „Nepouštějte ho dovnitř!“

„Nevěděl jsem, že jsi tak pověrčivá,“ smál se Robert, když spolu o té epizodě později mluvili.

„Nejsem pověrčivá,“ lhala, ale měla za zády zkřížené prsty. „Jen opatrná.“

„Vždyť tě v těch šatech za tři dny stejně uvidím. Tak k čemu takové tajnosti?“

„Za tři dny ano, ale teď ti to nedovolím,“ přerušila ho Millie a nesmlouvavě se mu zadívala do očí.

Robert se otočil k Jessii.

„A co si o tom myslíš ty, Jessi?“

Jessi z toho očividně měla velkou radost. „Myslím, že bys měl počkat do soboty.“

Sunny zatleskala. „Tomu se říká solidarita,“ zvolala vítězně.

Robert se po nich trochu polekaně a zmateně podíval.

„Nerad to říkám, ale chtěl bych připomenout, že máme ještě něco na programu.“

Jessi k němu přistoupila plná nadějného očekávání. „Oběd u Happy Sprouta.“

Robert jí prohrábl rukou vlasy. „Máš na mysli tu vegetariánskou restauraci na kraji města? Ale tam nepůjdeme.“

Jessi smutně svěsila hlavu, ale Sunny ji okamžitě podpořila. „Myslím, že Happy Sprout je skvělý nápad. Trochu zdravé stravy nám jistě neuškodí.“ Pohlédla na matku a na Olivii. „Půjdete s námi, že?“

„Myslím, že to nepůjde. Máme schůzku u květináře,“ oznámila Millie.

„Ne. Musíme nejprve zajistit jídlo na hostinu,“ oponovala jí Olivie.

Obě matky se začaly dohadovat, kam se půjde dřív.

Sunny přistoupila k Robertovi. „Myslím, že bude nejlepší, když prostě zmizíme,“ zašeptala.

„Jasně,“ souhlasila Jessi. „Určitě si toho ani nevšimnou.“

„To není špatný nápad,“ poznamenal Robert. „Asi se seberme a…“

„Ne tak rychle, vy tři,“ ozvala se Millie. „Ještě s vámi nejsme hotové.“

„S námi?“ podivila se Sunny a upřela pohled na svoji matku. „My s přípravou svatby přece nemáme nic společného. Jedinou naší starostí bylo vybrat si prsteny.“

„Je tu ještě úřední povolení k svatbě,“ řekla Millie. „Potřebujeme jej donést reverendu Daviesovi.“

„Žádost o povolení jsme podali už před mnoha týdny,“ řekla Sunny a obrátila se k Robertovi. „Už jsi ho vyzvedl?“

Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že jsi ho vyzvedla ty.“

„Já? Vždyť jsem na to neměla vůbec čas. Říkal jsi, že se na úřadě zastavíš sám.“

„Nevím, jak jsi na to přišla,“ namítal Robert. „Říkalas mi něco jiného.“

Olivie vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. „Chcete říct, že ještě nemáte povolení k sňatku?“

„Nemusíš u toho zvyšovat hlas, mami,“ ohradil se Robert.

Olivie se už nedokázala dále ovládat. „Za tři dny má být svatba a vy nemáte povolení?“

„Babi,“ řekla Jessi a vylekaně se na ni dívala. „Jsi celá rudá v obličeji.“

Millie se na oba budoucí manžele přísně podívala. „Jak můžete být tak nezodpovědní?“

„Jako bychom neměli nic jiného na práci, mami.“

Sunny se také ohradila: „Mám spoustu práce v galerii, Robert je od rána do večera v kanceláři a mezitím se snažíme najít trochu času také pro sebe.“

„A ty si myslíš, že všechny ty svatební přípravy pro nás byly snadné?“ I Millie dovedla být pěkně ostrá. „Lítáme s Olivii jako hadr na holi, jen aby všechno klaplo, a ty se na mě ještě utrháváš,“ rozhořčila se.

Ale Sunny byla neústupná. „Opravdu si někdy myslím, že jsme s Robertem měli zase raději utéct.“ Tím však ťala do živého.

„Sunny!“ vykřikly obě matky současně. „To snad nemyslíš vážně!“

Robert cítil, že to Sunny přehnala a jal se situaci zachraňovat. „Samozřejmě, že to nemyslela vážně,“ řekl.

„Vždycky jsem říkala, že Robert je hodný hoch,“ poznamenala Millie a se zalíbením se dívala na svého budoucího zetě. „On to chápe.“

„Nechápe vůbec nic,“ řekla s úšklebkem Olivie. „Ví jen, že je v pěkné bryndě.“

„Myslím, že bychom si měli zajít pro to úřední povolení,“ řekla Sunny Robertovi.

„Jestli z toho chceme vyváznout se zdravou kůží, tak asi ano,“ zahuhlal jí do ucha. Pak vyndal z kapsy nějaké peníze a podal je Jessii se slovy: „Tady máš na oběd.“

Jessi na něho smutně pohlédla. „Vy s námi nepůjdete?“

„Nemůžeme, Jessi. Máme co dělat, abychom to stihli na úřad pro to povolení. Bez něho se nemůžeme vzít.“

Sunny se na Jessii omluvně usmála. „Ještě pár takových ztřeštěných dnů a pak už bude všechno zase v normálních kolejích.“

Millie položila Jessii ruku na rameno. „Máš hlad?“

Jessi pokrčila rameny. „Asi jo.“

„Nejprve se zastavíme v květinářství, pak zajistíme hostinu a potom už pojedeme rovnou do Happy Sproutu,“ oznámila jí Millie.

„Neboj, všechno ti to vynahradíme,“ řekl Robert. „To ti slibuji.“

Sunny jen doufala, že jim to Jessi nebude mít za zlé a že jim odpustí.

Druhého dne odevzdali povolení k sňatku reverendu Daviesovi. „Za dva dny, moji drazí,“ oznámil jim s milým úsměvem, „budete muž a žena.“

Šťastný pár se na něho unaveně díval. „Jestli do té doby vydržíme.“

Svatební průvod už měli nacvičený, všechno už bylo připraveno. Cestou k Robertovi moc nemluvili. Když dorazili, zamířila Sunny rovnou k telefonnímu záznamníku a zmáčkla knoflík. „Cože?!“ vykřikla. „Ed si zlomil kotník! Co budeme dělat?“ zvolala zoufale.

„Myslíš, že to tvoje sestra Liz zvládne sama?“

„Vždyť ji znáš. Bude z toho celá pryč.“

„V tom případě bude Ed muset jít o holi.“

„To budu chtít vidět,“ komentovala Sunny. Pak se na chvíli zamyslela. „Co kdybychom mu opatřili vozíček?“

„To je dobrý nápad,“ řekl Robert. „Mohli bychom ho ozdobit květinami a Liz by Edovi mohla sedět na klíně.“

Sunny se nemohla udržet smíchy. „To by se Liz hrozně líbilo.“ Ve dveřích kuchyně se objevila Jessi. „Jdu nahoru,“ oznámila. „Mám Michaela uložit do postele?“

„Ještě ne.“

„Co zase máš?“ podívala se na něho Sunny.

„Povím ti to, až budeme v pokoji všichni pohromadě.“

„To jsem zvědavá, co to zase bude,“ řekla. „Nemám zrovna náladu na nějaké další překvapení.“ Otočila se na Jessii. „Nevíš, co nám chce táta sdělit?“

Jessi jen pokrčila rameny. „Možná, že budeme mít psa.“

Michael se na ni vzrušeně podíval. Odložil hrnek s kakaem, které právě pil, a běžel za Jessii do pokoje.

„Myslím, že děti očekávají nějakého krásného pejska,“ zašeptala Sunny Robertovi, když šli za dětmi.

„Mám ještě lepší překvapení,“ řekl tiše.

„Něco většího?“

„Jo.“

„Koně!“ Sunny spráskla ruce. „Tys nezapomněl, jak moc jsem vždycky chtěla koně.“

Michaela to zřejmě vzalo ještě víc, protože začal šatnou radostí skákat.

„Co to je za překvapení, tati?“ Jessi seděla na okraji pohovky a zvědavě na něho pohlížela. „Je to opravdu kůň?“

„Ne, není to kůň,“ odpověděl klidně.

„Pak to tedy musí být pes,“ zkoušela to Sunny.

„Pes to také není,“ řekl Robert.

Michael se celý třásl. „Já chci psa.“

Sunny se k němu natáhla a objala ho. „Až se s tátou vrátíme ze svatební cesty, půjdeme se po nějakém pejskovi podívat.“

„Musím se přiznat, že jsem si to takhle nepředstavoval,“ poznamenal Robert. Bylo sice milé, že se díky němu dala rodina dohromady, ale viděl, že jejich očekávání směřuje úplně jinam. Sáhl rychle do kapsy, vyňal z ní klíč uvázaný na červené saténové stuze a podal jej Sunny.

„Auto?“ zeptala se nejistě.

„Náklaďák!“ zvolal vzrušeně Michael.

„Mikrobus,“ řekla Jessi a zamnula si nos.

„Dům,“ řekl Robert.

„Cože?!“ zvolali všichni tři najednou. „Ty jsi koupil dům?“ hlesla Sunny.

„Má pět ložnic, tři koupelny a ohromnou kuchyň.“

Nechápavě se na něho dívala. Dům? Vždyť o tom mluví jako by právě nakoupil v supermarketu.

„Vlastně jsem ho ještě nekoupil,“ pokračoval Robert. „Zatím jsem jenom složil zálohu.“

„Ale já chci psa,“ zvolal Michael a začal plakat.

„Kde je ten dům?“ zeptala se Sunny. „Myslela jsem, že jsme dohodli na tom, že tenhle dům nám bude úplně stačit.“

„Několik desítek kilometrů na západ odtud. Je to nádherné místo, Sunny. Můžeš tam mít vlastní ateliér.“

Znělo to sice zajímavě, ale po pravdě řečeno tím nebyla vůbec nadšená. Jessi neříkala vůbec nic. Robert jim ukázal fotografie nádherného domu v rančerském stylu, ale všichni se na ně jen mlčky dívali. „Tady by byl ateliér,“ ukazoval, „a tady bude mít Michael svůj nový pokoj.“

„Já nechci žádný nový pokoj,“ ozval se Michael.

„Chci zůstat ve svém starém pokoji.“

„Jessi?“ obrátil se Robert na svou dceru. „Co ty tomu říkáš?“

Jesii stékaly po tváři slzy. „Co na tom záleží, co já říkám,“ odsekla mu. „Stejně si budeš dělat, co chceš. Na mně ti vůbec nezáleží.“

„Jessi,“ přistoupila k ní Sunny. „Táta to myslel dobře. Nechtěl tě rozladit.“

„Co tím myslíš ‚myslel to dobře‘?“ naštval se Robert. „Člověk koupí své rodině nový dům, a místo aby mu poděkovali, koukají na něho jako na zločince. Co se to s vámi, sakra, děje?“

Sunny se obrátila k němu. „Roberte, dům je něco, s čím se zčistajasna nedá přijít jako třeba se psem nebo s koněm. O koupi domu se musí rodina poradit společně.“

„Tak jako o svatbě, že?“ namítl uštěpačně. „Poslední dva měsíce se všechno děje jen podle tebe.“

„Podle mě? Pokud si pamatuji, byla to tvoje matka, která si přála vystrojit velkou svatbu.“

„To jistě,“ odsekl. „A co tvoje matka? Ta nic? Ta je svatá?“

„S tou tvojí se nedá vůbec srovnat!“

Chvíli na sebe rozhněvaně hleděli.

„Jste oba nesnesitelní!“ vykřikla Jessi. „Už vás ani jednoho nemůžu vystát.“ Otočila se a vyběhla z pokoje. Slyšeli jen, jak za sebou zabouchla dveře svého pokoje.

„Musím si s ní promluvit,“ řekl Robert a vydal se za Jesií.

„Nech ji být!“ vyjela na něj Sunny. „Oba se chováme, jako kdyby nám přeskočilo.“

Michaelův zrak pozorně přelétal z jednoho na druhého, jako by sledoval tenisový zápas.

„Chci se vrátit k rodičům,“ řekla Sunny rozladěně.

„Fajn. Jak chceš.“

Sunny pomohla Michaelovi obléknout si svetr a pak se zeptala: „A co Jessi?“

Robert se postavil pod schody. „Jessi, odvážím Sunny domů,“ zakřičel vztekle. „Slyšíš mě, Jessi?“

Zajímavé, co všechno se dá jediným prostým slovem „ano“ vyjádřit.

Cestou k Talbotovým spolu nemluvili. Michael podřimoval na zadním sedadle, Sunny tupě zírala před sebe. Horší den, než jaký dnes prožila, si snad ani nedovedla představit. Michael spal celou cestu k Talbotovým a zpátky domů. Naštěstí vůbec nevnímal, co se vlastně odehrálo.

„Počkej,“ řekl Robert, když zastavil před Sunnyiným domem. „Doprovodím tě ke dveřím.“

„Neobtěžuj se,“ odsekla. „Uvidíme se v sobotu v kostele.“

O něco později byl už u sebe doma a nesl Michaela v náručí do postele. To byla zase noc. Všechny ty přípravy na svatbu jim už asi všem začínaly lézt na mozek. Kdyby svatba nebyla za dva dny, asi by se Sunny opravdu utekl.

Jessiiny dveře byly zavřené, ale mezerou pod nimi bylo vidět, že ještě svítí. Stále nemohl pochopit, proč ten nový dům všechny tak vyvedl z míry. Snad by mu to mohla Jessi vysvětlit. Odhodlaně zaklepal na její dveře.

„Jessi? Otevři, chci si s tebou promluvit.“ Čekal, ale nikdo se neozval. Znovu zaklepal. „Jessi, nehloupni a otevři. Vím, že tě něco trápí, a chci si o tom s tebou promluvit.“ Ale Jessi se neozvala. Na čele mu vyvstal pot. Přehodil si Michaela do jedné ruky a druhou stiskl kliku.

Uvnitř svítila malá noční lampička. Rádio tiše hrálo melodie, které mu připomínaly jeho mládí. Všechno bylo v pořádku až na to, že tu Jessi nebyla. Položil Michaela na postel a zaklepal na dveře koupelny. Ale ani v koupelně nikdo nebyl. Podíval se do skříně a všiml si, že Jessiin oblíbený plátěný batoh je pryč.

Robertovo neblahé tušení se náhle změnilo ve strach.

Jeho dcera byla pryč.

ŠESTÁ KAPITOLA

Sunny seděla smutně na verandě a zamyšleně se dívala před sebe. Když uviděla, že se k domu blíží Robertovo auto, hned se jí zlepšila nálada. Přijel, aby se s ní udobřil! Radostně vyskočila z křesla a utíkala ho přivítat.

„Ach Robby!“ běžela k němu s otevřenou náručí. „Jsem tak ráda, že jsi…“

„Jessi je pryč.“

Zastavila se těsně před ním.

„Cože?“

„Je pryě. V pokoji se svítilo, rádio hrálo…“ Zarazil se a ztěžka polkl.

Sunny se strachy sevřel žaludek.

„Myslel jsem, že bude u tebe, ale…“ Odvrátil se od ní, aby neviděla jeho slzy.

„A co její kamarádky,“ řekla Sunny a snažila si vzpomenout na jejich jména.

Robert zavrtěl hlavou. „Za těmi jsem už byl.“

Obvolal kina, volal sportovní halu a dokonce i reverenda Daviese.

„Kde je Michael?“ zeptala se.

„Vzadu na sedadle. Spí.“

„Ví Olivie o tom, že Jessi zmizela?“

„Ještě ne. Myslel jsem, že najdu Jessi u tebe, tak jsem ji s tím nechtěl obtěžovat.“

„A co policie?“

„Nic. Žádná nehoda hlášená nebyla.“

Cítila, jak se jí podlamují kolena.

„Ještě zavolám na správu parků,“ řekl a zamířil zpět k autu.

„Pojedu s tebou,“ následovala ho Sunny v těsném závěsu.

Za několik minut dorazili ke školnímu hřišti, ale nikde nebylo živé duše. Zavolal na správu parků a sadů, ale nikdo o Jessi nic nevěděl.

„Autobusové nádraží,“ řekla Sunny celá roztřesená. „Možná, že…“ nebyla s to větu dokončit. Viděla, jak je Robert zdrcený. Stárnul jí přímo před očima.

Nádraží bylo na druhém konci města. Pokladní seděl nad novinami a klimbal. Zažíval, když ho Sunny a Robert s Michaelem v náručí oslovili.

„Hledám svou dceru,“ řekl Robert a ukázal muži v pokladně fotografii Jessi. „Neviděl jste ji tady náhodou?“

„Dnes tady žádné děti nebyly,“ odpověděl bez zájmu. „Možná, že jela stopem,“ dodal lhostejně.

Sunny se podívala na Roberta. „Nesmysl. To je jediná věc, kterou by nikdy neudělala.“

Vrátili se do auta a chvíli jen seděli a mlčky hleděli před sebe. Robert nervózně poklepával prsty na volant.

Sunny by byla ráda řekla něco, co by ho uklidnilo, ale nevěděla co. „Možná, že je u nějaké kamarádky, které jsi zapomněl zavolat,“ pronesla s předstíraným optimismem. „Možná, že vůbec nikam neutekla. Udělala už někdy něco podobného?“

Robert zavrtěl hlavou. „Občas s tím vyhrožovala.“ Sarkasticky se zasmál. „Posledně, když jsem jí nedovolil, aby se dívala na televizi, řekla, že půjde bydlet na Floridu k rodičům Christiny, ale…“ Podíval se na Sunny, jako by se mu rozsvítilo. „To je ono, Florida!“

Sunny se zamračila. „Ale jak by se dostala na letiště?“

„Je to chytrá holka. Mohla si vzít taxíka.“

„Kde by na něj vzala peníze?“

„Děti dnes mají víc peněz, než si myslíš.“ Nastartoval a šlápl plnou parou na plyn. „Mohla si vzít moji cestovní kartu a na tu by jí letenku klidně vydali. Ta se v podobných věcech moc dobře vyzná.“

„Myslíš, že by to opravdu udělala?“ Všechno to najednou začínalo dávat smysl. „Florida je daleko a nemusela by tak na naši svatbu,“ řekla. „S rodinou své matky bude v bezpečí.“

Odbavovací hala terminálu na mezinárodním letišti ve Filadelfii byla prakticky opuštěná.

„Pospěš si,“ řekl Robert a chytil Michaela za ruku.

„Tati!“ Michael se zastavil. „Já musím na záchod.“

Sunny bylo jasné, že s tím nic nenadělá. „Půjdu se rychle podívat k východu a ty běž s Michaelem.“

Sunny neviděla vlevo vpravo. Jediné, co měla na mysli, byla Jessi. Cestující na Floridu měli za pět minut nastupovat. Na konci chodby svítila tabule Gate 3. V čekací hale se tlačila spousta lidí. Jessi… kde jsi… rozhlížela se Sunny.

Ještě snad nikdy nepocítila tak velkou úlevu, jako právě teď. Jessi seděla na lavici a na klíně třímala batoh. Sunny v tu chvíli nevěděla, jak k ní přistoupit, ale ze srdce jí spadl ohromný kámen.

Naštěstí už za sebou uslyšela Roberta s Michaelem. Se slzami v očích ukázala na osamělou dívku. „Támhle,“ řekla. „Támhle je tvá dcera.“

Beze slova se rozběhl k ní. Za okamžik už viděla, jak Jessi hubuje, ale i otcovsky objímá. Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. Moc svoji dceru miloval.

Miluju ji, pomyslela si s úžasem Sunny. Miluju ji jako svou vlastní. S Michaelem to bylo snadné. Jemu se zalíbila hned od začátku. S Jessií to však bylo jiné. Právě byla ve věku, kdy začínala dospívat. Byla roztěkaná, nepřístupná a vůči Sunny až nepřátelská – a Sunny to tak nechala být. Ale s tím je teď nadobro konec.

I když v jejích žilách nekolovala Sunnyina krev, pociťovala k ní Sunny silnou lásku. Jessi měla v sobě kus jejího srdce, a proto teď udělala to, co už dávno měla udělat. Otevřela své dceři náruč.

Jessi váhala, ale jen chvíli. Pak se Sunny vrhla do náručí.

„Tohle nám už nikdy nesmíš udělat,“ kárala ji Sunny. Chtěla jí dát najevo, jak moc jí na ní záleží. „K smrti si nás tím vylekala, Jessi.“

Jessi svěsila hlavu.

„Je mi to tak líto,“ řekla provinile.

„Bylo to kvůli naší svatbě?“

„Tak trochu.“

Sunny ji vzala za bradu a podívala se jí do očí. „A kvůli novému domu?“

Jessi přikývla. „Nechci se stěhovat.“

„…já taky ne,“ přidal se Michael.

„Ale je to nádherný dům,“ namítal nechápavě Robert.

„To sice všichni víme,“ řekla Sunny s porozuměním, „ale zatím bude pro nás pro všechny nejlepší, když zůstanem tam, kde jsme.“

„Tak ty také?“

„Ano, také chci zůstat. Dům, ve kterém bydlíte, mi docela vyhovuje.“

„Je to náš domov, tati,“ řekla Jessi. „Nechceme ho opustit.“

Sunny vzala Roberta za ruku. „Na hledání nového domu budeme mít ještě dost času.“ Podívala se na děti a usmála se. „Jako jedna rodina.“

Robert pohladil Jessi po vlasech. „To kvůli tomu domu jsi nás chtěla opustit?“

„Myslela jsem, že si toho ani nevšimnete,“ řekla Jessi. „Nemyslíte na nic jiného, než na svatbu.“

„Ano. Pořád jenom samá svatba a samé přípravy. Mě už to nebaví,“ ozval se Michael. „Já chci zmrzlinu,“ ukazoval prstem na bistro. „Tati, prosím,“ škemral.

Jessi a Sunny se na sebe významně podívaly. „Myslím, že pro jednou můžeme udělat výjimku, ne?“ pronesla Sunny.

Jessi přikývla. „I já bych si dala trochu zmrzliny.“

Robert věděl, že proti nim nic nezmůže. Odevzdaně pokrčil rameny a dal dětem pětidolarovou bankovku. „Ale je to jenom na zmrzlinu, rozumíte?“

Jessi se postavila na špičky a políbila tátu na tvář. „Ano.“ Pak se nesměle otočila k Sunny. „Jsem ráda, že jste mě našli.“

Sunny ji vroucně objala. „Já také.“

Dívali se za dětmi, jak utíkají k bistru.

„Musely ti to říct tvoje vlastní děti,“ poznamenala Sunny.

„Co? Máš na mysli ten dům?“ zeptal se Robert.

„Ne. Naši svatbu,“ odpověděla Sunny. „Říkaly, že se nezabýváme ničím jiným, než svatbou. Od chvíle, kdy jsi mě znovu požádal o ruku, jsem neměla čas ani vydechnout.“

„Teď už je příliš pozdě, abychom od ní ustoupili,“ pravil Robert zamyšleně.

„To by naše matky nepřežily,“ dodala Sunny.

Robertovi začaly cukat koutky. „Ale přece jen bychom s tím mohli něco udělat.“ Sunny se na něho upřeně zadívala.

„Ne, to nemůžeme,“ řekla pomalu. „Nebo snad ano?“

„Nemusely by o tom nic vědět.“

„Chceš říct…“

„Jo, přesně tak.“

Sunny se vzrušením celá zachvěla. „Zopakujeme si minulost.“ Políbil ji na rty. „Ano, ale podruhé to uděláme ještě líp.“

„To je šílenství!“

„Vůbec ne. Je to první rozumná věc, která mě po dlouhé době napadla.“

„Povolení k sňatku mám doma,“ řekla Sunny.

„A já mám prsteny.“

„Ale kde tak rychle najdeme někoho, kdo nás oddá?“

„Nezapomínej, že jsem dost známý právník,“ řekl Robert a záludně se zasmál. „Vsaď se, že do večera někoho takového najdu.“

„A co děti?“

Vzal ji za ruku. „Zeptáme se jich.“

Michael a Jessi seděli u stolu nad poháry plnými zmrzliny a vychutnávali každé lahodné sousto. „Chtěla jsem jen dva kopečky,“ řekla provinile Jessi, „ale přinesli mi celý pohár.“

„Vždyť žiješ jenom jednou,“ řekla Sunny „Jednou za čas si to můžeš dovolit.“

„Něco vám chceme říct,“ začal Robert s jiskrou v očích.

„Víte, chtěli bychom se Sunny udělat něco, co by pro nás, ale i pro vás hodně znamenalo. Něco, co by bylo dobré pro celou rodinu,“ přidala se Sunny.

Oba na sebe pohlédli a shodně přikývli. „Co byste tomu řekli, kdybychom měli svatbu ještě dnes večer?“ zeptala se Sunny.

„Svatbu?“ otázala se nedůvěřivě Jessi. „Dnes večer?“ Ale pak jí to pomalu došlo. „Jako jen pro nás čtyři?“ rozzářila se.

„Ano, přesně tak,“ ujistila ji Sunny

„Opravdu?“ usmívala se Jessi.

„Máme přece povolení k sňatku,“ poznamenal s úsměvem Robert. „Máme snubní prsteny a budou u toho naše dvě nejdražší bytosti. Co víc potřebujeme? Co víc si můžeme přát?“

„Vůbec nic,“ řekla Sunny. Byla nesmírně šťastná. „Myslím, že tentokrát nám opravdu nechybí vůbec nic.“

EPILOG

Soudce Hansell byl přívětivý a choval se velice přátelsky. Rozuměl lásce a věděl, že si mnohdy hledá svoji vlastní neobvyklou cestu, jako tomu třeba bylo právě teď.

„Je to velmi neobvyklé,“ řekl a pozorně si pročítal povolení k sňatku. „Ale zdá se, že je všechno v naprostém pořádku.“

„Oženíte se s mým tátou?“ zeptal se Michael.

Soudce se srdečně zasmál a pohladil ho po vlasech. „Ne, já si tvého tátu brát nebudu, ale ožením ho se Sunny. Jsem tu pouhým zprostředkovatelem.“

„Oni už se jednou brali,“ řekla Jessi a v ruce pevně svírala kytičku sedmikrásek, které právě natrhala na zahradě.

„Uzavírat sňatek podruhé je docela běžná věc,“ konstatoval soudce.

„Ale my už jsme se jednou vzali,“ vysvětlila Sunny. „Před patnácti lety.“

Soudce Hansell se na ně zmateně podíval. „Vážně?“ řekl. „Nuže, snad bychom už mohli začít.“

„Zamilovali se do sebe, když byli asi tak stejně staří jako já,“ oznamovala Jessi. „Ale tenkrát jim to nevyšlo.“

„Udělali jsme spoustu chyb,“ řekl Robert a uchopil Sunny za ruku. „Teď už jsme starší a moudřejší.“

„Ne každý pár má to štěstí, že se mu poštěstí zkusit to podruhé,“ pronesla Sunny. „Nechceme tuhle druhou šanci promarnit.“

Soudce svraštil obočí. „A nechtěli byste místo obyčejného úředního záznamu raději řádnou velkou svatbu?“

„Až v sobotu,“ řekl netrpělivě Robert. „Se vším všudy.“

„Ta bude pro naše rodiny,“ dodala Sunny a podívala se na děti. „Ale tahle je jen pro nás.“

„Velice moderní,“ potřásl soudce hlavou. „Tomu snad nikdy nebudu rozumět…“

Robert a Sunny zaujali svá místa vedle krbu. Soudcova žena a jejich dcera stály vedle Sunny, z druhé strany se na soudce upřeně dívaly děti.

Soudce zvolna pronesl obvyklou řeč k nastávajícím novomanželům, kterou ukončil známou otázkou.

„…ano,“ odpověděl Robert.

„…ano,“ rovněž tak odpověděla Sunny.

„Tak na co ještě čekáte, člověče?“ zadíval se soudce na Roberta. „Můžete svou nevěstu políbit!“

„Jé!“ zavýskl Michael. „Oni se líbají!“

„Samozřejmě, že se líbají,“ napomínala ho Jessi. „To dělají všichni novomanželé.“

„Miluju tě,“ řekl Robert své novopečené manželce. „Víc než jsem si kdy myslel.“

„Vždycky jsi pro mě byl ten jediný,“ řekla Sunny bez váhání. „Vždycky jsi byl moje jediná láska.“

„Teď už jsme jako rodina?“ zatahal otce za rukáv Michael.

Robert ho vzal do náručí a pak se podíval na Sunny. „Co myslíš, paní Hollandová?“

„Skoro,“ řekla, „ale ještě ne tak docela.“ Pak se obrátila k Jessi, která stála opodál a otevřela svou náruč. Jessi se do ní radostně vrhla. Všichni čtyři se dojatě objímali a líbali.

„Teď,“ pronesla Sunny a podívala se na svého muže a na děti. „Teď jsme jedna rodina.“

„Napořád?“ zeptala se Jessi.

Robert se podíval Sunny do očí. Zračila se v nich jejich minulost, současnost i budoucnost. Byly navzájem tak propletené, že jen utvrzovaly lásku a odhodlání, které už nemohlo nic zlomit.

„Navždy,“ řekl Robert.

„Ano,“ řekla Sunny, plná pulsující lásky. „Tentokrát je to navždy.“

Rita Clay Estrada

NEVĚSTA NA ÚTĚKU

PRVNÍ KAPITOLA

Podle rozhlasové zprávy o počasí byl dnes údajně nejteplejší den, který letos Florida zažila. Bylo to zvláštní, protože to byl také den, kdy se Kathi Rebecca Baylorová měla provdat za svého starého přítele Timothyho. Do svatby zbývalo ještě šest hodin a Kathi měla pocit, že spíše než samou touhou omdlí tím hrozným horkem.

Seděla za volantem svého vozu a po zádech jí stékal pot. Sedadlo bylo celé rozpálené. Ale nebylo to to jediné, z čeho jí bylo horko. Její sestra Vivian byla vášnivá hazardní hráčka, jíž štěstí moc nepřálo. Prohrála vše, co mohla – včetně Kathiiných úspor.

Když Vivianiny dluhy přesáhly sumu padesáti tisíc dolarů, obrátila se na Kathi s prosbou o pomoc. A Kathi se zase musela obrátit na svého zámožného přítele Timothyho. Timothy pomohl, ale nebylo to zadarmo. Teprve teď si začínala uvědomovat, jak vysoká to byla cena. Požádal ji o ruku a ona ho neodmítla. Souhlasila se sňatkem, ale všechny důvody k němu byly nesprávné. Věděla, že sňatkem s Timothym šmahem vyřeší všechny finanční nesnáze. Vdávat se z vděku za pomoc však bylo špatné.

Kathi si s hrůzou začínala uvědomovat, do čeho se to vlastně vrhá. Nezbývalo jí však nic jiného, než se modlit, aby její manželství fungovalo.

Právě odbočovala v elegantním hnědém sedanu na dálnici, když sebou vůz zacukal, několikrát poskočil a nakonec se zastavil. S obavou se podívala na kontrolku, která ukazovala stav paliva v nádrži. Ručička byla na dně. Setrvačností se jí ještě podařilo stočit vůz ke straně vozovky. Zpod kapoty vycházela pára.

„Skvělé! Nic lepšího se mi nemohlo stát,“ sípala vzteky Kathi. Zůstala stát s vozem, který ani nebyl její, u vjezdu na hlavní dálnici vedoucí k letišti v Miami.

Vytáhla klíč ze startéru a otevřela dveře. Vlhké vedro ji málem porazilo. Byl takový pařák, že by na kapotě klidně mohla smažit volská oka.

Co naplat. I když auto selhalo, na svatbu do Orlanda se bude muset nějak dostat.

Už tři dny si Kathi lámala hlavu, jak by se ze svatby vyvlékla, ale nenalézala žádné východisko. Dlužila svému snoubenci příliš mnoho peněz a teď k tomu nejspíš přibylo i jeho auto, kterému asi hezky zavařila motor.

Nacházela se však v situaci, kdy se místo zbytečného bědování měla radovat a děkovat pánubohu za to, že si ji Timothy bere. Timothy byl strašně hodný člověk. Dovedl odpouštět a dokázal být nejen velkorysý, ale i ohleduplný a velmi vlídný. Nemohl se již dočkat, až ji zahrne vším, co si jen mohla přát – kromě lásky, po které tak prahla.

Otevřela kufr vozu a vytáhla z něho to, co pro ni v tu chvíli bylo nejdůležitější – ohromnou tašku se svatebními šaty, závojem a střevíci.

Polední slunce nemilosrdně pražilo na její dlouhé plavé vlasy. Měla pocit, že se jí dočista uvaří mozek. Na nějaké zoufání však nebyl čas. Všichni na ni čekali v Orlandu, přestože ona sama navrhovala, aby se svatba konala v Miami, kde by to bylo rozhodně výhodnější a praktičtější.

Ale nač to teď rozebírat. Musí se dostat do Orlanda, a to hodně rychle.

Za okno dala ceduli, na kterou rychle napsala, že vůz není opuštěný, ale jen neschopný jízdy. Pak začala přemýšlet, co dělat dál. Měla u sebe jen padesát dolarů. To by jí snad mohlo stačit na autobus. Letenku by za to nepořídila. Na místě, kde se nacházela, však nemohla dělat nic jiného, než si stopnout nějaké auto.

Po zádech jí stékal pot, když se jí po půl hodině konečně podařilo zastavit ohromný náklaďák. Řidič však nezastavil z vlastní vůle. Postavila se mu do vozovky, takže neměl moc na vybranou.

S ohromným pocitem úlevy se vyhoupla do kabiny a zabouchla za sebou dveře. Byl to božský pocit usednout v chladném klimatizovaném autě. „Ach, to blaho,“ vydechla s přivřenýma očima.

„Uvědomujete si, že jsem z vás mohl udělat mastný flek?“

Kathi ani nemusela otvírat oči, aby poznala, že k ní mluví muž. Měl hluboký sexy hlas, ve kterém vycítila jisté rozrušení. Stále však ještě neotvírala oči. „Dejte mi, prosím, chvilku času. Nejsem s to přemýšlet.“ Byla napnutá. Vnímala ho všemi smysly. Nejenže měl hluboký, velice smyslný hlas. Připadalo jí, že ho už někde slyšela.

„Velmi rád bych to udělal, ale blokuji provoz. Také bych chtěl vědět, co děláte v mém voze a kam si myslíte, že vás povezu?“

Otevřela oči a podívala se na něho. „Moc se vám omlouvám, ale zavařilo se mi auto – vlastně auto mého snoubence – a nutně se potřebuji dostat na autobusové nádraží. Musím být za šest hodin v Orlandu.“ Za volantem seděl velký, perfektně urostlý muž. „To jste si nemohla vzít taxíka?“

„Už tady stojím přes půl hodiny a žádný volný taxík ještě kolem neprojel,“ odvětila.

„Takže ta čest zbyla na mě,“ pronesl úsečně.

„No vidíte, jaké máte štěstí,“ dodala. Líbil se jí jeho suchý humor. Se zájmem si ho dále prohlížela.

Měl světlé vlasy s konečky vybledlými od slunce. Podle střihu jeho oblečení se dalo soudit, že špatně se mu určitě nevede. Na očích měl tmavé sluneční brýle.

„Už jste hotová?“ zeptal se s okouzlujícím úsměvem.

„Hotová s čím?“ zeptala se a nepřestávala se na něho upřeně dívat.

„S prohlížením. Koukáte na mě jako na nějaký omyl přírody.“

Kathi se začervenala, ale nedala se vyvést z míry. „To zjevně nejste, ale přemýšlela jsem, jestli si věci na sebe dáváte šít nebo jestli si je kupujete v konfekci.“

Jeho ústa se nepřestávala usmívat, i když jeho pohled prozrazoval pravý opak.

„A na co jste přišla?“

„Že si je dáváte šít,“ řekla a odvrátila se od něho. Alespoň mu tak dala najevo, že z něho nemá strach a že se mu nebojí podívat do očí.

„Správně,“ řekl a zařadil rychlost. „Právě jsem dorazil do města. Kde je to autobusové nádraží?“

Kathi se překvapeně narovnala. „Opravdu mě tam vezmete?“

Hleděl přímo před sebe a pevně se držel volantu. „Když už jste ve voze, co mám s vámi dělat?“

Chvíli váhala. Měla strach, aby si to nerozmyslel. „Můžete mě vysadit u první pumpy. Kdybych na vás nezamávala, stejně byste mi nezastavil.“

„Kdybyste se mi nepostavila do cesty,“ opravil ji. „Chcete tedy, abych vás vysadil někde jinde?“

„Ne!“ Naklonila se dopředu a pečlivě opřela svou tašku o dveře. „Velmi si vážím vaší pomoci.“

V kabině hrálo rádio a Kathi se pomalu začínala uklidňovat. Už jako mladá dívka se však naučila, že vedle hezkého muže se musí mít stále na pozoru.

„Takže,“ řekl, aniž se na ni podíval. „Nechcete mi říct, jak se tam dostanu?“

„Jeďte stále po dálnici a já vás upozorním, kdy z ní máte vyjet.“ V tu chvíli nevěděla, co je horší – zda zůstat viset na dálnici nebo se provdat za muže, kterého nemiluje. Obojí bylo špatné, ale cítila, že druhá možnost by byla problémem na celý život.

V rádiu zrovna dohrála hudba a hlasatel se pustil do čtení výherních čísel floridské loterie Šťastných pět. Včera si ještě vsadila. Měla poslední naději zachránit se před svatbou s Timothym.

„Tak ještě jednou. Vylosovaná čísla jsou patnáct, dvacet jedna, sedm…“

Kathi se rozbušilo srdce. Právě tato čísla měla vsazená. Třesoucí se rukou sáhla do kabelky a vyndala z ní loterijní lístek. Ano. Nemýlila se. Zatím měla všechna vylosovaná čísla.

„…třicet dva a…“

Zatajil se jí dech. Už měla čtyři správná čísla. Ještě jedno a jackpot je její. Upřeně se dívala na poslední číslo na lístku. Připadalo jí to takřka neskutečné.

„…a poslední vylosované číslo dnešní loterie Šťastných pět je…“

„Dvanáct,“ modlila se v duchu.

„Dvanáct,“ řekl diskžokej.

Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že skutečně slyšela dobře. Nemohla tomu uvěřit. „Řekl dvanáct?“ zeptala se řidiče jako v mrákotách.

„Nevím. Neposlouchal jsem to.“ Jedním okem na ni pohlédl. „Proč?“

Její vzrušení se stále stupňovalo. Křečovitě svírala svůj loterijní lístek. Otevřela pusu, ale vzápětí ji zase zavřela. Ještě neměla výhru v ruce. Držela v ní pouze výherní lístek. Kdyby jej ztratila nebo jí ho někdo ukradl – její výhra by byla ztracená.

„Takže dnešní šťastný výherce,“ pokračoval diskžokej, „vyhrává úctyhodných tři sta dva tisíce a devět set dvacet dolarů.“ Dále oznamoval výherce druhého a třetího pořadí, ale Kathi už nic neslyšela. Před očima se jí zatmělo. Měla najednou víc peněz, než kdy mohla vydělat. Už nebude muset stát celý den na nohou a plahočit se v kosmetickém salónu. Bude nezávislá. Může si…

Kathi se otočila k muži, který na ni už téměř křičel.

„Promiňte, že vás vyrušuji z vašeho snění, ale snažím se najít cestu k nádraží, a vy mi s tím vůbec nepomáháte.“

„Omlouvám se, ale…“ Znovu se zarazila. Potřebovala čas, aby si mohla všechno dobře promyslet. Točila se jí hlava. Najednou byla bohatá. Musela se rozhodnout, jak bude dál postupovat. V jejím životě nastal nečekaný zvrat.

V daném okamžiku se jí nabízely dvě možnosti. Mohla jít s výherním lístkem někam, kde přijímali sázky, nechat si výhru potvrdit a pak několik týdnů čekat na její proplacení. Mohla však také jet rovnou do Tallahassee a za několik hodin si výhru vyzvednout osobně.

Byla to snadná volba.

Otočila se k řidiči, který byl jejím počínáním poněkud podrážděný. „Nejedete náhodou směrem na Tallahassee?“

„Proč?“ zeptal se opatrně.

Ztěžka si povzdechla. Proč jí nemůže bez ptaní odpovědět? „Protože se tam potřebuji co nejrychleji dostat.“

Zmateně se na ni podíval. „Pokud si dobře pamatuji, říkala jste, že za šest hodin musíte být v Orlandu.“

Kathi se kousla do rtu. Úplně na to zapomněla. A nejen to. Docela zapomněla i na svatbu. Timothy a Vivian na ni čekali.

Náhle se z celého srdce nahlas zasmála. Vždyť teď už si Timothyho brát nemusí! Nemusí dělat vůbec nic. Musí si jen vyzvednout svoji výhru a splatit všechny dluhy. Za pár let jí za to Timmy bude jistě vděčný. Vždyť ve skutečnosti by raději žil s Vivian než s ní. Byla jeho typ, ale nechtěl to přiznat, protože ho jednou odmítla. Určitě bude rád, že to takhle dopadlo.

I když se jí toto vysvětlení zdálo dosti nepravděpodobné, nemohla se samou radostí udržet. „Musím za matkou.“

„Za matkou?“ opakoval udiveně. „Vaše matka žije v Tallahassee?“

Byla to nechutná lež. Matka jí zemřela před deseti lety. Kathi tehdy byla v prvním ročníku gymnázia.

„Ano,“ odpověděla a nepřestávala se usmívat.

„Rozumím,“ řekl zvolna. „Sdělíte svému nastávajícímu, že nepřijedete?“

„Samozřejmě!“ odpověděla podrážděně, protože v tuto chvíli na svého snoubence vůbec nemyslela,

„A kdy? Někdy během jeho života?“

„Jistě, ještě během této hodiny,“ odsekla dotčeně. „Hned jak zjistím, jak se dostanu do Tallahassee.“

„Stále jste mi ještě neřekla, jak se já dostanu k autobusovému nádraží. Mám tomu rozumět, že do Talahassee autobusem nechcete?“

„Ne. Ano. Ne.“ Vůbec jí to nemyslelo. Bylo toho na ni najednou příliš moc. „Počkejte chvíli,“ pronesla odhodlaně. „Musím si to všechno rozmyslet.“

„To je mi celkem jasné,“ řekl unaveně. „A já se musím napít něčeho studeného, abych nevypustil duši. Mohu vás pozvat?“ Odbočil na odpočívadlo s restaurací a zaparkoval co nejdál od vchodu.

„Dala bych si trochu chlazeného čaje. Ale proč neprojedete drive-in?“

„Protože bych se tam s tímhle tirákem vůbec nevešel,“ odsekl a vypnul motor. Když otevřel dveře a vyskočil ven, ovanul Kathi těžký vlhký vzduch. Venku bylo horko jako v pekle. Do Tallahassee jít pěšky nemohla.

„Kam jdete?“ zeptala se ho ustrašeně.

„Jdu na záchod a pak si dám něco studeného k pití.“ Strčil si klíče do kapsy a chvíli se na ni upřeně díval. „Ještě něco?“

„Promiňte,“ omlouvala se a trochu se začervenala. Nemohla si dovolit toho muže – tedy jeho vůz – ztratit. Byl její jedinou nadějí, jak se dostat pryč z Miami. „Mohla bych vám zatím dojít pro drink.“

„Ne, děkuju. Raději bych chtěl vědět, co hodláte dělat. Jdete dovnitř nebo zůstanete tady?“

„Zůstanu tady.“

„Určitě? Slunce praží, vždyť se tu upečete.“

„Mám teplo ráda,“ lhala.

„Jak chcete,“ řekl, jako by tušil, že mu bude oponovat. Přestože stál venku, viděl na ni dovnitř do kabiny. Byl hodně vysoký, samy sval a navíc neobyčejně hezký. „Pokud si to rozmyslíte a půjdete dovnitř, zamkněte dveře.“

„Rozkaz, pane!“ Zasalutovala a na obličeji se jí objevil úsměv. Upřel na ni pronikavý pohled, jako by ji chtěl uhranout. Pak zabouchl dveře a zamířil k restauraci.

Kathi ho pozorovala a snažila si v mysli vybavit, kdy a kde ho už viděla. Ale nic ji nenapadalo.

Bezradně pokrčila rameny a prozatím to vzdala. Snad si vzpomene později. Teď měla jiný problém. Vyndala svůj výherní lístek a políbila ho. Pak jej složila a schovala si ho do boty. Musí být moc opatrná. Byl pro ni vysvobozením.

Před třemi lety byl Timothy její nejlepší kamarád. Byl zamilovaný do její sestry Vivian, ale ani Kathi ani Timmy nevěděli, že je Vivian nemocná. Ne, že by ji něco bolelo či scházelo. Byla nemocná psychicky. Beznadějně propadla hazardu a sázela prakticky na všechno. Až do chvíle, kdy se pokusila spáchat sebevraždu tím, že se předávkovala nějakými prášky, o její psychické chorobě nikdo nic netušil. Teprve tehdy vyšla pravda najevo. Vivian nadělala za víc jak padesát tisíc dolarů dluhů.

Po neúspěšném pokusu o sebevraždu začala chodit k psychiatrovi. Kathi se snažila dát věci do pořádku, ale čím víc se dozvídala o Vivianině minulosti, tím víc si uvědomovala, jak zoufalá a bezvýchodná je její situace.

Kathi byla kosmetička a kadeřnice. Vydělávala slušné peníze, ale na splacení Vivianiných dluhů to prostě nemohlo stačit. Když Vivian přišla o práci, nastěhovala se ke Kathi.

Pak do toho přišel Timothy. Zdědil po otci značné jmění a prosperující obchod s automobily.

Timmy měl tvrdé dětství. Proto se později dovedl o sebe postarat. Když po otci převzal obchod, nalezl v něm sebeuplatnění a zalíbilo se mu vydělávat peníze.

A tak přispěchal na pomoc. Zaplatil veškeré dluhy, zařídil Vivian návštěvy v psychiatrické poradně a dělal vše pro to, aby se mohla znovu postavit na nohy. Aniž by to nějak naznačil či vyjádřil, očekával, že si ho Kathi vezme a bude s ním mít rodinu, kterou si tolik přál. Byla to velká cena za pomoc, kterou oběma ženám poskytl. Kathi věděla, že by mu celý život nemohla splatit to, co jim dal. Cítila k Timothymu zvláštní náklonnost a snad i jakousi lásku. Proto se sňatkem souhlasila. Neměla jiné východisko.

Teď však bylo najednou všechno jinak. Bůh vyslyšel její modlitby. Odpověď na problémy měla schovanou v botě. Nezůstane Timmymu nic dlužna. Vrátí mu vše, co jí dal a stanou se z nich zase kamarádi. Dá stranou dostatečnou sumu pro Vivian a pak si otevře vlastní kosmetický salón. Konečně bude svou vlastní paní.

Všechno Timothymu vysvětlí. Jistě ji pochopí. Ale dříve, než začne něco vysvětlovat, se musí co nejrychleji dostat do Tallahassee.

V kabině bylo úmorné horko. Kathi si setřela z čela pot. Vzpomněla si na svatební šaty v tašce a na rodiče. Byla přesvědčená, že by s ní cítili, kdyby věděli, co ji vedlo k tomu, že se sňatkem souhlasila. To však v tuto chvíli nebylo podstatné. Podstatné bylo dostat se do Tallahassee. S úlevou si oddechla, když se konečně otevřely dveře a její šofér se zadíval do kabiny. Lámala si hlavu, jak ho přesvědčit, aby ji odvezl tam, kam potřebovala.

„Podržte to,“ řekl a podal jí dva papírové kelímky.

Udělala, jak ji žádal, a on se vyhoupl nahoru na sedadlo. Když se usadil, vzal si kelímky od ní zpět a zdvořile jí poděkoval. Kathi smutně polkla.

„Tak dobrá,“ řekl, když se s chutí napil. „Kam se potřebujete dostat?“

„Do Tallahassee,“ odpověděla rychle.

Obrátil se k ní a dlouze si ji prohlédl. „Vyloučeno.“

Jeho upřený pohled ji znervózňoval. Jazyk se jí lepil na patro. Zároveň se snažila ignorovat jeho silný sex-appeal. „Proč? Máte snad o horkém víkendu něco lepšího na práci?“

„Cokoliv je lepší, než osmihodinová jízda v rozpáleném náklaďáku do vnitrozemní Floridy, Kathi.“

Kathi sebou trhla. Zná ji.

„Promiňte,“ začala nejistě. „My se známe?“

Muž svraštil obočí. „Bohužel, ano.“

Rychle se na něj podívala. „Potkali jsme se někdy nedávno?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, je to už dost dlouho.“

Snažila se vzpomenout, ale nic se jí nevybavovalo. Neměla teď náladu na nějaké dohadování. Rozhodla se, že se ho ani nezeptá na jméno. „Opravdu nevím, o čem mluvíte.“

Pokrčil rameny. „Je mi líto, ale s tím vám nepomůžu.“

Proč si nemohla vzpomenout? Musí na to jít systematicky. Musí se soustředit a jistě na to přijde.

Hannibal Saunders otočil klíčem a nastartoval motor.

Spokojeně se usmíval. Dělalo mu dobře, že na něj Kathi alespoň jednou neměla navrch. Seděla bezmocně vedle něho a byla odkázaná na jeho milost a nemilost.

Pokud si dobře pamatoval, mívala nesmírnou radost z kontroly nad jinými lidmi, zvláště nad těmi, kteří byli opačného pohlaví. Kathi Rebecca Baylorová, jeho stará odpůrkyně ze základní školy a z gymnázia, seděla vedle něho a nebyla s to si vzpomenout na jeho jméno. Měl z toho smíšené pocity. Na jedné straně mu dělalo dobře, že jí tak trochu zamotal hlavu, ale na druhé se cítil dotčený, že si ho vůbec nezapamatovala.

V době, kdy dospívali, žili v Miami v domech, které spolu těsně sousedily. Tenkrát po ní tajně toužil. Dokonce ji miloval. Ale ona byla moc velká pávice a vždycky ho elegantně odmítla.

Kathi se naklonila dopředu a nechala se ovívat chladným vzduchem z ventilace. Musela si ho pořád prohlížet. Zřejmě se od svých mladých let hodně změnil.

Znovu se opřela a vydechla: „Když mě tedy znáte, jistě víte, že nerada o něco prosím.“

Hannibal zařadil rychlost a pomalu vycouval z parkoviště. „A já zase nerad něco nabízím.“

Překvapeně se na něj podívala. „Tak tedy – byla bych vám velmi zavázaná, kdybyste zvážil zajížďku do Tallahassee.“

„To asi nepůjde.“

Vyjel z parkoviště a zamířil na dálnici.

Kathi zmlkla a zadumaně hleděla před sebe. Ani si nevšimla, že odbočil na výpadovku do Orlanda. Zřejmě byla zahloubaná do svých myšlenek, usoudil Hannibal, když na ni kradmo pohlédl. Dal by za to krk, že myslela na něho.

Ani se na ni raději neměl dívat. Byla krásná a působila nesmírně smyslně. Proč ji vůbec pustil k sobě do kabiny? Měl se jí vyhnout a jet dál. V hlavě se mu honily nejrůznější představy. Cítil, že by ho dokázala vzrušit. Díky bohu, že se vdává.

Přestože jí nechtěl prozradit, jak se jmenuje, byl víc než ochoten jí pomoct dostat se do Orlanda, kam původně chtěla jet. Měl času dost a kromě toho mu dělalo dobře, že má na Kathi Rebeccu Baylorovou svrchu.

Spokojeně se opřel a šlápl na plyn.

„Kde to jsme?“ zeptala se náhle Kathi a rozhlížela se kolem, jako by se právě probudila.

„Jsme na dálnici do Orlanda. Myslím, že vás mohu dopravit někam poblíž, abyste mohla zavolat svého snoubence, a ten už se o vás postará.“

Raději by se na ni neměl dívat. Dlouhé plavé vlasy se jí nádherně leskly a tváře měla hladké jako samet. Vystrašeně na něho vykulila svoje velké modré oči.

„To je tak nejvíc, co pro vás mohu udělat.“

„Nejvíc, co pro mě můžete udělat?“ opakovala pomalu. Upřeně si ho prohlížela, jako by nevěřila svým očím. „To není možné! Tohle přece říkával Hannibal Saunders. Snad nejste…“

Naklonila se k němu a zblízka se mu zahleděla do obličeje. „Ale ano. Můj ty bože! Vždyť je to sám Hannibal Saunders.“ Rozesmála se, až se zakláněla.

„Panenko skákavá, to snad není pravda. Hannibal Saunders mě veze na moji svatbu!“

„Dejte si pozor na to, co říkáte,“ zavrčel Hannibal s jistou dávkou agresivity. Pevně svíral volant a pomalu sjel do středního pásma. „Hezky se zase narovnejte a chovejte se slušně, nebo vás vysadím a nechám vás tu sedět u cesty.“

V kabině zavládlo dlouhé ticho. Tušil však, že to takhle dlouho nevydrží.

DRUHÁ KAPITOLA

Kathi si upřeně prohlížela muže za volantem, jako by se snažila rozluštit nějakou záhadu – což byla pravda.

„Vy přece nejste Hannibal Saunders!“

„Tak ne,“ řekl s naprostým klidem. „Ale před chvílí jste říkala, že ano. Tak jak je to tedy?“

„Nevím.“

„To je zvláštní, Kathi. Pokud si dobře pamatuju, tak jsi vždycky všechno věděla. I když jsi v podstatě neměla o ničem ani páru.“ Měl zastřený hlas a přízvuk odněkud z jihu, rozhodně však ne z Floridy.

„Jak se jmenuje vaše babička?“ zeptala se nedůvěřivě. Nelíbilo se jí, že jí z ničeho nic tyká, ale měla neblahý pocit, že ví proč.

Jaksi přidušeně řekl: „Snad si nemyslíš, že tady něco předstírám.“ Jeho hlas zněl otráveně.

„Tak tedy dobře. Jak se opravdu jmenujete?“ Začínala tušit, že jí nelže,

„Hannibal Saunders.“

„Já to věděla!“ zvolala vítězně a znovu si ho začala prohlížet. Jeho mluva jí byla povědomá, ale už zdaleka nevypadal jako ten mladý chlapec, kterého dříve znala. Býval vyzáblý jako bidlo, div ho vítr neodnesl. Ale jeho oči se nezměnily. Měl stále ten zvídavý, pronikavý pohled. Jako dítě mívala pocit, že jí vidí až do žaludku. Později se mu začala vyhýbat, protože se v jeho blízkosti necítila dobře.

Ale v hloubi duše si ho nesmírně vážila. Byl vždy čestný a přímočarý a dovedl si se vším poradit.

„Podívej se na mě,“ rozkázala mu právě tak, jak to dělávala, když spolu kamarádili.

Pevně sevřel volant a ani se nepohnul. „Myslíš, že musí být stále jen po tvém, že?“

„Ano. Obzvlášť, když mluvím s Hannibalem Saundersem.“

„Jak vidíš, tvoje metoda už nezabírá. Kdyby zabírala, tak jsme se už dávno někde vybourali.“

Kathi vyčkávala. Možná, že když se na něho bude stále upřeně dívat, sundá si své tmavé brýle a podívá se na ni. Pak si bude jistá.

Stále pozorně sledoval cestu před sebou.

Kathi se pohodlně opřela a svěsila ramena. „Vy nejste Hannibal Saunders. Ten by už sebou poškubával jako bezpříčetný,“ řekla sebejistě.

„Ty snad nepřestaneš, že? Už jako malá holka jsi dokázala člověku nahnat strach. Na to jsi byla odborník.“

„Tehdy jsem neměla na vybranou,“ hájila se Kathi. „Pokud si na to ještě pamatuješ, byla jsem jediná holka v naší čtvrti a všichni kluci si ze mě utahovali a dělali na mě velká ramena.“

„To je dobrá výmluva.“

„To není žádná výmluva. Tak to prostě bylo,“ řekla rázně.

„A co moje sestra? To byl duch?“

Kathi se na něho podívala. „Tvoje sestra! No jo, máš pravdu. Ta malá holka, co k nám občas chodila na návštěvu.“

Dřív než Hannibal stačil odpovědět, pokračovala. „Byla vždycky tak hezky oblečená a bála se, chudinka, chodit ven. Strašně se před klukama upejpala.“

Hannibal stáhl rty. „Neměla to tam ráda. Nakonec se vrátila k matce. Já jsem musel zůstat s bábinkou.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Protože mě matka nemohla zvládnout. Byl jsem pro ni už moc velký klacek.“

Kathi se na něj s údivem podívala. „Ty?“

Neodvažovala se vyslovit své myšlenky nahlas. Všichni kluci ho tenkrát považovali za dětinského cvoka. Teď, když ho pozorovala, by však sotva mohla říct, že vypadá jako cvok. „A tak jsi zůstal na krku babičce. Ale to vůbec nedává smysl. Vždyť chodila ještě pracovat. Vařila ti a dokonce ti pomáhala s učením. Jak to, že ona to všechno na rozdíl od tvé matky mohla zvládnout?“

„Matka byla nervák. Měla štěstí, že se dobře provdala a pak byla natolik chytrá, že si při rozvodu zajistila slušný majetek. Poslala mě žít s babičkou a na otci si vyžádala, aby babičce na mě posílal peníze.“

„Ta si to dovedla zařídit,“ podotkla suše Kathi. „Ale babičce to zřejmě nevadilo. Když jsi odešel studovat na gymnázium, často jsem s ní sedávala před domem a povídaly jsme si. Musím říct, že jsme si docela rozuměly.“ Kathi se zadívala na své unavené ruce. „A někdy mi vyprávěla taky o tobě. Chválila tě, jaký jsi byl zdatný chlapík. Ale já tě v mysli stále viděla jako toho hubeňoura, kterým jsi vždycky byl.“

Hannibal se zasmál. „Ale to jsem byl ještě hodně mladý. Teprve když jsem žil u otce v Jižní Karolíně, začal jsem přibírat na váze a trochu jsem ještě povyrostl.“

Kathi ho znalecky ohodnotila: „Abych pravdu řekla, vůbec bych tě nepoznala. Je z tebe kus chlapa.“

Hannibal se usmál. „To má být lichotka?“

„Ne. Pouze konstatování,“ utahovala si z něho. „Hannibale?“ Kývl, dávaje najevo, že poslouchá. „Říká ti tvá žena celým jménem?“

„Žádnou ženu nemám.“

„Neříkej?!“

„Ty jsi ale zvědavá,“ řekl a zavrtěl hlavou.

Přikývla a usmála se. „To si piš.“

„Tak dobrá.“ Usmál se a trochu se přitom ušklíbl. „Nikdy jsem se neoženil. Moje sestra vystudovala práva a vzala si za muže právníka. Já si rád hraji s počítači, rád se dívám na západ slunce, dovedu ocenit dobré víno a také se mi líbí urostlé ženy a rád trávím dovolenou u moře.“

„To zní jako inzerát na seznámení.“

„Vždyť to taky je takový inzerát, ale ne můj. Citoval jsem jen něco, co jsem nedávno četl. Stačí?“

Zavrtěla hlavou. Neměla náladu to dál rozebírat. Mlčky se dívala ven na žárem spálenou přírodu. Představovala si všechna ta přímořská sídla s bazény a s jakou chutí by se v nich smočila.

„Na co myslíš?“ přerušil ji Hannibal.

Samolibě se usmála. „Měl jsi někdy hodně peněz, Hannibale? Myslím opravdu hodně?“

„Hodně jako milionář?“

Kathi přikývla. „Tak nějak.“

„Ne, neměl.“

Kathi se pohodlně opřela zády o opěradlo. „Přemýšlels někdy, co bys dělal, kdybys je měl?“

„Já vím, co bych dělal.“

„Opravdu? A co?“

„Už delší dobu sháním sponzory. Chtěl bych koupit jednu elekronickou firmu v Mobilu. Kdybych měl peníze, nemusel bych shánět partnery. Teď už jich několik mám a zdá se, že už brzy uzavřeme smlouvu. Ale ještě pořád mi nějaké peníze chybí.“

„O jakou elektroniku se jedná?“

Krátce na ni pohlédl, ale hned svůj zrak obrátil zpátky na silnici. „Co myslíš?“

„O počítače?“ Bylo to to první, co ji napadlo.

Hannibal přikývl. „Jo, vždycky jsem je miloval.“

Kathi se zasmála. „Vyznal ses v nich už jako malý kluk. Vlastně jsem se o nich docela dost dověděla, když jsem sledovala, jak zaučuješ svoji babičku.“ Pozdvihl obočí. „Tys nás sledovala?“

„To se ví, že jo.“

„To ale není fér. Já jsem tě nikdy nesledoval.“

„Ale ano. Jen ses z toho nic nenaučil.“

Nevyvracel jí to. „A co ses naučila ty?“

„Že kdyby více podniků používalo počítače, měly by snazší účetnictví a lepší přehled o tom, kam tečou jejich peníze.“ Neřekla mu však, že většinu vědomostí získala mnohem později a odjinud.

„Jako kluk jsem byl docela dobrej,“ zahuhlal zamyšleně. „Tak vidíš, že ti to lítání s klukama bylo k něčemu dobré.“

„To nebylo lítání s klukama, Hannibale,“ opravila ho. „Měl jsi s babičkou takovou trpělivost. Dovedl jsi jí všechno tak dokonale vysvětlit. S námi ostatními už jsi tak trpělivý nebyl.“

„S námi ostatními?“ pronesl uraženě. „Nepamatuji se, že bys na mě někdy zavolala, abych si šel s vámi hrát nebo že bys mě někdy pozvala k vám.“

„Ale ano. Jednou ano,“ řekla, ale pak náhle zmlkla. Nechtěla o tom mluvit. Jednou ho k sobě pozvala pod záminkou, aby ho dostala ven z domu. Kluci na něho měli spadeno, protože byl prostě moc chytrý a chtěli mu dát za vyučenou, což také udělali. Pořádně mu nabančili, ještě než k ní stačil dojít.

„Nikdy jsi pak nepřijal moji omluvu,“ řekla na svoji obranu.

„Vím, že jsi to tehdy myslela dobře. Když na to teď vzpomínám, chápu, proč jsi jednala tak, jak jsi jednala, Kathi. Ale i dnes bych asi udělal to samé, i když jsem to tenkrát kvůli tobě schytal.“

Pomalu vydechla. „Díky.“

Udiveně se zamračil.

„Za co? Za to, že říkám pravdu?“

„Ne. Za to, že jsi mě zprostil viny. Mohl bys mi to mít stále za zlé.“

„To mohl. Ale podobných věcí, které bych ti mohl mít za zlé, bylo spousta. Nestojí mi to však za to.“

Smutně se usmála. „To jsem byla tak zlá?“

„To jsi.“

„Počkej, nezaměňuj čas,“ obrátila se na něho. „Tak dobře mě zase neznáš, abys to mohl tvrdit.“

Teď se zase bránil on. „Znám tě až moc dobře. Měl jsem s tebou tolik nepříjemných zážitků, že mi to vystačí na celý život.“

„Tak proč jsi mi zastavoval?“ zeptala se dotčeně.

„Protože jsi stála uprostřed silnice,“ řekl.

„Aha,“ začervenala se Kathi a pak se dlouho dívala mlčky před sebe. Napadlo ji ještě něco jiného. Jedním okem pohlédla na Hannibala. Už to nebyl ten vyzáblý dorůstající chlapec. Zřejmě dospěl trochu později, ale stálo to za to. Teď vedle ní seděl ten nejsvůdnější muž, jakého kdy viděla.

„Zajímalo by mě, na co myslíš?“ zeptal se nečekaně.

„Na nic.“

„Jen nepovídej. Je to na tobě vidět.“

„Přemýšlela jsem o tom, co jsi dělal, když ti zemřela babička. Od té doby jsem o tobě vlastně neslyšela.“

„Stal se ze mě právník.“

Očividně ji to překvapilo. „Jak to, že ses rozhodl jít na práva? Vždycky jsem si tě představovala spíš někde u počítačů.“

„Zřejmě to byla mylná představa.“

Kathi se usmála. Vždy uměl vtipně a chytře odpovědět. Dovedla být zrovna tak pohotová, ale v tu chvíli neměla tu potřebu. Byla dnes už prakticky milionářka. Mohla si dovolit být štědrá – a laskavější.

„Vsadím se, že jsi fér a máš ve věcech rád pořádek,“ řekla. „Nesmírně si podobných lidí vážím,“ dodala upřímně. Vážila si také úspěšných lidí a Hannibal takovým člověkem jistě byl. Vždyť si bezstarostně jede někam na dovolenou, zatímco ona má pouhé tři dny volna na svatební cestu.

Svatební cestu! Za čtyři hodiny by měla být v Orlandu a jít k oltáři se svým drahým přítelem.

Hannibal se na ni rozpačitě podíval. Kathi se sama pro sebe usmívala.

„A na co myslíš teď?“

Usmívala se dál jako by ho neslyšela. Po chvíli se k němu otočila a zeptala se ho: „Mohl bys někde zastavit, abych si mohla zavolat?“

Hannibal se podíval na své zlaté rolexky. Kathi si v duchu říkala, že až si vyzvedne vyhrané peníze, také si takové koupí.

„I já si musím zavolat,“ zahuhlal a pomalu odbočil k výjezdu. Za několik minut už stáli zaparkovaní u bistra. Kathi hledala v kabelce drobné na telefon, ale našla jen dva čtvrťáky. „Sakra,“ zaklela.

Hannibal si všiml, že má problém. „Použij kreditní kartu.“

„To bych nějakou musela mít. Jsem jenom obyčejná pracující žena.“

Hannibal pokrčil rameny a otočil klíčkem ve dveřích. „Tak volej na účet volaného.“

„Dík,“ odpověděla kysele. „Nevím, co bych si bez tvé moudré rady počala.“

Jen se na ni usmál. Oba mlčky zamířili k telefonům, kde se chopili každý jednoho sluchátka a obrátili se k sobě zády. Měla nepříjemný pocit, že ji bude poslouchat, ale zároveň byla zvědavá, s kým bude mluvit on.

Nejprve zavolala mechanika a sdělila mu, kde najde její auto. Pak zavolala do hotelu, kde byli Timothy a Vivian.

Ozval se podrážděný hlas. „Haló!? Apartmá 412. Prosím?“

„Mám se skvěle a nejraději bych už byla s vámi, abych mohla zasáhnout,“ pronesla úlisně Kathi. Věděla, že důvodem Timmyho nevrlosti mohla být jen její sestra Vivian.

„Má asi tolik rozumu co slepice.“ Ani jí nemusel říkat, o kom mluví.

„Co se stalo?“

„Ále – nic moc. Jen si dole v hale koupila zmrzlinu a pak jí cestou do pokoje bryndala na zem. Vůbec bych se nedivil, kdyby nám napočítali přirážku za vyčištění koberců.“

Kathi si ztěžka povzdechla. Už ji ty jejich spory unavovaly. Byla ráda, že v tu chvíli s nimi nemusí být.

„Odkud voláš?“ zeptal se Timmy podrážděně. „Stále nechápu, proč jsi do hotelu nemohla přijet rovnou s námi? Co na tom, že vás je v práci málo. Stejně po svatbě nebudeš pracovat.“

„Timothy, poslouchej mě,“ začala Kathi trpělivě. Věděla, že to, co se mu chystala říct, nebude snadné. „Za prvé, tvoje krásné auto se bude muset nechat odtáhnout do garáže.“

Jeho hlas se okamžitě změnil. „Jak cestuješ? Potřebuješ moji kreditní kartu?“ zeptal se starostlivě. Podle ženského hlasu, který mohla slyšet v pozadí, usoudila, že i Vivian si dělá starosti.

„Ne,“ odvětila vlídně. „Víš, Timothy, ty jsi opravdu ten nejlepší a nejdražší kamarád, kterého si jen žena může přát. Vážím si tě víc, než si dovedeš představit. Vždycky jsi stál při mně, když jsem tě potřebovala, ale…“ Kathi se nadechla. Nevěděla jak pokračovat.

„Kathi, co se děje? Za čtyři hodiny se máme brát. Doufám, že nepřijedeš pozdě.“

Byla si jistá, že ví, kam míří. Jen to nechtěl slyšet. „Timothy,“ začala znovu.

„Tak dobře,“ pokračoval, jako by ji neslyšel. „Odložíme to na zítřek.“ Slyšela, jak ztěžka dýchá. „Hned se seberu a přijedu pro tebe. Kde vlastně jsi?“

„Timothy, já… na svatbu nepřijedu. Zasloužíš si lepší ženu, než jsem já. Zasloužíš si…“ jinou, která tě bude milovat.

Slyšela, jak Vivian zasténala. Zřejmě vytušila, co Timothymu právě sdělila.

„Jen mi řekni, kde jsi a jedu pro tebe,“ opakoval Timothy.

„Odjíždím na víkend,“ vykračovala se. „Potřebuji o všem přemýšlet. Zavolám ti v pondělí nebo v úterý.“

„Počkej!“ křičel Timothy. „Naši svatbu přece nemůžeš jen tak zrušit!“

Kathi si utřela slzy. „Ale ano, můžu, Timothy. A právě to také dělám. Vím, že jednám správně. Sám se o tom přesvědčíš. Uvidíš. Teď ti mohu jen slíbit, že ti brzy všechno vrátím. Věř mi.“

Slyšela teď zcela jasně, jak Vivian vzlyká. Pak se ozval Timothy. Byl úplně bez sebe. „Kathi, zůstaň u auta. Skočím na letadlo a za hodinu jsem u tebe. Slyšíš, co říkám?“

„Jsem už několik desítek kilometrů od auta pryč. Prosím tě, pochop to. Mám tě ráda, ale nemohla bych tě milovat jako manžela. Ne tak, jak bych tě měla milovat. Víc si o tom promluvíme, až budeme všichni zase doma. Zatím se postarej o Vivian a řekni jí, že jí večer zavolám.“

„Ale – Kathi,“ naléhal Timothy.

Kathi zmlkla a smutně, ale odhodlaně zavěsila. Strnule hleděla na rozpálený beton. Slzy na tvářích ji štípaly. Náhle ji kolem pasu uchopily silné paže. Leknutím sebou trhla, ale svěží vůně kolínské ji uklidnila. Hannibal na sebe vždy dbal. Cítila se v jeho objetí dobře.

„Něco nepříjemného?“ Jeho ústa se dotýkala jejích vlasů. Vzbudilo to v ní zvláštní pocit.

„Ne. Vše je v pořádku.“

„Vezmu tě do Tallahassee.“

Chtělo se jí znovu plakat, ale tentokrát z radosti. „Vážně?“ blekotala s hlavou opřenou o jeho hruď.

„Jo. Zcela vážně,“ řekl. „Zodpovím si to všechno později. Teď ale máme co dělat, abychom odtud vypadli.“

Pozvedla hlavu a podívala se mu do očí. To je přesně on, Hannibal. Žádný jiný muž neměl tak krásné modré oči jako on. „Slibuji, že toho nebudeš litovat.“

Upřel svůj pohled na její ústa. „Ach, bože, dočista jsem se pomátl,“ vydechl a pustil ji. „Pojď, ať si to ještě nerozmyslím.“

Kathi ho s úsměvem následovala.

Zanedlouho už pádili po dálnici směrem na Tallahassee. Mlčky oceňovala, jak si obratně počínal s tak velkým náklaďákem. Byl prostě skvělý řidič.

Zvláštní, jak se v jeho náruči cítila dobře a bezpečně. Zajímavé…

TŘETÍ KAPITOLA

Hannibal uháněl, jako by je pronásledoval sám ďábel. Pevně uchopil volant a díval se upřeně před sebe. Bál se na Kathi podívat. Měl z ní strach. Celé jeho tělo se zmítalo silnou touhou. Chtěl se jí zmocnit a bláznivě ji milovat. Věděl, že mu nejspíš přeskočilo, když jí slíbil, že ji doveze až do Tallahassee.

Nechápal, proč to dělá. Všechny nepříjemné vzpomínky z mládí se náhle vytratily. Viděl jen její vlídný pohled a milý úsměv. Důvěřovala mu. Stále cítil, jak mu leží v náručí. Byla tak nádherně žensky smyslná.

„Hannibale?“ oslovila ho něžným, ale zmateným hlasem. „Proč ses nabídl, že mě odvezeš do Tallahassee?“

„Nevím.“ Tohle bude složité, pomyslel si.

„Měl jsi v plánu jet tím směrem?“

„Neměl.“

„A chtěl ses tam někdy podívat?“

„Nechtěl.“

„A chceš se mnou chvíli být?“

„Ne.“ Povzdechl si. „Ne tak docela,“ dodal.

Kathi se pohodlně opřela. „Hmm.“

Věděl přesně, na co teď Kathi myslí. A měla pravdu. Když ji u telefonu objal, poznala, že po ní touží. Dělalo mu dobře, když mu položila hlavu na prsa. Ale tak úplně přesně to zase nebylo.

„Podívej, neubránil jsem se tomu, abych nezaslechl, že máš nějaké potíže. Bylo mi tě líto. Člověk by se neměl ženit nebo vdávat jen proto, že je tomu druhému zavázán, že k němu cítí nějakou povinnost. Ale co já o tom vím? Ty ses měla vdávat, ne já.“

Položila mu ruku na paži. Křečovitě stiskl volant.

„Omlouvám se za to, že jsem tě dostala do nepříjemné situace. Ale sama bych se do Tallahassee nedostala. Nemám nic jiného na vybranou, než být v tuto chvíli sobecká a poděkovat ti, že mě tam vezeš. Ale slibuji ti, Hannibale, že ti za tvůj čas a námahu bohatě zaplatím.“

„Jak?“

„Co ’jak‘?“

„Jak mi za to zaplatíš?“ zeptal se klidně. „Vždyť nemáš ani peníze na autobus.“

Zarputile stiskla rty. „Neměj obavy. Zaplatím ti.“

„Milá Kathi, z toho já obavy nemám.“ Jeho hlas poněkud změkl. „Dělám si jen starost, že před něčím nepříjemným utíkáš. Určitě musí být i jiný způsob, jak podobnou situaci řešit. Manželství je jistě vážná věc, ale útěkem od něho nic nevyřešíš.“

Zahlédl, jak se usmívá. Odpolední slunce se již začínalo měnit. Obloha na obzoru pozvolna přecházela v sytě oranžovou barvu. Bude nádherný západ slunce a s Kathi po boku bude ještě nádhernější.

„Hannibale?“ zeptala se zamyšleně. „Dá se ti důvěřovat? Myslím – je na tebe opravdu spolehnutí?“

„Můj otec říká, že ano. Proč?“

„Kolik máš v bance peněz?“

„V jaké bance?“

Chvíli přemýšlela. Viděla, že ho zmátla. Nevěděl, kam tou otázkou směřuje.

„Na šekovém účtu.“

Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl v kůži vázanou šekovou knížku a hodil ji na sedadlo mezi nimi. „Můžeš mi na ni připsat tisícovku.“

„Proč?“

„Pro strejčka příhodu.“ Zařadil nižší rychlost a odbočil do pravého proudu. „Mimo jiné tak nemusím platit žádné servisní poplatky.“

„Můžeš se jim vyhnout?“

„Jistě. Jen musíš na účtu udržovat minimální sumu, která se pohybuje od tisíce výš.“ Chvíli váhal. „Copak ty nemáš šekový účet?“

„Mívala jsem ho, ale už ho nemám.“

Tušil, že pro to jistě byl nějaký důvod, o kterém nechtěla hovořit.

„Hlavně že víš, co to znamená mít peníze.“

„Kathi, to ví přece každý.“

„Ne, ne. Tak to není,“ vrtěla hlavou. Pak se k němu naklonila a přejela mu rukou po paži. „Jen ti, kteří jich mají hodně, mohou mít takový názor,“ řekla s vážným výrazem v obličeji. „Podle toho co říkáš, soudím, že jsi na tom nikdy moc špatně nebyl.“

Hannibal se samolibě usmál. „Asi ne. Ale jako většina lidí mám i já občas hlouběji do kapsy. Proto držím na šekovém účtu stále těch tisíc dolarů.“

„A máš také spořitelní knížku.“

Přikývl.

„A penzijní fond?“

Znovu přikývl, „Akcie a obligace?“

Nedůvěřivě se na ni podíval. „Nejsi náhodou od berního úřadu?“

„Ne.“ Ještě víc se k němu naklonila. „Jsem jen obyčejná holka s fůrou problémů, pro které neznám řešení. Alespoň tomu tak bylo až dosud.“

„A teď? Co se přihodilo? Chceš mě snad okrást?“ Řekl to s jistou dávkou humoru, ale zároveň i se špetkou strachu.

„Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout!“ Narovnala se a potřásla svými hustými plavými vlasy. Měl strašnou chuť zabořit do nich svoje ruce.

„Nesmíš to brát tak vážně. Ale nediv se. To, co jsi pronesla, je tak trochu zavádějící. Proč je teď všechno jiné?“

Lišácky se na něho culila. „Protože se mi poštěstilo. Protože jsem teď bohatá a můžu začít znovu.“

„Promiň, že se opakuji, ale co se vlastně stalo? Co se změnilo?“

„Vyhrála jsem v loterii,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Proto teď jedeme do Tallahassee. Proto jsem mohla zrušit tu svatbu.“

„V loterii?“

Dala se do srdečného smíchu. „Ano. Přes tři sta tisíc dolarů!“

„A to jsi zjistila právě teď?“ Upřeně se na ni zadíval. Vzápětí stočil vůz do nouzového pásma a zastavil.

Kathi se rozhlédla. „Co to děláš?“

„Mluvím s tebou. Nemohu se soustředit na jízdu a zároveň i na to, co říkáš. Tak ještě jednou. Kdy jsi to zjistila?“

„Když jsem nasedla k tobě do auta.“ Radostí celá zářila. „Měl jsi zapnuté rádio a právě četli vylosovaná čísla. Zkontrolovala jsem svůj tiket a bingo! Mám všechna vylosovaná čísla.“

„Tak proto jsi zrušila svou svatbu?“

Kathi svěsila hlavu a smutně se dívala na svoje ruce. „Ano. Timothy byl už od školních let můj nejlepší kamarád. Když jsem byla starší, chodili jsme spolu tancovat. Pak moje sestra propadla hazardu. Prohrála všechno, co jen mohla, a nadělala závratné dluhy. Když jsem je za ni už nemohla uhradit, přispěchal na pomoc Timmy a všechny dluhy vyrovnal. Strašně moc mu dlužím.“

Hannibala se začal zmocňovat vztek. Byl zatrpklý a zároveň žárlil. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo.

„Ale svůj život snad ne?“ zeptal se.

„V podstatě ano.“

„Ne!“

Kathi na něho polekaně pohlédla. Jeho rázný tón ji moc překvapil.

„Nikdo nikomu nedluží vlastní život, Kathi. Nikdy,“ řekl už o něco klidněji. Chtěl ji uchopit a obejmout. Chtěl, aby ho pochopila. „I když ti půjčil peníze, nedlužíš mu nic víc, než přátelství.“

Kathi se na něj smutně zadívala. „Hannibale, ty jsi nikdy nebyl jako my. Měl jsi vždycky na vybranou.“

„Všichni máme na vybranou.“

„Ne tak úplně. Nejspíš jsi nikdy nemusel dělat nějaké vážné rozhodnutí jen proto, abys přežil. Ale já ano. Moje rodiče byli obyčejní dělníci. Matka šila a otec pracoval v docích. Celý život se dřeli jen proto, abychom na tom já a moje sestra byly líp a nemusely žít z ruky do úst.“

„A žiješ tak?“

Kathi přikývla. „Ano. Když nám zemřel otec, byly jsme z toho obě zdrcené. To málo, co nám po něm zbylo, šlo na vyrovnání dluhů, které nadělala Vivian.“

Chápal její bolest. Hluboce s ní cítil. „Ještě toho nenechala? Stále hraje?“

„Říká, že ne, ale já jí moc nevěřím.“

„Ale to ještě pořád není důvod k tomu, aby ses musela vdávat za někoho, koho nemiluješ.“ Ztěžka si povzdechl. „Moje matka se nevdala z lásky, ale pro peníze. Až do konce života nebyla nikdy šťastná.“

„Tak to chodí u většiny lidí. Několik let spolu zůstanou, a pak si jde každý svou vlastní cestou.“

„Ale ty taková nejsi. Já také ne. Oba jsme až příliš tvrdohlaví, abychom se smířili s něčím, co by se nedalo nazvat naprostou oddaností.“

Překvapeně na něho pohlédla. „Jak to o mně víš?“

„Pamatuju si tě ještě jako malou holku. Vždycky jsi byla taková. A teď ještě víc.“

„Vážně?“ řekla pomalu a udiveně.

„Houževnatá, neústupná a loajální, i když někdy až moc.“

„Přesně tak bych popsala tebe.“

Spokojeně se usmál. „Vidíš? Já věděl, že máme něco společného.“

Mírně pootevřela ústa a vystrčila špičku jazyka. Blahem div nezačal příst. Měl co dělat, aby se na ni nevrhl. „Hannibale?“

Zatínal zuby a statečně se držel.

„Proč ses nabídl, že mě zavezeš do Tallahassee?“

Mírně si odkašlal. „Sám ani nevím.“

Přimhouřila oči. „Líbí se mi, že nic nepředstíráš, i když s touhle odpovědí moc spokojená nejsem.“

„Asi proto, že jsem věděl, že potřebuješ pomoc. A taky proto, že vím, že bys mě o to sama jen tak nepožádala. Už jako malá holka jsi neváhala člověka nějak obelstít, když jsi byla v úzkých.“

„A někdy mi to docela vyšlo.“

„Jako teď?“

Chvíli váhala s odpovědí. „Teď se o nic takového nesnažím. Nic nepředstírám.“

Jeho hlas byl zastřený a rozechvělý. „A já ano?“

Upřela na něho své velké modré oči.

„Ty mě chceš políbit a já chci políbit tebe. Na nic si před sebou nehrajeme.“

Byla to výzva, kterou nemohl odmítnout. Chvěl se touhou ji obejmout. Sklonil hlavu a lehce se dotkl ústy jejích hebkých sladkých rtů. Něžně k němu přitiskla svoji tvář.

V ten okamžik se už neudržel a začal ji vášnivě líbat. Bez zábran pronikal hluboko do jejích rozvášněných úst. Byla okouzlující. Reagovala stejně intenzivně. Chtěla ho. Objímala ho kolem krku a pevně se k němu tiskla.

Když se konečně oddělili, měl pocit, že se vznáší. Tolik už toho slyšel o líbání, které přivádělo muže k šílenství, ale to, co právě zakusil s Kathi, předčilo všechny jeho představy. Měl z ní strach.

Ulekaný výraz v její tváři mu prozradil, že se cítí zrovna tak jako on. Jemně ji pohladil po vlasech. „Jsi v pořádku?“

Kathi přikývla. Byla uchvácena silou Hannibalova polibku a nevěděla, co říct.

„Víš to jistě?“ Trochu ho vystrašila. Potřeboval, aby ho ujistila, že nejednal proti její vůli.

Vzal její obličej do svých dlaní. „Kathi?“

Věděla, na co se jí chtěl zeptat. Vyčetla mu to z očí. Uchopila ho za ruce a jemně mu políbila dlaň.

„Byl to pro mě docela šok, líbat svého starého nepřítele. Tím víc mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo.“

„Já bych neřekl, líbilo. Spíš tě to ohromilo.“

Přiklonila se k němu a vlepila mu rychlou pusu. „To zní až příliš nebezpečně.“

„A taky to je nebezpečné,“ zasípal a znovu ji dlouze políbil. Prahl ještě po jednom polibku, ale tělo mu říkalo, že se s pouhým polibkem nespokojí. Co se to s ním dělo? Do čeho se to vrhá?

Reagovala smyslně, s nepředstíranou vášní, která ho ještě víc rozněcovala. Držel ji pevně kolem pasu a žádostivě ji tiskl k sobě. Ani nevěděl, jak k tomu došlo, ale v zápalu vášně jí zasunul ruku pod blůzu a vzal do ní její plné ňadro. Bylo tak hebké. Cítil, jak Kathi buší srdce. Uchopila ho za ruku, ale neodtáhla ji.

„Musíš mi to prominout,“ řekla zastřeným hlasem, ale rozuměl jí zcela jasně.

„Co ti mám prominout?“

„Že jsem dopustila, aby sis myslel, že…“ Zarazila se a pak pokračovala. „Že jsem ti dovolila…“

„Abych tě líbal, a nedotáhla jsi to až do konce?“

„Dál už nemohu.“

„Ani jsem tě o to nežádal.“

Potřásla hlavou. „To jsi také nemusel.“

„Ale ano. Nejsme už děti. Nebudeme si přece spolu hrát na schovávanou.“ Nadzvedl jí bradu. „Dala jsi mi pusu a tak jsem to také vzal. Nic jiného jsem nečekal.“

Snažila se usmívat, ale rty se jí nejistě chvěly. „Já vím. Jen jsem tě zkoušela.“

„To jsem pochopil.“

Kolem přejel obrovský kamión a otřásl Hannibalovým vozem. Připomnělo mu to, že jsou na cestě do Tallahassee.

„Proč vlastně chceš do Tallahassee?“

„Protože tam má hlavní sídlo floridská loterie.“

„Nemůžeš si vyzvednout výhru tam, kde jsi podala tiket?“ Nechtěl trávit čas na dálnici, ale s ní. Chtěl jí ukázat, že je správný chlap a že by jim to spolu mohlo docela dobře klapat.

„Můžu, ale musela bych půldruhého měsíce čekat, než mi pošlou šek. A já tak dlouho čekat nemůžu.“

„Jestli ty peníze potřebuješ hned, mohl bych ti nějaké půjčit,“ nabídl jí a ani se necítil provinile, že pro to měl svůj osobní důvod. „Ne. Chci mít svoje vlastní peníze. Nehodlám si od nikoho půjčovat. Vždyť právě kvůli půjčce jsem se měla vdávat za Timothyho.“

Měla pravdu. Vážil si jejího rozhodnutí, ale přesto si v duchu zaklel.

Pustil ji, i když velice nerad, a uchopil znovu volant. Byl nejvyšší čas vydat se na cestu.

Bylo až pozoruhodné, jak rychle se naučil ovládat tak velký kamión. Půjčil si ho od svého přítele, aby v něm mohl přijet na obchodní schůzku a všechny ohromit. Ale přimotala se mu do cesty Kathi, což poněkud změnilo jeho původní plán.

Když se bezpečně zařadil do jízdního pruhu, natáhl se pro její ruku a položil si jí na stehno. Musel se sice zříct líbání, ale proč by se zříkal i tělesného kontaktu?

Neřekla ani slovo, ale cítil, jak ho velmi jemně hladí po stehně.

Zanedlouho se začalo stmívat. Hannibal rozsvítil přední světla a znovu položil ruku na její. „Pověz mi něco o sobě.“

„Proč? Můj život není zdaleka tak zajímavý jako tvůj. U soudu musí být z tebe všichni pryč. Jsi tak velký, silný a hezký.“

„Opravdu?“ řekl rozpačitě.

„Jistě ti to řekla už spousta jiných žen, takže asi nejsi vůbec zvědavý slyšet to také ode mě.“

„Naopak. Právě teď bych to od tebe docela rád slyšel.“ Kathi si odkašlala, jako by se připravovala na přednášku. „Hannibale Saundersi, opravdu jsi ten nejhezčí muž, kterého jsem měla tu čest poznat. A nejenže jsi hezký a okouzlující, ale i galantní, což soudím podle toho, žes mi nabídl, že mě zavezeš do Tallahassee, po cestě jsi mě neokradl o můj výherní tiket, nezabil jsi mě a nenechal ležet někde ve škarpě u cesty.“

Překvapeně pozvedl obočí. „Myslela sis, že bych něco takového mohl udělat?“

„Ne. Vlastně nevím.“

„Tak proč mi to říkáš?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Možná, že ze stejného důvodu, z jakého mě ty vezeš do Tallahassee. Důvěřuju ti. Navíc jsem se nemohla udržet radostí a musela jsem to někomu říct.“

Rozesmála se a Hannibal se k ní přidal. Byla neodolatelná. Vyzařovalo z ní tolik energie a optimismu, přestože se z mnoha důvodů cítila téměř na dně.

Stiskl jí ruku. „Stal se z tebe pozoruhodný člověk, Kathi.“

„Tím jsem byla vždycky,“ opravila ho. „Zrovna jako ty. Je jen smutné, že jsme se nikdy nemohli té naší pozoruhodné kvalitě těšit spolu. Vždycky jsem se cítila tak osamělá. Ty ne?“

„Já taky. Měl jsem odlišné názory a nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Myslel jsem si, že nejsem normální.“

„Ale bylo to jinak. Prostě ses nedovedl přizpůsobit ostatním.“ Pevně mu stiskla ruku. „Já jsem na to přišla mnohem dřív. Proto jsem kolem sebe měla alespoň nějaké kamarády, ale abych si je udržela, musela jsem si svoje názory nechat pro sebe. A tak je to i v dospělém životě. Až na to, že poslední dobou nejsem s to držet jazyk za zuby, a dělám si tak nepřátele.“

Hannibal se upřímně zasmál. „Ty ses se svým názorem nikdy netajila. Věděla jsi jen, jaká slova použít, abys jimi toho druhého neurazila.“

„Díky.“

„To já se to naučil až mnohem později. Vlastně si myslím, že to pořád ještě neumím.“

„Ale děláš pokrok,“ škádlila ho.

Venku už byla tma. Její ruka odpočívala na jeho stehně a s příchodem noci se mu v hlavě začaly honit všelijaké představy. Její vůně mu otupovala mysl.

„Budeme muset na noc někde zastavit. Co třeba v Gainsvillu?“ navrhla a vzrušením se jí až rozbušilo srdce.

„Myslel jsem, že spěcháš.“ Byl si vědom jejího pohledu.

„Ne. Nevím, proč bych se měla týrat víc, než musím. A pak – dnes večer to už do kanceláře loterie stejně nestačím. Bude lepší, když si na noc odpočineme.“ Hannibal hleděl zamyšleně na cestu. Do Gainvillu zbývalo ještě přes sto padesát kilometrů.

„Zastavíme se někde na večeři,“ řekla a hned si v mysli vybavil příjemné intimní posezení při svíčkách s Kathi naproti sobě.

„Dobrá,“ řekla tónem, jakým se obvykle uzavírá obchodní smlouva. „Cestou snad narazíme na nějaký McDonalďs. Můžeme si dát hamburgera nebo tak něco.“

Nechtěl se nechat připravit o svoji představu. „Co kdybychom počkali až do Gainsvillu a tam si zašli na něco lepšího?“

„Mám u sebe dost peněz,“ ujistil ji. „Pro oba.“

„Nechci, abys kvůli mně měl výdaje. Také si nemohu dovolit lepší večeři, když budu muset zaplatit ještě za noc v hotelu.“

„Hotel a večeře jsou na mě. Zvu tě. Oslavíme tvoji šťastnou výhru,“ prohlásil nesmlouvavě,

„Děkuji, ale nechci. Měla bych pocit, že tě zneužívám.“

„Kathi,“ povzdechl Hannibal. „Podívej se na mě. Vypadám jako člověk, který by se nechal zneužít?“

„Samozřejmě, že ne, ale m –“

„Žádné ale. Už nejsem ten hubeňour, který si nechal všechno líbit. To všechno se změnilo. Teď dovedu rozhodovat a také si umím prosadit to, co chci.“

„Fajn. Jen jsem myslela, že by bylo nesprávné, abys za mě platil. Vždyť kdybych se ti nepostavila před kamión, byl bys teď úplně někde jinde, v příjemné společnosti.“

„To sotva,“ řekl schlíple, když si vzpomněl na obchodní večeři, na kterou se nedostavil. Byla to společnost, o kterou moc nestál. Ostatně tam chtěl jet jen kvůli několika svým významným klientům.

Kathi však byla dokonalá výmluva. Řekne jim, že potkal svého starého přítele. Ať si to vysvětlí, jak chtějí. Co na tom záleží. Ani mu vlastně nevadilo, že se trmácí takovou dálku. Kathi mu za to stála.

Situace, v jaké teď byl, ho znepokojovala trochu jinak.

ČTVRTÁ KAPITOLA

„Pokud si pamatuju, býval tady takový jeden motel,“ pronesla Kathi.

„Myslíš v době, kdy jsi jezdila za matkou?“ zeptal se ironicky.

Nevěnovala mu pozornost. „V době, kdy jsem jela s otcem a matkou na babiččin pohřeb.“

Hannibal už nic neříkal. Byli na předměstí Gainsvillu a Kathi sledovala, jak míjejí jeden motel za druhým.

„Můžeme zastavit u kteréhokoliv motelu,“ řekla úsečně. „Nebo ses rozhodl jet dál do Tallahassee?“

Zrovna když se proti tomu chystala něco namítnout, otevřela překvapením pusu a nebyla mocná slova. Hannibal odbočil na příjezdovou cestu k luxusnímu hotelu a s naprostým klidem zaparkoval přímo před ním. „Tak tohle je zase moje představa hotelu. Přece nebudeme spát v obyčejném motelu podél cesty, když si můžeme udělat pohodlí v klimatizovaném hotelu s měkkými nadýchanými ručníky a s pohodlnými širokými postelemi.“

„Panenko skákavá, vůbec si nedovedu představit, co by se stalo, kdyby ses kvůli mně musel ubytovat v nějakých nevyhovujících podmínkách.“

„Šprýmování si nech na jindy, Kathi. Tak dobře mě zase neznáš.“ Vypnul motor a otevřel dveře.

Kathi mu byla odhodlaná říct, aby si s takovým luxusem trhnul nohou, ale portýr jí už uctivě otvíral dveře.

Neměla šanci. Za normálních okolností by ubytování v podobném hotelu považovala čistě za vyhazování peněz. Ale teď, když byla bohatá, to mohla vzít za malou zkoušku toho, co ji čeká.

Hala byla stylově zařízená starožitným nábytkem. Na zemi ležely nádherné perské koberce. Člověk se okamžitě cítil velmi příjemně a neuspěchaně. Kathi si připadala jako v jiném světě. Než stačila dojít za Hannibalem k recepci, měl už zamluvený pokoj a podával recepčnímu svoji kreditní kartu.

Portýr je výtahem dovezl do posledního poschodí a doprovodil je k jejich apartmá.

Rozhodla se, že se nebude unáhlovat. Hannibal zřejmě očekával, že budou spolu v jednom pokoji. To, že se v autě políbili, však neznamená, že s ním půjde spát. Čekal, až portýr odejde.

Když konečně zůstali sami, otočila se k němu a chtěla si to s ním vyříkat. Mile se na ni usmíval. Zcela ji odzbrojil. Všechno, z čeho ho chtěla nařknout, bylo náhle pryč.

„Co je?“ zeptala se unaveně.

„Jsi tak krásná. Moc ti to sluší, když jsi takhle zmatená.“

Hleděla na něj s přihmouřenýma očima. Na řadu teď přišla sebeobrana. „Jestli si myslíš, že jsem zmatená, tak jsi úplně vedle. Nejsem prostě připravená na takový večer, jaký by sis představoval, Hannibale Saundersi.“

Upřeně se díval na tašku se svatebními šaty, kterou pevně třímala v ruce. „Držíš tu tašku se šaty jako nějakou zbraň. Uklidni se. Ty dveře za tebou vedou do jedné ložnice a ty za mnou do druhé. Tohle je apartmán se dvěma oddělenými ložnicemi.“

Nedívala se před sebe ani za sebe. Srdce jí strachy bušilo, ale dělala vše pro to, aby to na ní nebylo poznat. „Já vím.“

„To je dobře,“ usmál se. „Každá ložnice má také svoji koupelnu. Měli bychom se trochu opláchnout a pak jít dolů na večeři. Hlady mi už kručí v žaludku.“

Jeho slova ji uklidnila. Usmála se. „To je skvělý nápad. Právě jsem chtěla něco takového navrhnout. Sejdeme se tu tedy za pět minut.“

„Za tři,“ dodal hbitě. „Ty si vezmi tenhle pokoj a já tady ten.“

Kathi se zjevnou úlevou zasalutovala s odebrala se do své části apartmánu. Teď, když se cítila bezpečněji, mohla plně vychutnat přepych, ve kterém se tak náhle octla. Koupelna byla velice prostorná a vybavená vším, co si jen člověk mohl přát, včetně vířivé masážní koupele. Ještě nikdy neviděla tak velké a měkké osušky.

Tak takhle si žijí ti, co mají peníze. Tak tohle je tedy luxus. Přesto, že vyhrála v loterii, však nepočítala s tím, že by v budoucnu takhle mrhala penězi.

Říkala si, že kdyby chtěla žít podobným způsobem, stačilo by, aby se provdala za Timothyho. S tím však místo ní byla její sestra Vivian. Možná, že se oba vzájemně nějak utěší a přijdou zase k rozumu.

Teď, když se rozhodla, že žádná svatba nebude, měla to nejhorší za sebou a byla přesvědčená, že Vivian a Timothy patří k sobě. Najednou jí všechno bylo tak jasné. Vždyť ti dva milovali jeden druhého. Jen nebyli natolik zralí, aby si to přiznali. Teď se jim naskytla jedinečná příležitost. Byli sice dost rozdílní, ale svým způsobem se perfektně doplňovali.

V duchu děkovala Bohu, že po silnici, na které se jí zavařilo auto, jel právě Hannibal. Připletl se jí do života ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovala. Byl silný, dovedl se chovat jako džentlmen, znal její minulost. O to snáze se o něho mohla opřít. Proč tedy byla stále tak napjatá?

Hannibal Saunders byl ten nejpřitažlivější muž, kterého kdy potkala. Musela si přiznat, že neklid, který se jí zmocňoval, souvisí s touhou po něm.

„Připravena?“

Kathi se vylekaně ohlédla.

Zdálo se jí, že Hannibal četl její erotické myšlenky. Začervenala se.

Hannibal k ní přistoupil a starostlivě se na ni podíval. „Nějaký problém?“

„Ne, ne. Všechno je v pořádku.“ Couvala od něho, až narazila na prádelník. „A co ty? Jsi připravený?“

Hannibal se zarazil. Pochopil, o co jí jde. „Pojď ke mně,“ řekl tiše. „Prosím.“

„Proč?“

„Chci tě políbit, abych viděl, jestli to mezi námi zajiskří. Pokud ano, pak naše setkání nebylo náhodné. A když ne, pak můžeme být klidní a přestat se zbytečně vzrušovat.“

„Ne.“

„Ty se bojíš?“

„Ne.“

Nedůvěřivě na ni pohlédl. „Co tím ztratíš? Pouhou vteřinku v mé náruči.“

Víc než si myslíš, chtěla říct, ale pak se rozhodla, že mu tu radost neudělá. Měl zřejmě tolik žen, že si z nich mohl klidně i vybírat. Ona však mezi ně patřit nebude. „Je snad něco špatného na tom, když ti řeknu, že já tě políbit nechci?“

Pokýval hlavou. „Ne. A ani bych to takhle po tobě nechtěl. Ale – jen tak pro zajímavost. Nemohla bys mi říct proč?“

Chtěla se mu vrhnout do náruče. Tak prudce jí lomcovala touha. Přála si, aby ji k sobě přitiskl a vroucně zulíbal. Proč se tomu tedy vzpírala? Když ho políbí, bude si ji pamatovat jako jednu z těch mnoha žen? No ovšem. Bylo by opravdu naivní myslet si něco jiného.

„Rozmyslela jsem si to,“ řekla. Přistoupila k němu a položila mu ruce na ramena.

Byl tím zjevně překvapený a v tu chvíli nevěděl, co říct. Ona však ani nechtěla, aby něco říkal. Špičkou jazyka si navlhčila rty. Hannibal k nim bez dalšího rozmýšlení přitiskl svá rozechvělá ústa. Kathi jen slabě zasténala a křečovitě mu stiskla ramena.

Líbal ji divoce a tak vášnivě, že ztrácela veškerou orientaci.

Vlny rozkoše ji unášely někam do jiného světa. Hladila ho po jeho svalnatém krku. Hannibal byl silný, ale zároveň i velice jemný. Líbala se s muži už mnohokrát, ale něco podobného ještě nezažila.

Hannibal se odtrhl od jejích úst. Toužebně se na něho zadívala.

„Kathi, uvolni se přece. Chci tě celou.“ Měl hluboký, zastřený hlas. Okamžitě zareagovala. Vzala jeho hlavu do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Tiše zasténal a přisál se k jejím rtům. Byl to dlouhý, nepředstavitelně sladký polibek. Když se od ní oddělil, neměla odvahu se na něho podívat. Se zavřenýma očima mu položila hlavu na prsa. Srdce jí bušilo jako o závod. Měla pocit, že to vůbec nevydrží.

„Náš první polibek přece jen nebyl náhodný,“ řekl udýchaně.

Kathi zavrtěla hlavou. „Byla to všechno jen šťastná náhoda,“ zamumlala.

Hannibal se zasmál. „Šťastná náhoda! Jednou se člověk splést může, ale podruhé už ne. Tohle bylo silnější než dynamit.“

Znovu zavrtěla hlavou, ale marně se snažila jeho slova popřít.

„Podle toho jak dýcháš, tě to také pěkně vzalo.“

Proč chtěl, aby se přiznala? Vždyť se stejně zase rozejdou a oba půjdou svou vlastní cestou. Tak proč si komplikovat život? Něco jí však říkalo, aby si ten krátký čas s Hannibalem ještě užila. Co na tom? Vždyť příští týden už stejně budou každý někde úplně jinde. Dost možná, že si tyto dva krásné dny zasloužila.

Otevřela oči a konečky prstů ho pohladila po tváři. Měl krásný obličej s pevně posazenou bradou. „Máš pravdu,“ nadechla se. „Docela mě to vzalo.“

„Tak vidíš. A bylo to tak těžké se k tomu přiznat?“

Kývla hlavou. „Strašně nerada se někomu svěřuji se ’svými pocity‘.“ Zlehka se svými ústy dotkl jejích rtů. „Neústupná Kathi Rebecca Baylorová, postrach všech mužů, se přiznává ke svým pocitům.“ jí Tuhle poznámku nemohla jen tak přejít. „Omyl. Přiznala jsem se jen k tomu, že jsem během polibku měla erotické představy.“

„To je všechno?“

Přikývla. Nehodlala se mu už víc odhalovat. „Mimochodem jsem od tebe ještě neslyšela, jaké máš ty pocity.“

„Ale ano. Copak jsem nepřiznal, že to bylo jako exploze? A nedošlo k ní jen v mé hlavě. Zalomcovala mi celým tělem.“

„To nestačí,“ dobírala si ho a prsty mu projížděla husté vlasy.

„Pak tedy musím přiznat všechno. Strašně mě vzrušuje, jak při chůzi pohupuješ svými boky. Líbí se mi tvůj jižanský přízvuk a také to, jak se na mě díváš těma velkýma modrýma očima.“

Kathi se zatajil dech.

„Snažím se, aby moje tělo na tebe tak prudce nereagovalo, ale nejde mi to. Říkám si ’nedívej se na ten její nesmělý, okouzlující úsměv, na ta dokonale tvarovaná ňadra‘, ale nemohu se tomu ubránit. Tvoje zvláštní vůně mě přivádí k šílenství.“

Zakryla mu rukou ústa.

„To stačí,“ prosila.

Věděla, že kdyby pokračoval, byla by ho s to na místě svést. A to se opravdu nehodilo.

Hannibal zavřel oči a ztěžka si povzdechl. Když je znovu otevřel, cítil podivnou lítost. Kathi se na něho zamyšleně dívala. Snažila se přijít na to, jaký typ ženy ho asi opravdu přitahuje. Podle stylu oblékání a výběru hotelu odhadovala, že kosmetičky to rozhodně nebudou.

„Připravená?“

Opatrně se zeptala: „Na co?“

„Na večeři.“

Cítila, jak se červená. „Ano,“ řekla a pustila se ho. Pocítila náhlý chlad. Když ji nesvíral v objetí, všechno jí najednou připadalo tak malicherné a bezvýznamné. I když si to nechtěla přiznat, v hloubi duše věděla, že ho potřebuje.

Mlčky se na sebe dívali jako uhranutí.

„Měli bychom jít, dokud se ještě můžu kontrolovat.“ Uchopil ji za ruku a vedl ji z ložnice ven.

„Možná, že nejsem vhodně oblečená. Mám jen džíny a triko,“ šeptala, když dorazili do restaurace.

„No a?“ odvětil. „Vypadáš v nich skvěle.“

Vedoucí je uvedl ke stolu, který Hannibal zamluvil. Kathi se snažila chovat, jako by pro ni návštěva v takové restauraci byla zcela všední věcí. Její oči však zvědavě těkaly po celém sále. Číšníci v bílém byli celí nažehlení, stoly byly pokryty damaškovými ubrusy, na kterých ležely stříbrné příbory a stály křišťálové poháry. Když jí přinesli jídelní lístek a viděla, že na něm nejsou uvedeny ceny, nedala na sobě nic znát. Hannibalovi však neunikl její rozpačitý výraz.

„Nějaký problém?“

„Zřejmě tady nepovažují za důležité, aby žena věděla, kolik co stojí.“

„To proto, aby si mohla vybrat a nemusela se ohlížet na cenu.“

„To je šovinistické. Vůbec se mi to nelíbí.“

Hannibal jí podal svůj lístek. „Vyber si tedy podle mého.“

Ztuhla, když viděla ceny. Neměla o nich raději vědět. Ať už večeři platí Hannibal nebo ne, za jídlo to podle ní bylo strašně moc peněz. Mohli klidně zajít do nějaké obyčejné restaurace pár bloků odtud.

„Do žádné jiné restaurace nepůjdeme,“ huhlal potichu, zatímco si prohlížel menu. „Nejde tu jen o jídlo. V ceně je zahrnuta také atmosféra a dobrá obsluha.“

„No dobře. Už jsem zticha.“ Rozhodla se, že mu nebude oponovat. Možná, že měl pravdu. Chtěl jí prostě ukázat, že se dá žít i jinak.

Když si objednali, přinesl jim vrchní láhev vychlazeného polosuchého bílého vína.

Hannibal pozvedl číši a pronesl: „Na staré přátelství a na nové sblížení.“

Kathi zvedla křišťálový pohár a přiťukla si s ním.

„Zvlášť když jsme oba vyrostli v tak neodolatelné čerty,“ dodala a napila se. Víno bylo báječné a velice osvěžující.

„Děkuju,“ usmál se Hannibal. „A teď bys mi snad mohla říct něco o sobě. Zatím vím jen to, že ses zasnoubila se svým přítelem místo se svým milencem.“

Kathi se zdrženlivě začervenala, ale pak mu začala vyprávět celý svůj příběh, a jak to vlastně bylo s jejími zásnubami s Timothym.

Poprvé se mu odhalila natolik, že mu pověděla i o svém tajném přání, že by chtěla mít svůj vlastní kosmetický salón a být nezávislá i o tom, že by chtěla být s to poskytnout pomoc své sestře i Timothymu, kdyby ji od ní potřebovali. Vždyť Timothy jí pomohl, když bylo třeba.

Hannibal ji přerušil: „Ne, Ne. On přece nepřišel na pomoc tobě, ale Vivian. A to je něco jiného.“

„V naší rodině to chápeme jinak. Když pomáháš mé sestře, pomáháš tak i mně.“

„A co když pomůžu tobě?“

„Tak tím pomůžeš i Vivian.“

„Tak tedy – jeden za všechny a všichni za Vivian?“

Věděla, kam tím míří, ale nechtěla, aby si o Vivian udělal špatný úsudek.

„Ano. Protože si to zaslouží.“

„Ale ty také.“

Zasmála se, ale na okamžik zaváhala. „Když jsi mě sem vezl, tak sis to nemyslel.“

„Mýlil jsem se,“ řekl odhodlaně. „A ujišťuju tě, že se po druhé mýlit nehodlám.“

Oči se mu čtverácky leskly. Nebrala ho vážně.

„Vidím, že máš smysl pro humor.“

„To ano.“

„Ale domnívám se, že se takhle nechováš příliš často.“

„Jen když jsem zlákán vyhlídkami do budoucna a když mi modrooká kráska ukáže mou vlastní minulost.“

„Já ti nerozumím.“

„Chci tím říct, že jsi mě vrátila zpátky do minulosti a pomohla jsi mi tak vidět věci ze zcela jiné perspektivy.“

„Ale ty mně také.“

Zasmál se. V jeho hlase rozpoznala smyslný tón, ze kterého se jí až tajil dech.

„Já?“ namítl. „Jakým způsobem jsem ti já mohl pomoct?“

„Ne, chtěla jsem…“ Začala se mu omlouvat za to, jak se k němu v mládí chovala. Ale z jeho pohledu vyčetla, že by toho měla raději nechat. Byl to pohled muže, který po něčem tajně toužil a nepřál si, aby mu jeho touhu někdo kazil. Ano. Bylo jí to jasné. Chtěl ji. Neměla o tom nejmenších pochyb. Problém byl v tom, že i ona ho chtěla.

Hannibal, jako by jí to přímo vyčetl z očí, se k ní naklonil a dolil jí vína. „Pověz mi o těch svatebních šatech.“

„Jsou po mé matce.“

Hannibal zamyšleně pokýval hlavou. „Už si vzpomínám. Říkalo se o nich, že měly jakési mimořádné vlastnosti.“ Usmál se.

„A stále je mají. Žádná nevěsta, která se v těch šatech vdávala, se ještě nerozvedla. To samo o sobě je dost mimořádné.“

„A kolik těch nevěst bylo?“

„Zatím čtrnáct.“

„Škoda, že jich nebylo víc. S jejich pomocí by se dala změnit nepříznivá statistika o rozvodech.“

„To sotva, ale je to alespoň dobrý začátek.“

„Už sis je zkoušela?“

Zavrtěla hlavou. „Ještě ne, ale vím, že mi padnou. Mám stejnou postavu, jakou měla matka, když se vdávala.“

„Přesto by sis je měla zkusit. Člověk nikdy neví. Třeba ti někde nebudou sedět a pak ti nebude sedět ani to manželství, které v nich uzavřeš.“

„O tom bych nežertovala. Jen abys toho jednou nelitoval, Hannibale Saundersi.“

„Bože! Mluvíš jako tenkrát na gymnáziu,“ zvolal. „Co bys udělala, abych toho litoval?“

„To ještě nevím, ale až budu potřebovat, jistě mě něco napadne.“

Usmál se na ni. „O tom nepochybuju.“

Na závěr si dali čerstvé jahody se šlehačkou, šálek kávy a sklenku likéru.

Hannibal držel Kathi kolem pasu, když se spolu odebrali nahoru. Choval se jako perfektní džentlmen, ale Kathi přesto jeho dotek nesmírně vzrušoval. Hlavou se jí honily ty nejvášnivější představy.

Hannibal otevřel dveře apartmánu a vedl ji do haly. „Dáš si nějaký drink?“ zeptal se, aniž se na ni podíval.

„Ne děkuju. Měla jsem už dost vína. Navíc jsem už hrozně ospalá.“ Hannibal přistoupil k baru a začal si nalévat drink. Prosím, pojď ke mně a líbej mně, přála si Kathi v duchu. Ukaž, že mě chceš zrovna tak jako já tebe.

Byl k ní otočen zády. Přála si vidět mu do obličeje, aby věděla, co si myslí. On se však ani nehnul.

„Hannibale?“

„Hmm?“ Stále se k ní neotáčel.

„Jsi unavený?“

„Ne. Ale ty si běž lehnout.“

„Opravdu?“

„Jo,“ odpověděl jí hlubokým zastřeným hlasem, stále k ní otočený zády.

Kathi sklesle zamířila ke své ložnici. Toužila jít k němu, ale on ji nechtěl.

„Dobrou noc,“ zastavila se ve dveřích a čekala na odpověď, která dlouho nepřicházela.

„Dobrou noc, Kathi.“

Zavřela za sebou dveře. Fyzicky po něm toužila, ale musela se kontrolovat. Přála si, aby k němu pod nějakou záminkou mohla jít, bála se však, že by ji mohl znovu odmítnout.

Co se to s ní jen děje? Vždyť dnes měla trávit svatební noc s Timothym a místo toho sní o někom jiném.

Svatební šaty ve velké igelitové tašce ležely na posteli. Kathi je vytáhla, uhladila rukou a zamířila ke skříni, aby je pověsila na ramínko. Jednou v těch šatech půjde, ale jen s tím pravým. Do té doby se musí spokojit s tím. že se na ně bude pouze dívat.

Přiložila si šaty k tělu a zadívala se na sebe do zrcadla ve dveřích skříně. Pokušení bylo až příliš silné. Hbitě ze sebe shodila džíny a triko a vklouzla do šatů.

Byly z lehkého starého sametu slonovinové barvy. Hluboký výstřih byl lemován krajkou a nadýchané rukávy zvýrazňovaly její krk a obličej. V pase a kolem boků ji pevně obepínaly a od pasu dolů se kaskádovitě rozšiřovaly až k zemi.

Zálibně se otáčela před zrcadlem. Vypadala v těch šatech nádherně.

Za dveřmi slyšela cinkat kostky ledu. Měla to snad být nějaká tichá výzva? Zvědavě šla ke dveřím a otevřela je.

Málem se zalkla, když ho spatřila. Hannibal stál přímo před ní, v ruce sklenku. Už si odložil a měl na sobě jen bílou košili rozepnutou až po pás. Na hrudi se mu leskly světlé chlupy. Břicho měl ploché jako atlet.

Když ji spatřil, zatajil se mu dech. Kathi na něj napjatě hleděla. Chtěla vědět, co si myslí. Strašně jí záleželo na tom, aby se mu líbila.

„Co tomu říkáš?“ zeptala se nesměle.

Chvíli se na ni díval a pak odložil drink a přistoupil k ní. Napětím jí bušilo srdce. Náhle si ve svatebních šatech připadala strašně směšně a hloupě. Neměla se mu v nich ukazovat…

Pomalu si ji prohlédl od hlavy až k patě.

„Myslím, že jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl,“ řekl konečně.

Vykulila na něho oči.

„Vážně?“

„Jo. Naprosto vážně,“ řekl a sevřel obě ruce v pěst. „Myslím, že taková krása si zaslouží ocenění.“

Způsob, jakým to řekl, byl velmi sexy. Nevědomky se k němu naklonila a jazykem si navlhčila rty.

„Jaké ocenění?“

„Čím se oceňuje většina krásných princezen?“

„Polibkem.“

Plný porozumění se na ni usmál. „Tak tedy polibkem.“

Když ji objal, vydechla úlevou. Teď se cítila celá. Byla v bezpečí a plná života.

Objala ho kolem krku a pevně ho tiskla k sobě. I on se k ní vášnivě tiskl. Byl silný, jemný a neuvěřitelně sexy. Celá se uvnitř třásla. Vychutnávala sladký pocit, že nebude sama.

PÁTÁ KAPITOLA

Kathi se v Hannibalově objetí cítila skvěle. Jemně ji hladil po ramenou a po krku a ona mu odpovídala stejnou něhou. Nemohli se jeden druhého nabažit.

Zády se opírala o studenou zeď a na ňadrech cítila jeho rozpálenou hruď. Celý rozvášněný jí nohou tlačil do klína. Kathi blaženě sténala v přestávkách mezi jeho horkými polibky. Působil na ni jako silné afrodiziakum.

Když se od ní odtrhl, cítila se jako na opuštěném moři. Uchopili se za ruce a chvíli na sebe mlčky hleděli.

Pak jí zvedl ruce nad hlavu a přitlačil jí je ke zdi. V bezbranné pozici vzhlížela k němu, ale nebála se. Byl to přece on, Hannibal, velice jemný a smyslný obr.

Zhluboka se nadechl a lehce ji políbil na čelo.

„Jsi neuvěřitelná.“

Věděla, že se zaplétá do jeho smyslné pavučiny, ale v tu chvíli jí to bylo úplně jedno.

„Ty také,“ vydechla.

„Připadá mi až neskutečné, že jsi tak krásná.“ Bylo ho sotva slyšet. Hlas se mu vzrušeně chvěl.

Toužebně k němu vzhlížela a vychutnávala jeho slova. Věděla teď, že mu na ní záleží.

„Ty také.“

Usmál se jako malý kluk. „O tom pochybuji, zlatíčko.“ Zavřel oči a nevěřícně zaklonil hlavu.

Chtěla ho ujistit, že to myslí vážně a že s ním chce být. „Hannibale?“

Otevřel oči a zasmušile se na ni podíval. Měl krásné modré oči.

„Chci tě tak strašně moc, až to bolí.“

Pomalu se na něj usmála. „Já tě chci také.“

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co právě řekla. „Ale?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Žádné ale není.“

Sklonil se k ní a zabořil jí obličej do rozpuštěných vlasů. „Víš o tom, že strašně krásně voníš?“

Zavřela oči a sladce vydechla. Věděla, že mu může věřit.

Nepravidelně dýchal a uvnitř se celý chvěl. „Dovolíš mi, abych tě miloval?“

„Ano.“

Hannibal blaženě zasténal. Špičkou jazyka jí olízl ušní lalůček. „Má sladká nevěsta na útěku. Tak krásná a poddajná. Odmítnout takovou nabídku by byl hřích.“

„Tak ji tedy neodmítej,“ řekla vyzývavě. Nikdy se tak vyzývavě nechovala, ale cítila šílenou touhu po jeho doteku a po fyzickém spojení. Byla ochotna udělat pro Hannibala cokoliv.

Hannibal nečekal a divoce se přisál k jejím rtům. Kathi se celá otřásla. Ztrácela nad sebou kontrolu. Vášnivě mu zabořila ruce do vlasů a zoufale ho tiskla k sobě.

Pustil její paže a vsunul svou ruku hluboko do výstřihu jejích šatů. Měla hebkou kůži a velké ztuhlé bradavky. Kathi vzrušeně dýchala a hladila ho po jeho svalnatých pažích.

Pomalu ji začal rozepínat šaty. S napětím pozorovala jeho velké snědé ruce, které si velmi obratně počínaly s knoflíčky.

Pozvolna ji vysvlékl. Neměla na sobě podprsenku, takže se bez další námahy mohl kochat její krásou. Jako uhranutý se díval na její velká vzedmutá ňadra. Rty se mu vzrušením chvěly.

Po chvíli zaúpěl a přitiskl ústa k velkému růžovému pupenci. Chvíli jej žíznivě sál a pak se přisál ke druhému.

Kathi docházel dech. Křečovitě mu tiskla hlavu. Měla pocit, že to už nevydrží. Jeho horká ústa ji přiváděla k šílenství. Byla tak horká a vlhká.

Hannibal jí stáhl šaty přes boky dolů a nechal je spadnout na zem.

„Můj bože,“ zamumlal vzrušeným hlasem. „Jsi ještě krásnější, než jsem si vůbec kdy mohl představit. Vždycky jsem věděl, že z tebe vyroste pořádný kus ženské, které nebudu s to odolat. Proto jsem od tebe prchal.“

Udýchaně se zasmála. „Nevěděla jsem, že jsi ze mě měl takový strach.“

„Z tebe ne, ale ze sebe.“

Kathi mu rozepnula pásek u kalhot a dřív než si stačil uvědomit co se s ním děje, stanuli před sebou nazí.

Nikdy v životě si nepředstavovala, že by Hannibal mohl vyrůst v tak silného muže. Byl velký a statný jako buk.

Hannibal ji popadl a zvedl vysoko nad sebe. Musela se přidržovat jeho ramen, aby udržela rovnováhu. Chvíli k ní vzhlížel a pak se srdečně rozesmál. Kathi se k němu přidala. Bylo to tak krásné a bezprostřední.

Začal ji líbat na sametové bříško a pak ji pomalu snižoval, až se mu před obličejem houpaly dvě velká ňadra s růžovými bradavkami.

Slastně je začal olizovat. Kathi jen tiše sténala.

„Ještě?“ zeptal se chraplavým hlasem.

Nezmohla se na nic jiného než na „Ano, prosím.“

Když ji konečně postavil na nohy, dívali se jeden druhému tiše do obličeje. Nic před sebou neskrývali, ale na okamžik si byli vědomi své zranitelnosti.

Kathi si s úžasem uvědomovala, že ji Hannibal chce snad ještě víc než ona jeho. Zvedl ji do náruče a jako vítěznou trofej ji nesl k posteli. Opatrně ji položil na široké lůžko. Zůstal stát vedle ní a kochal se pohledem na ni. Oči mu vzrušením plály.

„Hannibale,“ začala, ale on ji nenechal.

Položil jí ruku na tvář a pak jí pomalu klouzal po krku dolů. „Jsi tak krásná, že to snad nevydržím. Stále nemohu uvěřit tomu, že tu jsi opravdu se mnou.“

Namáhavě polkla. Nikdy se nepovažovala za nějak zvlášť výjimečnou či krásnou. Naopak si o sobě myslela, že je nevýrazná a nepříliš žádoucí.

Výraz Hannibalových očí ji však ujišťoval, že svá slova myslí vážně.

„Prosím,“ začala znovu.

Objal ji a něžně políbil. Zavřela oči. Začal ji líbat po celém těle a ona mu všechny polibky vracela s ještě větší intenzitou. Srdce jí zběsile bušilo.

Když si ji konečně položil na sebe, rychle se přizpůsobila jeho tempu. Vznášela se v nepopsatelné rozkoši, až náhle celá strnula, a pak se zcela vyčerpaná zhroutila na něho. Hannibal dlouze sténal, až z posledních sil slastně vydechl. Následovalo dlouhé ticho. Zavládl mezi nimi mír, po kterém oba tolik toužili.

Později, uprostřed noci, si svého spícího obra zálibně prohlížela. Na jeho obličeji byl patrný spokojený úsměv.

Kathi ten úsměv znala. Znamenal, že vítězství je už na dosah ruky. Když byla mladá, moc mu ten úsměv záviděla. Hannibal byl vždy cílevědomý a kdykoliv něčeho dosáhl, bylo to na něm znát. Ona taková nebyla. Nikdy neměla žádný pevný cíl, kromě toho, aby přežila. Cítila se vedle něho méněcenná a zaostalá.

Právě proto se s ním zítra rozloučí a nikdy ho už neuvidí.

Peníze znamenaly pro Kathi velmi mnoho. Výhra v loterii vyřeší spoustu věcí, ale pokud jde o Hannibala Saunderse, nikdy se mu nebude s to vyrovnat, ani kdyby měla v rukou všechny peníze světa.

Právě tohle vědomí jí leželo těžce na srdci. V hloubi duše však věděla, že tomu tak opravdu je. Rukou si podepřela hlavu a pozorně si ho prohlížela. Měl jemné rysy, ale odhodlaný výraz. Byl silný a neústupný. Byl pro ni jen hezkým mužem, se kterým měla to štěstí se milovat.

Oči se jí zalily slzami. Pevně je zavřela. Nechtěla plakat. Hannibal si povzdechl a otočil se k ní. Ruka se mu svezla na její bok. Tiše se k němu přitulila. Přála si, aby tato noc trvala věčně.

Hannibal otevřel jedno oko a zadíval se na ženu, která ležela vedle něho. S údivem otevřel obě oči a pozorně si ji prohlížel. Stále tomu nemohl uvěřit.

Kdyby mu kdysi dávno někdo řekl, že bude ležet v posteli se ženou, která ho v mládí pronásledovala ve snech, vysmál by se mu. Teď ale ne. Teď vedle něho ležela Kathi, se kterou se ještě před chvílí divoce miloval. Teprve nyní konečně pochopil, co to opravdu znamená. Šlo o něco zcela jiného než o pouhý pohlavní styk. To, co spolu prožili, byla vysoce citová záležitost, která s obyčejným sexem neměla nic společného. Znovu se zamiloval do dívky, která mu jako třináctiletému chlapci tak učarovala.

„Neuvěřitelné,“ povzdechl si.

Tohle nemůže skončit jinak než zlomeným srdcem. Byla teď bohatá a on neměl nic, čím by ji mohl přimět, aby s ním zůstala. Sňatkem? Byla krásná a mohla si vybrat, koho chtěla. Vždyť právě od jednoho sňatku utíkala. A Timothy je určitě přinejmenším stejně bohatý jako on.

Peníze tedy nepostačí. Co by mohlo zabrat?

Žádné rozumné řešení ho nenapadalo, ale nevzdával se. Zdravý rozum mu říkal, že se na všechno vždy najde nějaké řešení. I on ho tedy musí najít. Jinak by toho mohl litovat do konce svého života.

Vzpomínal na svá mladá léta. Už tenkrát si Kathi chtěl vzít i za cenu toho, že by ji musel unést a držet u sebe tak dlouho, dokud by k sňatku nesvolila. Nic lepšího mu tenkrát nepřišlo na mysl.

„Necháme si přinést snídani do postele nebo sejdeme dolů do restaurace?“ Hannibal ji objímal a prsty jí rozčesával zamotané vlasy. Při prvních ranních paprscích se znovu vášnivě pomilovali. Bylo to bouřlivé vzplanutí, plné nepopsatelné rozkoše. Hannibal spokojeně oddychoval.

„Myslím, že bych šla raději dolů.“ Její oči byly ještě stále zavřené, ale na ústech se jí už rýsoval úsměv.

Něžně ji políbil a usmál se na ni.

„Tak dobrá. Půjdeme tedy dolů.“ Odhodil ze sebe přikrývku a postavil se, aby se protáhl. Skrze zatažené záclony se dovnitř dralo ranní slunce.

Kathi rychle vyskočila a běžela rovnou do koupelny. „Poslední ve sprše platí snídani!“

Hannibal se otočil a dvěma dlouhými skoky ji dohonil. Než se stačila otočit, stál ve sprše vedle ní.

„Snídaně je tvoje.“

„To není fér!“ zvolala. „Já tu byla první.“

Hannibal se radostně zasmál. „Buď správná holka a pojď se osprchovat se mnou.“ Náhlá změna ve výrazu jeho obličeje prozradila jeho vedlejší úmysl.

„Umyju ti záda a ty je pak umyješ mně.“

„A nic jiného?“

„Jestli zvládneme ještě něco navíc, fajn,“ odvětil.

Kathi se postavila před Hannibala a otočila kohoutkem. Slastně se otřela o jeho mokré tělo a svým pohledem mu dala najevo, na co myslí. Vzala mýdlo a začala mu mydlit statnou hruď. Mydlinky mu stékaly po břiše dolů a ona je rukou následovala.

„Teď už jsem dospělá, Hannibale Saundersi. Vždycky jsi mě podceňoval, že?“

Fascinovaně pozoroval její ruku. „Vážně? Na to si ani nepamatuju.“

Zapomněl na snídani i na všechno ostatní. Jediné, co viděl, byla nádherná nahá žena, která svýma rukama dovedla dělat věci, o kterých se mu nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Teprve o hodinu později konečně dorazili na snídani. Servírka je posadila ke stolu s výhledem do zahrady s jezírkem a řekla, že se hned vrátí a bude se jim věnovat. Pokud šlo o Hannibala, nemusela se vůbec vracet. Viděl teď jen Kathi. I v obnošených džínách jí to hrozně slušelo.

Kathi se na něj podívala.

„Jsem celá vyhladovělá.“

„Je něco, na co bys měla zvláště chuť?“

Na tváři se jí udělaly dva důlky a v očích se jí koketně zablesklo.

„Snad nečekáš, že ti to povím. Víš přece, jaká jsem, když mám na něco chuť.“

Hannibal se ani nepodíval do jídelního lístku. Veškerou svoji pozornost věnoval Kathi Rebecce Baylorové. „Pojeď se mnou do Boca Raton,“ řekl.

Trochu ji to zaskočilo a na okamžik se zarazila. „Myslím, že bych do společnosti tvých přátel moc dobře nezapadla.“

„Proč ne?“

„Protože si s bohatými lidmi moc dobře nerozumím. Mimo jiné na mně obvykle také hned poznají, že něco Předstírám.“

„Ale ty nic nepředstíráš. To oni ze sebe dělají víc, než jsou.“

„To děláme všichni.“

„Tak se mnou pojed.“

„Ne.“ Položila mu ruku na paži, aby ho uklidnila. „Nechci ti lhát, ale nejde to. Jen, prosím tě, nezkaz všechno to krásné, co jsme spolu prožili.“

„Chci jen jedno. Abychom spolu mohli strávit více času.“

„Uvidíme,“ povzdechla si a stáhla svoji ruku. „Teď si ale chci dát něco pořádného k jídlu.“

Hannibal vytušil, že se Kathi nechce o tom, co jí navrhl, už dále bavit. Vyvíjel na ni až příliš velký nátlak a ona ze strachu jeho nabídku odmítla.

„’Uvidíme‘ obvykle znamená ’ne‘. Jen to v první chvíli tolik nebolí.“

Chtěl jí vysvětlit, že to tak nemyslel, když uslyšel, jak na Kathi někdo volá.

Ve dveřích jídelny stál velice elegantně oblečený pár. Hannibal poznal Timothyho. Žena, která ho doprovázela, se strašně podobala Kathi. Byla to bezpochyby její sestra Vivian.

„Jak mohli zjistit, kde jsme?“ zeptal se nahlas sám sebe.

„Včera večer jsem zavolala Vivian, abych ji ujistila, že jsem v pořádku.“ Kathi vypadala ustrašeně. „Nechtěla jsem, aby to Timothymu říkala.“

„Neměj strach. Buď tvrdá,“ nabádal ji Hannibal spíš proto, aby něco řekl, než že by to, co říká myslet vážně. Kathi Timothymu nevolala. Mohl být tedy klidný. „Kdyby něco, tak jsem tady já,“ dodal.

Timothy byl zavěšený do Vivian, která si k nim razila cestu mezi stoly. Timothy si Hannibala vůbec nevšímal. Byl pro něho vzduch.

„Věděl jsem, že tu ještě budeš,“ pronesl Timothy. Vivian se posadila vedle Hannibala a Timothy si přisunul židli ke Kathi. „Vivian myslela, že už budeš pryč, ale já věděl, že tě zde ještě zastihnu.“

Kathi si zoufale povzdechla a popuzeně se podívala na svou sestru.

„Měla jsem pro to důvod, když jsem Vivian prosila, aby ti nic neříkala. Chtěla jsem být sama a vysvětlit vám všechno až doma.“

Timothy se zasmál a odhalil svůj umělý chrup, který ho musel stát pěkný balík. „Trochu času jsem ti ušetřil. Můžeš nám to vysvětlit hned teď.“

Servírka se vrátila, aby vzala objednávku a mezi tím jim nalila horkou kávu. Timothy nepřestával Hannibala ignorovat. Hannibal však tušil, že se schyluje k nepříjemné hádce.

Rozhodl se, že celou hru bude hrát s nimi. Klidně se opřel a čekal, co bude dál. Dokud na to Kathi stačí sama, nebude se do ničeho míchat,

„Všechno vysvětlím, až se vrátíme domů,“ řekla Kathi, když servírka odešla. „Víš přece, že bych ti nikdy nechtěla ublížit. Jistě tedy chápeš, že pro mě nebylo lehké takhle se rozhodnout.“

Timothy a Vivian začali spolu. „Ano, ale a …“

„Já vím, ale…“

Kathi pozvedla ruce. „Prosím vás, poslouchejte mě. Oba vás mám hrozně ráda. Udělala bych – udělám – pro vás cokoliv. Ale, Timothy – vzít si tě nemohu, protože vím, že nemiluješ mě, ale Vivian. Až se dá Vivian dohromady, oba si to uvědomíte.“

Timothy se tvářil, jako by právě dosáhl bodu varu. Vivian moc šťastně také nevypadala.

„To přece nemůžeš vědět,“ řekla její sestra.

„Obě však víme, že kdyby Timothymu na tobě nezáleželo, nebral by tě s sebou na naši svatební cestu,“ oponovala jí Kathi.

„Myslím, že můžu mluvit sám za sebe, Kathi,“ ozval se konečně Timothy. Hannibal měl nutkání vmísit se do hovoru, ale raději držel jazyk za zuby. „Stále si tě chci vzít. Mohli bychom ještě dnes odpoledne odletět do Las Vegas.“ Servírka přinesla objednanou snídani a beze slova odešla.

Kathi se za ní chladně dívala a pak se obrátila k Timothymu. „Timothy, ty přece víš, že tě miluju.“ Uchopila ho za ruku. „Ale není to ta láska, po které toužíš a kterou potřebuješ.“ Naklonila se k němu a políbila ho na tvář. „Oba si zasloužíme něco lepšího.“

Hannibal se pustil spokojeně do snídaně. Viděl, že to Kathi zvládá perfektně. Vyčítala jim, že od nich bylo neuvážené rozjet se za nimi až sem. Počínala si skvěle. O tom, že vyhrála v loterii, se ani slůvkem nezmínila. Cítil, že ho s Kathi spojuje něco víc než pouhá tělesná přitažlivost.

Timothy ani Vivian ho dosud nepoznali, i když Vivian po něm každou chvíli podezíravě pokukovala.

Timothy si zamnul čelo a konečně upřel svůj zcela chladný pohled na Hannibala.

„Je to kvůli němu?“ zeptal se Kathi.

Kathi se nechtěla obtěžovat představováním ani nějakým dlouhým vysvětlováním.

„Ne. Rozhodla jsem se již dřív.“

Zvláštní, pomyslel si Hannibal. Ani nevyslovila moje jméno.

Vivian to všechno očividně rozčílilo.

„Tak co tedy bude?“ zeptala se nesměle. „Timothy mě nechce a zrovna teď jsem ztratila svoje dva nejlepší kamarády.“

Hannibalovi to připadlo spíš jako fňukání. Jako by chtěla říct já chudinka malá, teď už mě nikdo nebude hýčkat tak, jak jsem na to zvyklá.

Kathi si unaveně povzdechla. „Nikoho jsi neztratila. Timothy i já jsme tu stále s tebou.“

Timothy dopil kávu a zvedl se ze židle. „Pojď, Vivian. Odvezeme Kathi domů.“

Hannibal ztuhl. Jestli si ten chlápek myslí, že mu odveze Kathi pryč, je pěkně vedle. Připravoval se na potyčku a opatrně odložil příbor. Chtěl vstát, když ho Kathi znovu předběhla.

„Já nikam nejedu. Zůstávám tady.“ Dřív než stačili zareagovat, dodala: „Už se o tom nechci dál bavit. Počkejte, až se vrátím domů.“

„A to bude kdy?“

„Za dva dny.“ Kathi vstala a oba je objala. „Jeďte opatrně a nemyslete na mě ve zlém. Ujišťuji vás, že to pro vás dobře dopadne.“

Vivian a Timothy se rozčarovaně a poněkud neochotně obrátili na odchod. U dveří se Vivian ještě jednou prosebně podívala na Kathi. Ta jí jen zamávala na rozloučenou.

Když oba nenadálí příchozí odešli, pustila se Kathi s chutí do snídaně. Dělala, jako by se vůbec nic nepřihodilo.

Hannibal však už věděl své.

„Bude jim spolu fajn,“ řekl.

„Ano,“ odpověděla Kathi a napila se mléka, „Myslím, že ses rozhodla správně.“

„Ano.“

„Problém s lidmi spočívá v tom, že často sami ani nevědí, co je pro ně dobré.“

„Přesně tak.“

Natáhl se k ní a rukou jí pozvedl hlavu, aby jí viděl do očí. „Tak proč jsi tak smutná?“

Kathi stékaly po tvářích slzy. „Protože je mám oba strašně ráda a nerada jim ubližuju. Chci, aby se na mě mohli spolehnout.“

„Jistě,“ řekl Hannibal a palcem jí setřel velkou slzu. „Vždyť se toho zas tolik nestalo. Jen tvoji odpověď špatně pochopili. Jednou na to sami přijdou.“

Nejistě se usmála. „Myslíš?“

„Jsem si tím jistý.“ Naklonil se k ní a něžně ji políbil na rty. Rozrušením se celá chvěla.

„Teď se ale rychle najez, ať můžeme co nejrychleji odjet. Čím dřív si vyzvedneš ty vyhrané peníze, tím dřív budeš moct dát vše do pořádku.“

„Přesně tak,“ usmála se na něho Kathi, ale v jejích očích se nepřestal zračit smutek.

„Kathi…“ zarazil se. Co se to s ním děje? Chtěl jí říct, že ji miluje. Uvědomil si však, že teď na to nebyl ten pravý okamžik. Nemůže na ni naléhat. Musí jí dát čas, aby se vzchopila.

ŠESTÁ KAPITOLA

Když se znovu ocitli na dálnici, přemýšlel Hannibal o tom, jak by Kathi přesvědčil, aby s ním jela do Boca Raton. Potřeboval trochu času na to, aby jí dokázal, že je pro ni ten pravý. Zároveň chtěl Kathi poskytnout čas na to, aby se do něho mohla zamilovat.

Kathi seděla těsně vedle něho s koleny spořádaně u sebe, s rukama složenýma do klína a hleděla nepřítomně na cestu před sebou. Na zemi vedle ní ležela taška se svatebními šaty. Nikdy asi už nezapomene na to, jak v nich ve dveřích stanula přímo před Hannibalem a na to, jak se na ni zamilovaně díval.

Chovala se k němu otevřeně, čestně a upřímně. Toho si Hannibal nejvíce vážil, přinejmenším do dnešního rána. Pak se odehrála ta krátká, ale značně nepříjemná věc u snídaně. Najednou mezi nima vznikla jakási stěna. Hannibal se několikrát pokusil začít s Kathi mluvit, ale marně. Vždy ho odbyla jedním nebo dvěma slovy a pak znovu mlčela.

Neschopnost domluvit se s ní ho zcela ubíjela.

Za normálních okolností by se tím užíral dál, ale teď na to nebyl čas. Rozhodl se pro radikální řešení.

„Kathi, rád bych, abys mi řekla, co tě trápí, abych ti mohl nějak pomoct.“

Udiveně se na něho podívala svýma velkýma očima.

„Ale mě nic netrápí. Přemýšlím jen o tom, co všechno budu muset udělat, až si vyzvednu svoje peníze.“

Byla to nejdelší věta, kterou od snídaně pronesla. To ho povzbudilo.

„Jako třeba?“

„No, třeba…“ Nedopověděla, co chtěla říct. Obrátila se k oknu a zadívala se ven.

„Třeba co?“ Snažil se ji přimět k hovoru. Začínal mít strach, že až ji doveze do Tallahassee, navždy ji ztratí.

„Takové zcela obyčejné věci. Otevřu si v bance účet. Vrátím Timothymu vše, co mu dlužím. Koupím si nějaké slušné auto, které se hned po tříměsíční záruční lhůtě nerozpadne.“

„Ani nevím, že na auto dávají tříměsíční záruku. Proč si nekoupíš rovnou nové? Měla bys tak na několik let klid.“

„To bych vlastně mohla, že?“

„Kathi, až dorazíme do Tallahassee, zamluvím si pokoj a ty si pro výhru můžeš dojet taxíkem. Až si všechno vyřídíš, přijdeš za mnou do hotelu.“

„To je všechno moc hezké, ale můžeš mě vysadit před kanceláří a já se odtamtud domů už nějak dostanu,“ odbyla ho a nepřestávala se dívat z okna ven. „Vím, že se musíš vrátit na svou party.“

„Nemusím vůbec nic.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Podívej, chci jen, aby sis zařídila svoje věci, a pak se ke mně vrátila do hotelu.“

„A proč?“

„To je snad jasné, ne?“ Chce ho snad donutit k tomu, aby to řekl?

„Právě, že není.“ Otočila se a upřeně se na něho zadívala. „Proč bych se měla vracet k tobě do hotelu? Aby ses se mnou miloval?“

„To si myslíš?“

Kathi z něho nespouštěla oči. „Ne. To si nemyslím.“

„Tak dobrá.“ Vzal ji za ruku a položil si ji na stehno. „Ano. Chtěl bych se s tebou milovat. Kdekoliv a kdykoliv. Ale také bych si strašně přál být s tebou, až budeš se vším hotová, abychom tu tvoji výhru spolu řádně oslavili.“

To Kathi věděla. V podstatě mu položila hrozně hloupou otázku. Stiskla mu ruku a snažila se soustředit místo na Vivian a Timothyho, se kterým se tak neutěšeně rozešla, na Hannibala.

Cítila se s ním, jako by s ním byla celý život. Jen stěží si dovedla představit, že jejich štěstí potrvá už jen jeden den a pak se oba vrátí ke svým každodenním starostem. Proč jen je den tak strašně krátký?

„Moc ti za všechno děkuju,“ řekla procítěně. „Moc to pro mě znamená.“ Znamená to, že tě miluju a že ti to nemohu říct, myslela si v duchu.

Hannibal nic neříkal, ale trochu ho to uklidnilo.

Když se blížili k Tallahassee, zastavil Hannibal u benzínové pumpy, aby se zeptal na cestu. Naslouchala instrukcím zaměstnance stejně pozorně jako Hannibal.

Směřovali do centra města. Když Hannibal našel hotel, který hledal, zaparkoval přímo před ním. Pomohl Kathi vystoupit a hned ji vedl k taxíkům, které čekaly na zákazníky seřazeny podél chodníku.

Než Kathi do jednoho z nich nastoupila, zastavila se a nerozhodně se na Hannibala podívala. Vzal jí z ruky tašku se svatebními šaty a otevřel jí dveře taxíku.

„Slibuji, že u mě budou v bezpečí.“ Letmo ji políbil na ústa. Pak ji však políbil ještě jednou, mnohem vášnivěji. Vzalo jí to dech. Neochotně se usadila na zadní sedadlo, zatímco Hannibal podal řidiči okýnkem několik bankovek. „Dejte na slečnu pozor a přivezte ji zpět.“

„Hannibale,“ začala Kathi, ale vzpomněla si, že u sebe nemá tolik, aby mohla taxík sama zaplatit. Proto mu slíbila, že mu za taxík zaplatí, jakmile se vrátí.

Řidič se zatím stačil podívat na bankovky, které mu Hannibal vložil do ruky.

„Jistě, pane,“ řekl, aby mu tím dal na srozuměnou, že udělá, jak si Hannibal přeje.

„Děkuji.“

Kathi se ještě stačila za Hannibalem ohlédnout. Stál na chodníku a držel v ruce tašku s jejími svatebními šaty. Nebála se o ně. Věděla, že mu může věřit.

Proč jen nepřišla na to, že je tak skvělý, už dávno, když byla mladší.

Když taxík dorazil před budovu, ve které se nacházela kancelář floridské loterie, nemohla potlačit úsměv. Podívala se na hodinky. Byla jedna hodina odpoledne. Doufala, že celá záležitost nebude trvat dlouho. Už se nemohla dočkat, až bude zpátky u Hannibala.

Když konečně vyšla z budovy, bylo už půl páté. Neměla ani potuchy o tom, co všechno je třeba udělat. Vůbec ji nenapadlo, že bude muset jednat s berním úřadem. Nakonec však všechno zdárně absolvovala a v ruce si nesla šek, který představoval víc jak polovinu jejího ročního příjmu. Vracela se do hotelu s přesvědčením, že teď je to už naposled.

Hannibal ležel natažený na posteli a hleděl zamyšleně do stropu.

Připadal si bez Kathi opuštěný. Bylo až neuvěřitelné, jak strašně se mu po ní stýskalo. Vždyť s ní strávil celých posledních čtyřiadvacet hodin.

Chtěl ji.

Ale to, že ji chtěl fyzicky, nebylo nic nového. Tentokrát měl jinou motivaci. Chtěl ji poznat blíž. Byla jiná, než jakou si ji pamatoval z mládí. Dnes ráno, když se u snídaně objevili Timothy a Vivian, si uvědomil, jak moc pro něho Kathi znamená a jak moc pro něho vždycky znamenala. Byla jeho první láskou, a aniž si to uvědomoval, srovnával s ní všechny ženy, které později znal. Žádná z nich však nebyla jako ona.

Dveře apartmá se otevřely, ale Hannibal zůstal, kde byl a zavřel oči.

Slyšel, jak jde po špičkách dovnitř. Cítil, že se na něho dívá a čekal, co udělá. Přál si, aby si k němu lehla.

Slyšel, jak otevřela skříň a začala šustit taškou. Okamžitě mu došlo, že chce odejít, aniž by se s ním rozloučila. Opravdu se chystala odejít! Srdce mu divoce bušilo, když slyšel její kroky na koberci a jak za sebou tiše zavírá dveře od ložnice. Ohromilo ho to natolik, že nebyl mocný slova.

Posadil se a naslouchal. Přemýšlel, co dělat. Věděl, že je stále ještě uvnitř.

Potichu došel ke dveřím a otevřel je. Kathi stála u stolu a něco psala na list papíru. Srdce mu kleslo. Jeho zklamání se pomalu měnilo v hněv.

„Chtěla ses rozloučit nebo se jen vytratit?“

Zvedla hlavu a upřela na něho svoje velké modré oči. „Nechtěla jsem se vytratit. Psala jsem ti vzkaz s poděkováním.“

„To je od tebe opravdu velice hezké,“ ušklíbl se. „A co pak?“

„A pak jsem chtěla odejít.“ Narovnala se a vrhla na něho rozhněvaný pohled.

„Mezi námi to nikdy nebude fungovat. Sám to víš. Patříš mezi jiné lidi a já zase mezi ty své.“

„Ale tak to vůbec není. Jen se rozhlédni kolem sebe, Kathi. Jsme spolu a rozumíme si.“

„Vždyť víš, jak to myslím.“

Ano. Věděl jak to myslí. Nechtěla, aby to mezi nimi fungovalo.

„Jak můžeš vědět, jestli nám to spolu bude klapat nebo ne? Už zase utíkáš. Nechceš to zkusit.“

Kathi zbledla. „To není fér.“

„Rozhodně je to ode mě férovější, než by se dalo říct o tobě. Ty o tom nejsi ochotná ani mluvit. Pro tebe je to jednoduše hotová věc. Nemáš ani tu slušnost, abys mě vyslyšela.“

Znechuceně se otočil a vrátil se zpátky do ložnice. Lehl si na postel a díval se do stropu. Nechtěl vidět, jak odchází. Řekl si, že se nebude rozčilovat. Bylo mu úzko. Cítil se ublížený.

Její odchod by mu pouze připomínal, že teď má peníze a už ho nepotřebuje. Nepotřebovala už nikoho, ale Hannibal ano. Potřeboval Kathi. Toužil po ní celým svým tělem i duší.

Kathi stála ve dveřích a se slzami v očích na něho pohlížela.

„Nechci, aby ses na mě hněval,“ řekla tiše. „Oba víme, že by to nikam nevedlo.“

„Já vím jen to, že nic nevím,“ řekl nabručeně.

„Tak dobrá, začneme znovu. Možná, že se nějak dohodneme,“ řekla.

„Je to zase jedna z těch tvých ’možná‘ odpovědí?“

„Ještě nevím. Můžeme to zkusit. Uvidíme, jestli to někam povede.“

„Co na tom záleží,“ řekl zatrpkle. „Stejně si budeš dělat, co budeš chtít. Já se k tomu můžu pouze připojit.“

„Výborně,“ řekla. „Dělej tedy, jako bych právě přišla.“ Chvíli váhala, než řekla: „Ahoj.“

„Ahoj.“

Kathi odložila svou kabelku a zula si boty. Pak zamířila k posteli a sklonila se nad Hannibalovou hlavou.

„Jak jsi strávil odpoledne?“ zeptala se a z čela mu odhrnula pramínek vlasů.

Cítil, že proti své vůli pookřává. S povzdechem se poddal a tu hru hrát s ní. Rukou jí přejel lehce po zádech. Byla tak napjatá.

„Celkem fajn. A to ty? Cítíš se teď bohatá?“

„Ano, i když mi z výhry strhli téměř celou polovinu na daně.“

Sklonila se ještě víc k němu a ústy se zlehka dotkla jeho rtů.

„To je cena, kterou platíš za to, že máš peníze. Musíš na to jít jako Robin Hood. Bohatým – tedy sobě – bereš a sociálním případům dáváš.“

Položila mu hlavu na rameno. „Mám pocit, jako bych zaplatila polovině nezaměstnaných v celé Floridě.“

„Ale přesto jsi docela klidná.“

Kathi se zasmála. „Nevím, proč bych měla být neklidná. Jsem přece bohatá. Nikdy se mi o takovém bohatství ani nesnilo.“

Rukou jí sjel po zádech dolů až k pevnému, nádherně tvarovanému zadečku. „Takže sis už všechno v souvislosti s tou loterií vyřídila?“

Pohladila ho po spáncích. „Ano. Už se tam vracet nemusím. Musím už jen vymyslet, jak si dát proplatit šek.“

„Tím se teď nezatěžuj. Odvezu tě zpátky domů.“

Kathi se zarazila.

„Chtěl jsem tím směrem jet tak jako tak,“ pokračoval.

Trochu se uvolnila. „To je od tebe moc laskavé, ale máš svých povinností sám dost, a já si musím zařídit ještě spoustu věcí.“

Líně jí vytáhl sponky z vlasů. Rozprostřely se přes její plná ňadra a svými konečky ho lechtaly na rameni a na tváři. „Zůstaň se mnou.“ Kousl se do rtů. To nechtěl říct. Alespoň teď ještě ne. Chtěl se s ní nejprve milovat a říct jí to, až by byla patřičně naladěná,

„Zůstanu s tebou. Do zítřka.“ i „Nedělej si z tak vážné věci legraci. Víš přece, jak to myslím.“

Kathi se od něho odtáhla a napřímila se. Hodila si vlasy dozadu a zamyšleně na Hannibala pohlédla. Pak se prsty lehce začala dotýkat jeho hrudi a pomalu se přibližovala k jeho opasku. Přestože její pohyby byly velmi smyslné, výraz jejího obličeje prozrazoval, že ji něco tíží.

„Ty žiješ v jiném světě. Já patřím mezi ty obyčejné, co se celý den lopotí, a pak doma uklízí a starají se o děti. Ženy, mezi kterýma já žiju, nejsou žádné princezny.“

Hannibal se na ni podíval a znovu žasl nad tím, jak je chytrá. Neměla sice žádné velké vzdělání, ale byla právě tak bystrá jako kterýkoliv psycholog. I když s ní v mnohém souhlasil, neznamenalo to, že měla ve všem pravdu. Byl však zvědavý na to, s čím ještě přijde. Proto ji nepřerušoval.

Kathi svraštila čelo a nahlas přemýšlela: „Chtěla bych to nejlepší z obou světů. Chtěla bych muže, který by na mě byl hrdý, ale zároveň si uvědomoval, že jsem zrovna tak důležitá a schopná jako on. Chci něčeho docílit a být sama sebou.“

„To jsou opravdu nemalé nároky,“ poznamenal Hannibal.

„Nejsou zase tak velké, když je sdílejí oba partneři.“

Její rozpuštěné vlasy ho nesmírně vzrušovaly. Zálibně si pohrával s pramínky, které jí padaly přes ňadra.

„A ten muž, kterého máš na mysli, by tvoje kvality měl poznat okamžitě nebo ho necháš, aby se s nimi postupně seznámil?“

Ostře na něho pohlédla.

„Ty si ze mě utahuješ.“

„Ne. Chci tím jen říct, že na dobrém partnerském vztahu se musí pracovat. Muž musí mít také svoje slovo, Kathi. Je mnohem důležitější nejprve se vzájemně poznat, než si klást nějaké podmínky.“

„To je sice hezká filozofie, Hannibale Saundersi, ale záleží na tom, z jaké pozice se na to díváš.“

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že ty jsi muž a tudíž se od tebe očekává něco úplně jiného, než od ženy jako jsem já. Já si stále připadám jako nějaká věc, se kterou si muži hrají, jak se jim zlíbí.“

„Kathi…“

„Psst.“ Položila mu prst na ústa. Pak ho jemně políbila. „Chci tě.“

Hannibal se ze všech sil držel. Nechtěl hned podlehnout jejímu vyzvání.

„Ale asi ne tak moc.“

„Strašně moc.“ Ústy mu přejela po tváři.

„Ještě tady,“ nastavil druhou tvář. „A tady,“ ukázal si na čelo a pak na bradu.

Už to déle nemohl vydržet a vroucně ji objal. „Já tě také chci,“ přiznal se.

„To je dost, žes to přiznal,“ zašeptala sladce. Přitiskla rty k jeho ústům a vášnivě ho objala. Byl to naprosto sobecký, živočišný polibek, ale Hannibal ho láskyplně opětoval.

Náhle se od ní s námahou odtrhl. „Nic nebude, dokud si o všem nepromluvíme.“

Kathi se mu nedůvěřivě podívala do očí. „Snažíš se mě podplatit nebo mi vyhrožuješ?“

„Ani jedno, ani druhé,“ řekl Hannibal a rukou si prohrábl vlasy. „Stále si nerozumíme a musíme s tím něco udělat…“

Kathi se narovnala a přísně se na něho podívala.

„Tak dobrá. Možná by bylo vhodné, kdybys mi řekl, co vlastně ode mě chceš.“

S okouzlujícím úsměvem odpověděl: „Za prvé – tvoje tělo.“

Kathi se nesmála. „To jsi právě odmítl.“

„Ne tak úplně. Potřeboval jsem se jen nadechnout, abych si mohl vzít to, co chci nejvíc.“ Jeho slova byla jednoznačná. „A nemohu ti zaručit, že to vydržím o moc déle.“

„Hannibale,“ začala, ale on ji nenechal.

„Kathi, alespoň jednou mě nepřerušuj. Musíme si spolu všechno vyříkat.“

Začala s ním polemizovat, ale uvědomila si, že má pravdu. Vždycky se od každé konfrontace distancovala, ale teď tomu nemohla uniknout. Rozhodla se, že mu poví, co si opravdu myslí, ať se mu to líbí, nebo ne.

„Tak tedy dobře, Hannibale. Ale nevymlouvej se pak, žes to nechtěl slyšet. Jsem na podobný rozhovor připravená víc než ty. Mám něco, co chci dokázat nejen tobě, ale i sama sobě.“

„Pověz mi to,“ zasípal.

„Chceš, abych s tebou zůstala. Nejsem si tak úplně jistá tím, co to vlastně znamená, ale vím, co to neznamená. Mně se to jeví asi tak, že celá moje budoucnost je jaksi nejistá. S tebou i bez tebe. Proto moje odpověď zní ’Ne.‘“

„To ti není…“

Tentokrát mu zakryla ústa ona. „Nech mě dokončit,“ osopila se na něho. „Ať už máš o nás dvou jakékoliv představy, jsme každý z jiného těsta. Známe se pouze z minulosti, protože jsme byli sousedé, ale nakonec jsme šli každý svou vlastní cestou. Nepatříme do stejného světa.“

„Podle tebe bychom se tedy měli rozejít hned teď a být vděční za to, že jsme na chvíli mohli poznat svět toho druhého?“

„Ano.“

Jeho obličej zvážněl. „Víš, že se chováš jako snob? Jsi ochotná vzdát se všeho, co by mohlo přinést štěstí, ale bojíš se, abys ze sebe nevydala víc, než jsi ochotná ze sebe vydat.“

„To není pravda!“

„Je to tak a sama to víš. Nemáš odvahu otevřít svému štěstí dveře. Kdyby tomu tak nebylo, snažila by ses využít tohoto citového okamžiku a neutíkala bys před vlastním strachem.“ Uchopil ji v pase. „Pokus se o štěstí ještě jednou, tak jako jsi vsadila do loterie. Kdo ví? Možná, že vyhraješ jackpot ještě jednou.“

S velkou námahou polkla. Vyschlo jí v ústech. „Chceš říct, že ty jsi ten jackpot?“

„Ne. My jsme ten jackpot. Mohli bychom spolu mít nádherný vztah, lepší než jaký měli tvoji rodiče. Myslím, že to stojí za pokus.“

Dívala se na něho a po tvářích jí stékaly slzy. Věděl přesně, jak ji dostat. Viděl ale problémy, které je oba čekaly? Nebylo snad zřejmé, že Kathi není typ ženy, která bude sedět doma jako puťka a poslušně obskakovat svého pána? Má svoji vlastní práci a chce v životě ještě něco dokázat.

Utřel jí rukou tvář.

„Pověz mi, Kathi,“ vybízel ji snažně. „Čím bys chtěla být, až vyrosteš?“

To pro ni nebyla těžká otázka. „Chtěla bych mít několik kosmetických salónů,“ odpověděla hbitě. „A možná, že bych si jednou mohla otevřít i školu pro kosmetičky.“

„A myslíš si, že když se vdáš, tak to nebudeš moct uskutečnit?“

Kathi na něho vykulila oči. „Já jsem o vdávání nic neříkala.“

„Ale já ano.“

„Toho jsem se tedy opravdu nevšimla.“

„Odpověz na moji otázku.“

„Samozřejmě, že bych se do toho mohla pustit, i kdybych byla vdaná.“ Byla si vědoma svého obranného tónu, ale nemohla si pomoct. „Můžu dělat cokoliv, zrovna jako každý jiný muž a možná, že i lépe.“

„Tak proč mi chceš dát košem a hledat si někoho jiného, když ti nabízím svoji přízeň a pomoc?“

„Já…“ Nevěděla co mu na to odpovědět. Vyrazil jí dech.

„Je to snad proto, že mě nemiluješ?“

„Nemiluju?“ opakovala, celá rozrušená tím, co právě řekl. „Samozřejmě, že tě miluju.“

„Tak proč se mnou nechceš být?“

Přiznala už víc, než chtěla. Neměla zapotřebí odhalovat se víc a ztrácet svoji důstojnost. Zahájila palbu naostro. „Tak počkat! Co tím být se mnou vlastně myslíš? Mám to chápat, jako že mě žádáš o ruku nebo je to jen nabídka?“

„Žádám tě o ruku. Nebo je ti snad milejší to druhé? Můžeme spolu vyjednávat o čemkoliv, jen ne o tvém odchodu. To pusť z hlavy.“ Přísně se na ni podíval. „Odpověz na moji otázku, Kathi. Je něco, co bys chtěla a co ti já nemohu dát?“

Koutky jí cukaly, ale bránila se zuby nehty, aby se nedala do smíchu. „Chci manželství, ve kterém si oba partneři jsou rovni. Manželství, ve kterém je muž právě tak zodpovědný za domácnost a za děti jako jeho žena.“

„Souhlasím,“ řekl se staženým hrdlem. „Beru to.“

„Chci se věnovat svému podnikání a nechci, aby mě muž napomínal nebo aby na moji práci pohlížel jako na nějakou kratochvíli.“

Hladil ji po celé délce paže nahoru a zase dolů. „Všechno, co budeš dělat, budu brát vážně, pokud budeš respektovat i to, co dělám já.“

„Chci mít přehled o penězích a chci, abychom o všech finančních záležitostech rozhodovali společně.“

„Máš mé čestné slovo.“ Přiložil jí dva vztyčené prsty na srdce – a na ňadro.

Nevěděla, co v ten okamžik říct. Byla jeho počinem zmatená a celá se chvěla. „Chci muže, který tě bude milovat,“ dokončil za ni. Nemohla než přikývnout. „A chceš, aby o tebe pečoval a aby ses o něho mohla starat i ty. Chceš muže, který o tobě bude přes den snít a v noci ty sny promění ve skutečnost.“

Podíval se na ni. Aniž si toho byla vědoma, hladila ho po hrudi. Snad se tak chtěla ujistit, že tu skutečně je s ní a že to, co říká, myslí vážně. Zadívala se mu do očí.

„A co od manželství očekáváš ty, Hannibale?“

„Ženu, která se mnou bude sdílet svůj život a která ode mě nebude očekávat, že ji mám povinnost neustále bavit. Ženu, která bude mít své vlastní zájmy a která o mě bude snít zrovna tak jako já o ní.“ Znovu jí položil ruku na srdce. „Chci tebe.“

„A ještě něco jiného?“

„Ano. Kamión s traktorovými pneumatikami.“ Usmál se na ni jako malý uličník.

„Tak to tedy ne.“ Zaujala pedantský postoj. „Nevím, jestli sis toho všiml, ale když sedíš za tím velkým volantem, chováš se strašně šovinisticky a nadřazeně. Přej si cokoliv jiného, ale tohle můžeš mít jedině přes moji mrtvolu.“

„Ale už jsem si na něj začínal zvykat.“

„Život je plný kompromisů,“ prohlásila. „Jestli mě opravdu chceš, pusť z hlavy traktorové pneumatiky.“

„To pro mne bude znamenat ohromné sebezapření.“

Kathi se zasmála. „Víš co? Abys věděl, že dovedu být spravedlivá, dovolím ti v takové káře čas od času o víkendu jezdit.“

Hannibal ji popadl kolem krku a přitáhl si ji k sobě. „Jsi velice tvrdá vyjednavatelka. Co za to dostanu já?“

„Ženu, která dovede dělat věci, o kterých se ti nesnilo ani v těch nejdivočejších snech.“

Její slova ho zjevně rozrušila. „Myslíš, že bys mi to mohla předvést?“

„Teď nebo až po sňatku?“ zeptala se nevinně.

Hannibal se na ni chvíli upřeně díval a pak ji pustil. „Máš pravdu,“ pronesl a pomalu se zvedal z postele. „Měli bychom počkat. Ještě dnes odletíme do Las Vegas.“

Kathi se na něho zklamaně podívala. Nemusel ji brát až tak doslova. Alespoň ne teď.

„Dnes?“

„Ano, dnes.“

„Je už skoro čas jít na večeři,“ namítala. „Nemohlo by to počkat do zítra?“

Hannibal vstal a dal si ruce v bok. „Jseš si naprosto jistá, že mi můžeš důvěřovat?“

Kathi se zvolna začala usmívat. „Víš, mám takovou zvláštní představu o poslední noci před svatbou.“ Hannibal přimhouřil oči. „Říkáš představu?“ Poplácala na postel a usmála se na něho. „Pojď si sednout. Popovídáme si o ní.“

„Mám to vzít za další vyjednávání?“

„Samozřejmě.“

Hannibal si povzdechl, uchopil Kathi kolem pasu a položil se s ní na postel. „Tak dobrá, když to musí být. Ale tentokrát za to budu něco chtít.“

Políbila ho na špičku nosu. „A co to bude?“

„Ty. Navždycky.“

„Platí,“ stačila říct, dříve než ji políbil na vlhká ústa. Byl to vášnivý polibek, kterým jí chtěl dát jasně najevo, co k ní cítí. Konečně byla Kathi tam, kde chtěla být a dělala to, co chtěla dělat, a to navíc s mužem, kterého milovala.

Už nebyla zadluženou nevěstou na útěku. Díky své šťastné ruce a díky Hannibalu Saundersovi byla teď bohatou ženou a tou nejšťastnější nevěstou pod sluncem…

Sandra Jamesová

ŽENICH S OTAZNÍKEM

PRVNÍ KAPITOLA

Vůbec si nepředstavovala, že by takhle mohla trávit první den svých letních prázdnin.

Kate Harrisonová stála uprostřed zkušebny známého módního salónu Mary Ellenové, kde se šily šaty pro nevěsty, nervózně sebou vrtěla a jen se modlila, aby už se vším tím zkoušením byl konec. Čtvrt hodiny na ni navlékali saténové šaty a věnovali pozornost každičkému záhybu na sukni. Měla pocit, že to už trvá celou věčnost. Bolely ji nohy a v duchu si říkala, že snad právě proto nenosila knihovnice základní školy v Golden Beach po celých dvanáct let, co ve školní knihovně pracovala, boty na vysokém podpatku. Ale mohlo tomu tak být i proto, že byla vysoká skoro metr osmdesát a celý život si přála být alespoň o deset čísel menší.

„Kate, nehýbej se prosím tě, jinak s tím nebudeme nikdy hotové,“ ozval se ženský hlas někde u jejího pasu. „Ještě to tady trochu ubereme… Tak. A teď by to už mělo sedět.“ Mary Ellenová spokojeností jen zářila a pokynula Kate, aby se na sebe podívala do zrcadla,

„Tak co tomu říkáš, Kate? Myslím, že ti ty šaty perfektně sednou.“

Kate se opatrně přesunula před zrcadlo. Šaty měly jednoduchý střih, ale vypadaly nesmírně elegantně se všemi těmi saténovými volánky a jemnou krajkou podél výstřihu. Stojáček s drobnými květy nádherně kontrastoval s jejími mahagonovými vlasy, které se sotva dotýkaly jejích ramen. Byly to opravdu nádherné šaty, ale Kate si v nich připadala poněkud nesvá.

Konečně se sebrala a se staženým hrdlem řekla: „Vypadají… moc hezky.“

„Moc hezky?!“ Mary Ellenová se hlasitě zasmála. „’Hezky‘ není to správné slovo, drahoušku!“

Kateina mladší sestra Anna, která stála za ní, zatleskala. „Mary má pravdu,“ vykřikla. „Jsi v nich prostě… ohromující!“

Ohromující. Ach můj bože, pomyslela si Kate. Anna byla už od dětství tak dramatická – a její tříletá dcerka Stacy to po ní zdědila.

Rose, nevěstina matka, se samým nadšením prakticky vznášela. Nebyla mocná slova. Kate se odešla převléknout.

Když se konečně objevila v kalhotách a lehkém bavlněném svetříku, nevěnovala jí Anna ani matka pozornost. Obě byly zabrané do hovoru, rozhazovaly rukama a navzájem si přikyvovaly. To se Katy vůbec nelíbilo.

„Ach, málem jsem zapomněla! Neřekla jsem květináři, aby dal do kytice fialky. Víš, jak je má Kate ráda.“

Kate ze samého zoufalství div neskřípala zuby. Celý den musela chodit s nimi. Nejprve zašly do květinářství, pak musely zajistit hostinu a pití a nakonec byl na řadě fotograf. Už začínala mít pochyby o tom, jestli těch několik týdnů, které zbývaly do svatby, s matkou a Annou vůbec vydrží.

Kate přistoupila k matce. „Mami,“ řekla rozpačitě. „Myslím, že si s tím vším děláte zbytečně moc velké starosti.“

„Zbytečně? Děvenko moje zlatá, copak nevíš, že pro ženu je svatba ten nejdůležitější den v životě?“

Matka zářila, jako by se měla vdávat ona sama. Anna se zasněně dívala před sebe. Pak se otočila ke své sestře.

„Víš, Katie, dostala jsem takový nápad. Co kdyby sis na svatbu vzala na krk ten diamantový náhrdelník, který jsem dostala od našich, když jsem si brala Steva? Možná, že jednou si ho na svatbu vezme i Stacy. Kdo ví? A třeba se ti s Derekem narodí taky holčička a i ona si ho jednou vezme na svoji svatbu. Jen si to představ. Mohla by se z toho stát naše nová rodinná tradice!“ Rozhodila ruce a impulsivně Kate objala. „Ach Katie, jsem tak rozrušená. Nechápu, jak můžeš být tak klidná?“

Kate se sice usmívala, ale cítila, jak jí lomcuje nervozita. S dětmi ve školní knihovně měla ohromnou trpělivost, ale teď jí ta trpělivost jaksi docházela. Když byla doma, měla dojem, že v jednom kuse zvoní telefon. Buď jí volala matka, nebo Anna a obě měly pořád plno otázek… Nelíbila by se ti víc tahle barva, Katie? Slyšela jsem, že letos letí černá s bílou… ale stříbrná s růžovou je také velice krásná… a co květiny?… Lilie nebo růže?

Katie považovala svatbu spíše za povinnost než za něco, z čeho by se měla radovat. Možná, že kdyby šlo o její první svatbu, pohlížela by na celou záležitost trochu jinak.

Ale nebylo tomu tak. Při pomyšlení na dávno minulé dny jí ještě pořád naskakovala husí kůže. Trpká zkušenost na ní zanechala stopy, kterých se zřejmě nikdy nezbaví.

Chvílemi ji z toho bolelo u srdce. Když včera žertovně Derekovi navrhla, aby spolu odjeli na víkend do Rena a tam se nechali čistě formálně oddat, myslela to vlastně i trochu vážně. Od chvíle, kdy se matka a Anna dozvěděly o jejím zasnoubení, nevěnovaly se ničemu jinému než přípravám velké tradiční svatby, o kterou byla před dvanácti lety ošizena.

A Katie prostě neměla to srdce, aby jim tu slávu zkazila. Měla je obě až příliš ráda a nemohla je proto zklamat.

Možná, že však cítila i jakousi vnitřní potřebu dokázat okolnímu světu v oregonském Golden Beach, že svobodná knihovnice Kate Harrisonová nakonec přece jen neskončí jako stará panna.

Ať se však snažila sebevíc, zdaleka v sobě nenalézala takové nadšení, jako její matka a sestra.

Když se k jejich nadšení připojila i majitelka módního salónu Mary Ellenová, bylo toho pro Kate už opravdu moc. Držela se raději stranou a zadumaně se dívala zasklenou výlohou ven. Nedaleko odtud, na mostě přes řeku Rogue, stála osamělá postava obrácená směrem k Pacifiku, do kterého se řeka vlévala. Kate se náhle zmocnil pocit viny. Co by jen dala za to, kdyby si v tuto chvíli mohla s tou osobou vyměnit místo.

Ze zamyšlení ji náhle vyrušilo zaklepání na skleněnou tabuli výlohy. Z venku na ni mávala její nejlepší kamarádka a také čestná družička Joanna Simmsová. Kate jí naznačila, aby šla dovnitř.

„Ach Katie, nebudeš věřit, co se stalo!“ zvolala, hned jak vstoupila.

Kate ji vzala stranou. Matka si jí ani nevšimla. Byla tak zabraná do rozhovoru s Mary Ellenovou, že jí všechno kolem unikalo. Kate rychle přišla na to, že je Joanne značně rozrušená.

„Katie, nevím, co mám dělat. Víš o tom, že tento víkend slavím se svým mužem patnácté výročí svatby?“

Joanne se provdala za Billa hned, jak ukončila gymnázium. Bylo jí pouhých devatenáct let. Bill tehdy učil výrobní technologii na jiném gymnáziu. Měli spolu desetiletého a dvanáctiletého syna. Přes léto spravovali malý penzion na řece Rogue, přibližně sedmdesát kilometrů od Golden Beach.

Kate sotva stačila souhlasně přikývnout. Joanne zadýchaně pokračovala. „Včera mi Bill sdělil, že jako malé překvapení rezervoval pro nás dva čtrnáctidenní pobyt v Acapulcu. Jsem tím samozřejmě moc nadšená, protože jsem nikdy nic podobného nepodnikla… Naplánoval to tak, abychom se do tvé svatby stačili vrátit. Díky bohu! Ale máme odlétat z Medfordu již v sobotu!“

Zdálo se, že se co chvíli rozpláče. Kate ji uchopila za ruku. „Jestli se jedná o kluky,“ řekla konejšivě, „ráda si je vezmu k sobě.“

„Kluci odjeli dnes ráno na letní tábor a budou tam celý měsíc. Jde o penzion. Máme tam na dva týdny objednaného hosta, který má přijet právě v sobotu. Bill původně zařídil, že v penzionu budou jeho rodiče, ale dnes ráno jsme se dozvěděli, že si matka vyvrtla kotník. Bude muset chodit celý měsíc o berlích, takže to absolutně nemůže zvládnout.“

Kate již bylo víceméně jasné, kam tím Joanne míří. Začala přemýšlet. Penzion se nacházel na opuštěném místě, daleko od nejbližší cesty. Byl tedy autem nedostupný. Dalo se k němu dostat jedině lodí po vodě. Jedna myšlenka dala podnět druhé a… už to měla. Bylo to perfektní místo, kam by na ni nikdo nemohl, kde by ji matka ani Anna nemohly s ničím otravovat – dokonalé místo, kde by mohla přemýšlet a odpočívat.

Joanne začínala kňourat. „Jestli nenajdeme nikoho, kdo by to za nás vzal na starost, budeme muset naši cestu do Mexika zrušit. Ale jak to vidím, na poslední chvíli nikoho nenajdeme.“

Kate se zhluboka nadechla. „Joanne,“ řekla rozvážně, „myslím, že jsi právě našla tu správnou zachránkyni.“

Matka byla naprosto zděšená a Anna jen zírala před sebe s otevřenou pusou. Kate jim trpělivě vysvětlovala, že přípravy na svatbu jsou prakticky u konce a že její asistenci už nepotřebují. Svatba proběhne přesně podle plánu, není přece nic zvláštního na tom, že si chce od Všeho dosavadního shonu oddechnout a mít trochu času jen pro sebe. Derek ji políbil na tvář. Chápal její pocity a rozuměl jí. Nemohla přece nechat svou nejlepší kamarádku na holičkách.

O tři dny později Kate už stála na dřevěné verandě penzionu Riverbend Inn. Vysoké borovice se skláněly nad vodou právě v místě, kde se řeka točila. Hladina zde byla klidná a hladká jako zrcadlo. Kopec na druhé straně byl doslova posetý těmi nejkrásnějšími divoce rostoucími květinami.

Ano, řekla si s úsměvem, kterému se nemohla ubránit. Tohle přesně potřebovala. Chytila se dřevěného zábradlí, přivřela oči a nechala na sebe působit čistou a nepoškozenou přírodu. Vlahý vánek jí ovíval obličej. Kromě šumění korun stromů a mírného hučení proudu řeky zde bylo naprosté ticho.

Blahodárný klid však náhle prořízlo zvonění telefonu.

Kate zděšeně otevřela oči. Telefon zazvonil jednou… dvakrát a pak znovu. Rozmrzele se obrátila a otevřenými francouzskými dveřmi vešla do velkého obývacího pokoje. Prudce uchopila sluchátko. Jestli to je matka nebo Anna…

„Riverbend Inn,“ ohlásila se. Její hlas nezněl zrovna nejpřívětivěji.

Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho. Pak se ozval afektovaný mužský hlas. „Tady je Grant Richards.“

Kate okamžitě zpozorněla. Grant Richards byl host, který měl dnes přijet. „Ano, pane Richardsi. Co pro vás mohu udělat?“

„Volám vám z místního letiště. Jak jsem byl vyrozuměn, měl tu na mě čekat někdo, kdo by mě dopravil do vašeho penzionu. Zdá se však, že tu kromě uklízeče nikdo není.“

Po hlase poznala, že je poněkud rozladěný. Panenko skákavá, pán je nějak moc citlivý, pomyslela si podrážděně.

„Pane Richardsi,“ řekla mile. „Nemá ten uklízeč náhodou na sobě starou hnědou košili a na hlavě červenou baseballovou čepici? A nemá na té košili napsáno Rogue River Tours a nad tím jméno Charlie?“

Na druhém konci nastalo chvíli ticho. „Ano, náhodou ano,“ ozval se přísný mužský hlas. „Podívejte, slečno…“

„Harrisonová. Kate Harrisonová.“

„Slečno Harrisonová…“ v jeho hlase byla najednou slyšet snaha o smír, „– zřejmě došlo k nedorozumění…“

„Ale ne, žádné nedorozumění,“ řekla Kate uhlazeně. „Jak vidíte, pane Richardsi, nezapomněli jsme na vás. Přeju vám příjemnou cestu a za pár hodin se tady na vás budeme těšit.“

Rychle zavěsila. „Jaký bručoun,“ pronesla nahlas, aby si ulevila. Joanne říkala, že to má být právník ze San Franciska. Za normálních okolností Kate neměla ve zvyku hodnotit lidi podle toho, jak zněli v telefonu, ale pan Richards na ni rozhodně zapůsobil jako upjatý arogantní náfuka. Už ho v duchu měla před sebou – malého, pěkně vypaseného cvalíka s prořídlými vlasy a možná i s brejličkami na očích.

Dlouho se tím však nezatěžovala. Měla spoustu práce. Šla zkontrolovat zásoby potravin a ostatních nezbytností a pak uklidila pokoje nahoře a uchystala pokoj, v kterém měla přebývat.

Byl to pokoj, který normálně obývali Joanna s Billem. Byl stylově zařízený a na velké posteli pro dva byl barevný prošívaný přehoz, který dostali jako svatební dar od její tety. Jeho barvy však už byly značně vybledlé. Celá postel jí připadala poněkud opotřebovaná, což na druhé straně vypovídalo něco o romantickém vztahu mezi Billem a Joannou.

Ano, Kate jim svým způsobem záviděla. Posadila se na postel a přitiskla si k ňadrům jeden polštář. Zmocnil se jí náhlý pocit úzkosti. Vždy si přála mít takové manželství, jaké spolu měli Joanne a Bill. Tenkrát, když se brali, si byla jistá, že i ona bude jednou žít v nějakém krásném vztahu. Ale o té doby už uběhlo dvanáct let. Dvanáct let samoty…

Připadala si najednou tak stará a zbytečná.

Osud to však zařídil přece jen jinak. Nechtěl, aby zůstala starou pannou. Derek vydával svoje vlastní noviny v Gold Beach. Byl to spolehlivý a zodpovědný člověk. Ve městě si ho všichni vážili. Byl stálý a jednal s rozvahou. Ten by určitě něco takového jako Ben neudělal.

Byl tu však jeden háček. Nemiluje ho tak, jako milovala Bena.

Charlieho loď dorazila přesně ve čtyři odpoledne. Kate chytla provaz, který ji Charlie hodil, a uvázala ho ke kůlu. Charlie vypnul motor a vyskočil na břeh. Jeho pasažér ho následoval.

Kate stačil jeden pohled na Granta Richardse a hned věděla, jak moc se ve svých představách o něm mýlila. Možná, že byl opravdu arogantní, ale pokud šlo o jeho vzhled, byla úplně vedle. Měl tmavě šedé oči ohraničené černým obočím a silné, rovné čelisti s pevnou bradou a rovným, ostře řezaným nosem. Jeho obličej byl neobvykle hezký a celý vypadal velmi elegantně. Na míru šité kalhoty mu obepínaly úzké boky a do ramen vycpávky rozhodně nepotřeboval.

Jeho zrak ulpěl na jejích ošoupaných džínách a volné kostkované košili, svázané v pase do uzlu. Usmála se na něho. Tak pan Richards je tedy ze San Franciska, pomyslela si. A rozhodl se, že si udělá malý výlet do amerického Zapadákova.

Nabrala rychle dech a přistoupila k němu. „Moc mě těší, pane Richardsi. Jsem Kate Harrisonová.“

„Těší mě, slečno Harrisonová.“

Měl hluboký hlas a vyjadřoval se velice zdvořile.

Krátce si potřásli rukou a Kate si všimla dvou vlhkých fleků na jeho sněhobílé košili. „Vidím, že jste měli poněkud divokou plavbu.“

Host se zamračeně podíval na Charlieho. „To opravdu měli.“

Charlie se od srdce zasmál. „Sama víte jaké to je, když špatně narazíte na vlnu. Nemůžete dělat nic jiného, než se před sprchou schovat. Pan Richards nebyl, bohužel, moc pohotový.“ Kate měla co dělat, aby nevybuchlá smíchy. Dovedla si představit, jak si Charlie pana Richardse cestou dobíral.

Sledovala, jak mu na molo vynesl kožený kufr a nablýskanou černou aktovku. Pak pozvedl z čela svou kapitánskou čepici a narovnal se. „Asi se hned otočím a pojedu nazpět, než se setmí,“ pronesl bodře. „Budete mít další hosty, Kate?“

Zavrtěla hlavou. „Dnes už ne. Ale počítám, že příští týden toho bude víc.“

Charlie přikývl. „Abych nezapomněl, Anna mě požádala, abych vám vyřídil, že vám sem bude posílat poštu. Přivezu vám ji příště.“

Skočil na palubu a spustil motor. Za několik vteřin už Kate viděla, jak jeho loď mizí v záhybu.

Návštěvník si za ní mírně odkašlal. „Nemusíte mi vůbec nic vysvětlovat,“ řekl s chladnou zdvořilostí. „Jezdí sem také s poštou?“

„Jistě,“ odvětila vesele. „Charlie se stará o všechno dohromady. O poštu, o převoz hostů i o dopravu potravin a materiálu.“

Nový host mlčel jako hrob. Kate se na něho úkosem podívala. Tvářil se jaksi dotčeně, ale byl stále nad věcí. Pan Richards byl nejen pěkný náfuka, ale i pořádný snob. Kate, rozhodnutá že ho bude ignorovat, se natáhla pro jeho kufr a aktovku.

Daleko se však nedostala. Velká postava se širokými rameny se jí postavila do cesty a odsunula její ruce stranou. „Děkuji, ponesu si to sám,“ zabručel.

Kate se narovnala a s pozdviženým obočím si ho prohlédla. Sice snob, ale i džentlmen, pomyslela si.

Stoupali k penzionu cestou vyšlapanou v trávě. Ještě než dorazili na místo, se Grant náhle zastavil. Kate již byla několik metrů před ním, když si povšimla, že zůstal stát. Zaraženě se díval na nepříliš dokonale postavený dvoupatrový domek z masivního dřeva.

Něco uvnitř ji ponouklo k tomu, aby na něho s veselým úsměvem zavolala: „Buďte vítán v penzionu Riverbend Inn, pane Richardsi.“

Dělal, že ji neslyší. Vskutku se choval tak, jako by Kate byla vzduch. „Bože můj,“ pronesl po chvíli sklíčeně. „Mám pocit, jako bych se vracel do minulého století.“

„Ale pane Richardsi! Pravda, dům se zdá být poněkud rustikální, ale uvnitř je vybaven veškerým pohodlím, které si člověk může přát.“

„Vážně?“ zabručel pod vousy. „Tady, uprostřed ničeho?“

Kate se chvěly rty. „Jsme zde pouhých sedmdesát kilometrů od Gold Beach,“ uklidňovala ho.

„Ani sem nevede žádná cesta!“

„A to vám vadí?“ otázala se ho. „Pokuste se na to dívat tak, že nejkratší cesta sem je po vodě. Není to nádherné, pane Richardsi?“ Celá situace jí najednou připadla hrozně komická.

Uvnitř ho nechala vyplnit registrační lístek a pak mu předvedla prostorný sál, který sloužil jako vstupní hala, obývací pokoj a jídelna zároveň. Očividně dával najevo, že velkým kamenným krbem a masivním dřevěným nábytkem není nikterak nadšený. Nahoře byly čtyři ložnice. Mohl si vybrat tu, kterou chtěl.

„Myslím, že vůbec nezáleží na tom, do které mě umístíte,“ řekl zatrpkle. „Možná, že nezůstanu tak dlouho, jak jsem původně plánoval.“ Kate pokrčila rameny a otevřela dveře, u kterých zrovna stáli. Grant vstoupil dovnitř a hodil svá zavazadla na postel. Ani se neobtěžoval rozhlédnout kolem.

Kate cítila, že už se s ní dál nechtěl bavit. „Večeře bude asi tak za hodinu,“ oznámila mu lhostejně.

V kuchyni se ještě ani nestačila otočit, když se ode dveří ozval hlas.

„Slečno Harrisonová.“

Kate se pomalu obrátila. Grant stál opřený o dveře s rukama složenýma na prsou. Tentokrát se tvářil přímo nepřátelsky.

Kate zaťala zuby a jen doufala ve svou trpělivost. „Ano, pane Richardsi?“

Šel rovnou k věci. „Ložnice nemá vlastní koupelnu,“ poznamenal výhružně.

„Pane Richardsi, v tomto domě nemá žádná ložnice vlastní koupelnu.“

Stále na ni vyčítavě hleděl. Měla pocit, že počítá do deseti, než vybuchne. „Doufám jen,“ začal znovu, „že mi tím nechcete naznačit, že zde není vůbec žádná koupelna.“

Kate už se nemohla udržet. Teď se asi posadí.

„Samozřejmě že ne, pane Richardsi. Máme venku krásný záchod a malou umývárnu. Je to jen několik desítek metrů za domem. Jen si musíte dát pozor na zvěř. Je jí tu v lese hodně, zvláště medvědů,“ informovala ho zcela nevinně.

Grant na ni vystrašeně zíral a pak se začal mračit ještě víc. Nenalézal slov.

Kate si klidně povzdechla. „Uklidněte se, pane Richardsi, koupelna je na chodbě, poslední dveře vlevo od vaší ložnice.“

Grant přimhouřil oči.

„Okamžik,“ řekl pomalu. „Nevím, jestli jsem dobře slyšel…“

Kate se držela, aby nevyprskla smíchy. „Ano, slyšel jste docela dobře.“ Nakonec se jen potměšile usmála a dodala: „Je zde pro celý dům jedna koupelna. To snad stačí, ne?“

Beze slova se otočil a dlouhými kroky kráčel po schodech nahoru. Cestou si něco bručel pod nos. Zaplať pánbůh, že neslyšela, co.

Jak to tak vypadalo, o zábavu mít nouzi nebude.

DRUHÁ KAPITOLA

Grant moc temperamentní zrovna nebyl, ale teď byl naštvaný a měl pro to také důvod. Nervózně chodil po pokoji, až se nakonec svalil na postel.

Byl to právě jeho partner Chris, kdo ho to téhle dovolené nabulíkoval. Kysele se usmál. Už čtyři roky si nevzal volno. Vlastně od té doby, co si s Chrisem založili právnickou kancelář. Bylo to celkem pochopitelné, protože se získáváním klientů měli oba spoustu práce.

Ale Chris ho nakonec umluvil. Prý že ví o jednom skvělém místě, kde si bude moct opravdu odpočinout a na všechno zapomenout. Dokonce se sám obětoval a všechno mu zařídil. „Riverbend je to nejlepší místo, když chceš všemu uniknout,“ říkal Chris. „Duševně si tam odpočineš a nabereš nových sil.“

A neměl snad pravdu? Grant se kysele ušklíbl. Podle slečny Harrisonové šlo o rustikální penzion. Znechuceně vyprskl. Vždyť je to předpotopní barabizna!

Položil si ruce pod hlavu a chvíli nečinně hleděl do stropu. Možná, že by to pro něho nebyl takový šok, kdyby se býval na tu dovolenou tolik netěšil. Představoval si krásný hotel u řeky s vyhřívaným bazénem a kolem krásné ženy v bikinách.

Místo toho se octl tady, v brlohu uprostřed divočiny. Jediným bazénem v dohledu byla hladina řeky, na kterou se mohl dívat z okna. Byla zde jediná žena, která měla na sobě nadměrně velkou košili a prošoupané džíny. Podle prvního dojmu to byla asi kuchařka, pokojská i recepční v jedné osobě.

Že ho to nenapadlo dřív, přiznal si zatrpkle. Chris se svou ženou strávil krásnou dovolenou v Yosemitském parku a jeho poslal sem, do panenské přírody. V duchu se tomu musel smát.

Náhle ho vrátila zpátky do reality vůně čehosi dobrého, která se linula pode dveřmi k němu dovnitř. Aniž si uvědomil, co ho přimělo k tomu, aby vstal, vydal se na cestu dolů. Když se pomalu vloudil do jídelny, Kate právě přinášela mísu, ze které stoupala pára a ošatku plnou žemliček.

„Přicházíte v pravou chvíli, pane Richardsi. Posaďte se, prosím. Hned přinesu to ostatní.“

Prošla kolem něho napřímená jako prkno a její tón byl přinejmenším odměřený. Nebylo se čemu divit. Dojem, který na ni udělal, nebyl jistě ten nejlepší. Najednou si uvědomil, že ta kuchařka je docela hezká ženská. Měla mírně zvlněné, téměř černé vlasy, které jí sahaly ani ne po ramena. Měla čistou sluncem opálenou pleť, jejíž barva mu připomínala plně vyzrálou broskev. Ano, znovu se o tom ujistil, když se vrátila zpět. Kate Harrisonová je opravdu velice hezká…

Najednou chtěl napravit všechno, co na začátku tak zkazil.

„Doufám, že vám ta neformálnost nevadí,“ oznamovala mu. „Jídla se zde podávají jaksi po domácku.“ Položila na stůl velký tác s nakrájenou pečenou šunkou. „Prosím, pane Richardsi. Poslužte si, jak je vám libo.“

Byla právě na odchodu, když se k ní Grant natáhl a uchopil ji za ruku.

„Počkejte, prosím,“ řekl něžně.

Cítila na zápěstí jeho silné prsty. Znepokojeně se k němu otočila. I hlas se jí poněkud chvěl. „Ano, pane Richardsi?“

Jeho pohled směřoval k prázdnému místu u stolu. „Vy už jste jedla?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne. Budu jíst až po vás.“

„Cítím se u stolu sám tak divně. Nechtěla byste se ke mně přidat?“

Jeho náhlé změny nálad ji unavovaly. Chvíli váhala. Nebyla si jistá tím, co by měla udělat.

„Prosím vás o to,“ naléhal tiše.

Cítila, jak jí tiskne ruku. Nevěděla, co se s ní děje.

Z ničeho nic znervózněla a začala se chvět.

Navzdory rozumu a proti své vůli cítila, že polevuje.

„Domnívám se, že bych snad mohla,“ řekla rozvážně.

O chvíli později ji Grant dával na talíř plátek libové šunky a poněkud sklíčeně se usmíval. „Předpokládám, že jsem u vás jediným hostem.“

Kývla hlavou. „Většina hostů, kteří se u nás zastaví, jsou voraři. Jsme vlastně první zastávkou za scénickou, divokou částí řeky, kde mohou přenocovat.“

„Scénickou a divokou?“ opakoval.

„Je to jen několik kilometrů proti proudu. Motorové čluny tam nesmějí,“ vysvětlovala. „Jen kánoe, kajaky a pramice. Rogue je jedna z nejlepších řek na sjezdy, ale zatím je na to poměrně brzo. Počítám, že se vodácká sezóna rozjede až koncem července nebo začátkem srpna, kdy je nižší voda. Myslím, že příští týden by se tu některý den měla zastavit skupina průvodců. A o víkendu také.“

„Na můj vkus až příliš velké dobrodružství. Úplně mi stačila ta krkolomná plavba s Charliem. Děkuji pěkně, ale podruhé bych se s ním plavil nerad.“

Stále nechápala proč, ale cítila, že vůči němu pookřává. Možná, že se v něm mýlila. To, co u něho považovala za pohrdání, nebylo nic jiného, než obyčejný šok z nečekaného překvapení. Zatím se jako šovinista nechoval.

„Počkejte, budu hádat,“ oči jí trochu zajiskřily, „váš oblíbený sport je… asi golf, že?“

Jeho smích byl nečekaně příjemný. Zvedl ruce, jako by se vzdával. „Ano, rád hraju golf.“ Přisunul k ní svůj šálek, když se natáhla pro konev s kávou. „Je vám asi dosti smutno, když zde až do konce července nemáte žádné hosty,“ poznamenal.

Kate potlačila úsměv. „Tak dlouho tady, bohužel, asi nebudu,“ řekla.

Grant pozvedl obočí. Nechápal, jak to myslí.

„Riverbend patří mým známým, Billovi a Joanně Simpsonovým. Včera odjeli do Mexika, kde spolu chtějí oslavit patnácté výročí své svatby. Já je zde dočasné zastupuju.“

Podepřela si rukou bradu. Napadlo ji, že mu právě teď mohla říct, jak se věci skutečně mají. „Mám takový dojem, že jste očekával trochu jiný druh ubytování, viďte pane Richardsi?“

Málem mu zaskočilo, když upíjel kávu. Zjevně takový komentář nečekal.

„Ne, že by tu nebylo hezky,“ řekl hbitě. „Jen pokud jde o ubytování, očekával jsem něco…“ Naznačoval rukama.

„Možná většího?“

„Ano, přesně tak.“

„A možná také něco elegantnějšího?“

Jeho povzdech byl výmluvný.

V ten okamžik se neubránila tomu, aby ho trochu nepodráždila. „Myslím, že je to věc názoru, pane Richardsi. Já osobně mám za to, že je to tady docela útulné a jaksi domácké.“

Vynutil ze sebe slabý úsměv. „Musíte uznat, že je to tu poněkud z ruky.“

„Z ruky? Ale vůbec ne. Spíše bych řekla schované, nemyslíte? A jen tak mimochodem. Kdybyste sem chtěl přijet příští rok, jistě vás mile potěší, že tu Bill s Joanne chtějí zbudovat další dvě koupelny.“

Věděl, že se mu vysmívá, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Se zájmem si prohlížel dřevěný strop a obklady z borovicových palubek. Jaksi ho zarazilo, že zde ještě nikde nenašel televizi. Zaplať pánbůh, že je tu aspoň telefon! Snad to bylo dobrým jídlem, že z něho první zklamání jaksi spadlo.

Svým způsobem měla pravdu, bylo to tu celkem útulné. Polstrovaný gauč před krbem přímo vybízel k tomu, aby se na něj člověk natáhl a chvíli si zdříml. Kate se zvedla a pustila se do odklízení talířů. Když se sehnula pro vidličku, která jí spadla na zem, nabídl se mu pohled, který by si žádný zdravý mužský za nic na světě nenechal ujít. Spokojeně se usmál. Byl to krásný pohled.

Zanedlouho se vrátila s kusem jablečného koláče. Stačila jen jeho vůně, aby se mu začaly sbíhat sliny.

„Nemohu si pomoct, ale stále nechápu, proč jste si tedy u nás objednal dva týdny dovolené. Zcela zjevně jste očekával něco docela jiného.“

Grant se ušklíbl a pak jí vysvětlil, že mu všechno kolem dovolené zařídil jeho partner Chris.

Kate ho mlčky poslouchala. Celé čtyři roky si nevzal volno. Buď byl hrozně oddaný své vlastní práci, nebo byl nesmírně ctižádostivý. Odhadovala ho spíš na to první.

„Jakým právem se zabýváte?“ zeptala se ho.

„Většinou obchodním právem. Můj partner je daňový expert.“

„To je zajímavé. A jste oba ve své branži dobří?“

„Ti nejlepší,“ prohlásil, aniž by u toho hnul brvou.

Kate překvapeně pozvedla obočí. Možná, že si až příliš brzy začala myslet, že není arogantní.

„Domnívám se, že každý má právo na svůj názor,“ pronesla chladně.

Byl zcela neústupný.

„Říkám to tak, jak to opravdu je.“

Skromností se zřejmě moc nevyznačoval. Vyzývavě pozvedla bradu a odložila ubrousek. Grant se jí zadíval do očí.

„Asi vám to připadlo příliš domýšlivé, že?“

Kate se už opět cítila naprosto uvolněně. „Myslím, že by stačilo říct ’nadnesené‘,“ zasmála se.

Grant si ji pozorně prohlížel. „Připadá mi, že dokážete najít vždy to pravé slovo. Nejste náhodou také právnička?“

Zavrtěla hlavou.

Zalouskal prsty. „Zkusím hádat. Novinářka.“

„Bohužel,“ oznámila vesele. „I když by se dalo říct. že jsem velice sečtělá.“

„Už to mám! Jste učitelka angličtiny.“

„Přihořívá.“ Nakonec se mu svěřila, že je knihovnicí na základní škole v Gold Beach.

Grant potlačil úsměv. Přestože byla sportovně oblečená, snadno si ji dovedl představit jako učesanou, upravenou a naprosto spořádanou školní knihovnici. Ani ho nepřekvapilo, že pracovala s dětmi. Měla velice přirozené a přátelské vystupování, které se dětem muselo bezpochyby líbit. On sám jí nemohl odolat.

Než se nadála, měl v sobě druhý kus koláče. Zřejmě měl rád sladké. Odložil ubrousek a snažil se jí dívat do očí. „Bylo to vynikající,“ pochvaloval si. Jeho úsměv jí připadal tak trochu chlapecký, ale zcela neodolatelný. „Normálně se nikdy tak dobře nenajím. Většinou jím něco zmraženého z ledničky nebo si dám něco v restauraci.“

Kate se radostí zarděla. „Děkuju. Jsem ráda, když mohu vařit pro někoho jiného, než jen pro sebe.“ Že se raději nekousla do jazyka. Ale na podobné úvahy už bylo pozdě. Teď si o ní bude myslet, že je sama a opuštěná. Vždyť mu to tím dala najevo.

Ale popravdě řečeno se tak už delší dobu cítila. Měla pocit, že ji prostě nikdo nechce.

Grant však její poznámce nevěnoval pozornost a Kate si najednou začala připadat velmi hloupě.

Přes námitky jí pomohl sklidit ze stolu. Dokonce jí i pomohl naskládat nádobí do myčky. Když se spolu vraceli do pokoje, zdálo se jí to být naprosto přirozené. U schodiště se však na chvíli zastavil a Kate z ničeho nic cítila jakési zklamání. Nečekala, když se tu Grant objevil, že první noc v penzionu bude pro ni tak těžkou zkouškou nervů. Také nechtěla ten společný večer skončit tak brzo…

„Když jsem dorazil, choval jsem se k vám dosti hrubě. Doufám, že mi uvěříte, když vám řeknu, že je mi to strašně líto.“

Kate zamrkala. Čekala, že řekne něco jiného.

Pokrčila rameny. „Za daných okolností je to celkem pochopitelné.“

„Takže mi odpouštíte?“ Jedním krokem se k ní přiblížil. Dělilo je od sebe jen několik centimetrů.

Musela zaklonit hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. V duchu ho srovnávala s Derekem, který byl sotva o pár centimetrů vyšší než ona. Tajil se jí dech, když si uvědomila, že má oči na úrovni jeho smyslných rtů.

Ztěžka polkla a pozvedla bradu ještě o něco výš.

„Nemám, co bych vám odpouštěla. Nebrala jsem to jako urážku.“

„To je dobře.“ Stále jí hleděl do očí. „Protože si myslím, že teď by byla vhodná chvíle, abych to napravil.“ i Nebyla si zcela jistá, jak si jeho slova má vysvětlit. Poněkud nervózně se zasmála.

„Ale pane Richardsi, snad tím nechcete říct, že jste se přece jen rozhodl zůstat?“

„Ano, přesně tak.“ Odhodlání s jakým to řekl, ji značně překvapilo. Jeho upřený pohled ji citelně rozrušoval.

Nedovedla si vysvětlit, proč na něho tak vzrušeně reagovala.

„Už to mám.“ Vynutila ze sebe chabý úsměv. „Vsadím se, že to je kvůli tomu dobrému jídlu.“

Jeho jedinou odpovědí byl srdečný smích. Než se jí podařilo ho zastavit, zvedl ruku a lehce jí palcem přejel přes spodní ret. Ten krátký a sotva citelný dotek jí téměř vyrazil dech. Jako blesk v ní rozjitřil všechny smysly.

„Dobrou noc, slečno Harrisonová.“

„Dobrou noc, pane Richardsi.“

Bez dalšího slova se odebral nahoru a nechal ji stát před schodištěm.

Kate polkla. Slyšela, jak jí buší srdce. O několik minut později ještě pořád stála na stejném místě. Rty se jí podivně chvěly v místě, kde se jich dotkl.

Když Kate konečně ulehla do postele, byla ještě pořád velmi rozrušená. Byla si téměř jistá tím, že ji Grant chtěl políbit. Nejhorší na tom všem bylo, že by mu v tom asi nebránila.

Proviněním se celá chvěla. Vždyť je zasnoubená a za dva týdny se má vdávat!

Pocit provinění ji pronásledoval stále víc, protože na Granta Richardse nemohla přestat myslet. Na jedné straně byla ráda, že Grant nebyl náfuka, za kterého ho původně považovala. Na druhé straně by však byla raději, kdyby takový byl, protože pak by pro ni bylo snazší ho nenávidět.

Choval se ale tak, že nemohla jinak, než k němu cítit sympatie.

Její ženský instinkt jí říkal, že rozhodně není bezcitný. Choval se jako džentlmen a byl ochoten jít tak daleko, že ji málem políbil. Možná, že se ale mýlila. Možná, že si to jen namlouvala. Nepovažovala se za nikterak výjimečnou ani mimořádně krásnou. Byla pohledná a svým způsobem snad i hezká, ale byla sotva typem ženy, za kterou by se všichni otáčeli. Ne, tak to jistě není. Konečně se uklidnila, natřepala si polštář a šla spát.

Druhý den se probudila dřív než obvykle a šla hned dolů postavit vodu na kávu. Chvíli nervózně přecházela po kuchyni a pak se vyšla podívat na verandu. Venku byla modrá obloha a vypadalo to, že přes den bude pěkné horko. Udělala dobře, že si oblékla jen šortky a triko bez rukávů. Paprsky slunce pronikaly korunami stromů, ptáci vesele zpívali a voda zvolna šplouchala a narážela o kamenný břeh. Nastavila obličej ke slunci a zhluboka vdechovala čerstvý vzduch. Snažila se dosyta nabažit toho krásného svěžího rána.

Když se vrátila, káva ještě nebyla hotová. Jak se tak rozhlížela kolem, všimla si osušek, které zapomněla dát do koupelny. Raději by je tam měla dát dřív, než Grant bude vstávat. Rychlými kroky vyběhla nahoru a otevřela dveře do koupelny.

Pohled, který se jí naskytl, jí téměř vyrazil dech. Před zrcadlem stála nahá mužská postava s růžovým ručníkem kolem pasu. Šok z nenadálé nahoty ji jaksi zmátl a na okamžik se jí zatmělo před očima. Nemohla si nevšimnout jeho širokých ramen a velkých a silných svalů. Hrud měl hustě porostlou černými chlupy a celé tělo se mu lesklo kapkami vody. Jeho svalnaté tělo a úzké boky prozrazovaly, že Grant Richards netrávil čas pouze v kanceláři. Vypadal ohromně sexy. Byl to muž, jak má být.

„Slečno Harrisonová, asi jsem vás vylekal. Zřejmě jste zapomněla, že je tu jen jedna koupelna.“

Vylekaně se mu podívala do obličeje, který byl částečně pokryt pěnou na holení. Oči mu výmluvně svítily, což s ní ještě víc otřáslo. Nejraději by zabořila hlavu do ručníků, které držela v náručí.

„Promiňte,“ zakoktala zmateně. „Nechtěla jsem vás takhle přepadnout. Myslela jsem, že budete ještě spát a že později budete potřebovat ručník.“ Ručník nepotřeboval, měl ho omotaný kolem pasu. S pocitem hrozného ponížení se otočila a zabouchla za sebou dveře.

Když se Grant o deset minut později objevil v kuchyni, měla z toho, co se stalo, ještě pořád nedobrý pocit. Choval se naprosto ležérně a nenuceně. Měl na sobě bílou golfovou košili a perfektně vyžehlené kalhoty. Připadala si vedle něho jako otrhaná panenka a zřejmě tak asi i působila. Ze slušnosti na něho aspoň pohlédla. „Doufám, že jíte lívance, pane Richardsi.“

„Ale ano. Jsem, co se týče jídla, celkem nenáročný. To sama jistě poznáte, slečno Harrisonová.“

To možná, myslela si v duchu. Ale co se týkalo ubytování, to už tak skromný nebyl.

„Jestli máte něco zvláště rád nebo naopak, pak mi to raději předem řekněte.“

Zdálo se, že o tom přemýšlí. „Vlastně,“ řekl téměř neslyšně, „měl bych k vám takovou malou prosbu.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „S jedním hostem v domě jistě nejste celý den plně zaměstnaná. Myslel jsem, že bychom si mohli dělat společnost.“

Kate ztuhla. Chvíli trvalo, než jí jeho slova došla. Jeho tón byl naprosto výmluvný. Přesně věděla, kam míří. Prudce se k němu otočila. Se zalíbením se jí díval na nohy a znalecky pokyvoval hlavou.

Pevně sevřela rty. „Ach tak,“ řekla s předstíraným klidem. „A domnívám se, že bychom se mohli rovnou i mnohem blíže seznámit?“

Z očí mu vyzařovala upřímnost sama. „Abych řekl pravdu, to bych rád. Velmi rád.“

Kate zaťala zuby. Najednou na něho dostala strašný vztek. Zrovna když si o něm myslela, že není tak špatný. Nevěděla, proč se tu rozhodl zůstat. Ale ať už pro to měl jakýkoliv důvod, ona se mu o zábavu starat nebude.

„Je mi strašně líto, ale mám dopoledne spoustu práce,“ řekla klidně. „Možná, že se vám to tu včera večer jevilo dost nezajímavé, ale ujišťuji vás, že je zde pro hosty spousta zajímavých věcí a rozhodně se tu nikdo nemusí nudit.“

„Napjatě vás poslouchám, slečno Harrisonová.“

Kate přimhouřila oči. Tušila, že se na její úkor nesmírně dobře baví.

„Možná, že jste si toho nevšiml, ale hned vedle přístaviště jsou kabiny, kde máme široký výběr rybářských prutů. Je zde také tenisový kurt…“

Grant si povzdechl. „Hrát tenis sám je dost těžké, slečno Harrisonová.“

Kate se k němu otočila zády a pohroužila ruku do těsta. „Také tu jsou krásné turistické stezky,“ řekla a začala energicky hnětat těsto.

„Vzpomínám si, že mi včera někdo říkal, že jsme tady uprostřed oregonské divočiny.“ V jeho hlase se ozýval sotva znatelný smích. „A mohl bych se snadno ztratit.“

„To by bylo skvělé,“ zabručela skoro jen pro sebe. Pak ale zaťala zuby. Chtěla se otočit a říct mu co má na srdci. Chápala, že se chtěl trochu bavit, ale ona na to bohužel nemá čas ani náladu.

Když se otočila, málem vypískla. Stál těsně za ní. Až jí z toho strachy přejel mráz po zádech. Grant si ji upřeně prohlížel. Jeho obličej byl naprosto vážný.

„Jestli jsem vás nějak urazil,“ řekl pomalu, „tak se vám za to omlouvám.“

Kate nervózně polkla. Jeho bezprostřední blízkost ji rozrušovala. Chtěla se nějak bránit, ale nic ji nenapadalo.

Pomalu k němu pozvedla oči.

„Moc se omlouvám,“ řekla tiše. „Měla jsem takový dojem, že…“

„Že se snažím získat náklonnost ženy, kterou jsem včera spatřil poprvé v životě?“

Tentokrát jí jeho žertovný tón nevadil. „Ano,“ řekla a zasmála se. „Obzvláště, když je ta žena…“ chvíli zaváhala.

„Co?“ vybízel ji.

Kate sklopila oči. „Zasnoubená.“

TŘETÍ KAPITOLA

Již podruhé během téhož dne ležel Grant natažený na posteli a zatrpkle hleděl do stropu.

Kdyby Kate věděla, na co opravdu myslel, byla by z něho znechucená.

Grant se nikdy nepovažoval za sukničkáře, ale na hezkou ženu se vždy rád podíval. Jakýsi zvláštní smysl mu však říkal, že je Kate… jiná. Nedovedl si to vysvětlit, ale věděl, že od včerejší večeře na ni nemůže přestat myslet.

Dnes ráno ho však utřela dokonale.

V duchu se těšil z toho, že nemá na ruce snubní prsten. Měla už asi hodně mužů. Odhadoval, že bude asi stejně stará jako on, tak něco přes třicet. Měl za to, že je rozvedená a tudíž volná… A ona se místo toho má vdávat.

O něco později se k ní přitočil u přístaviště.

„Vypadá to, že bude nádherný den. Nepovíte mi, kdo je vlastně ten šťastlivec?“ zeptal se s předstíranou nevtíravostí.

„Jmenuje se Derek,“ zamumlala a jedním okem pozorovala, jak si vedle ní sedá. „Derek McCormick.“

„Znáte se již dlouho?“

Kate na něj letmo pohlédla. Celá se jaksi zvláštně zachvěla. Přes veškerou decentní eleganci na něm bylo něco silně mužského a smyslného. Nemohla se ubránit pocitu, který člověk má, když se nachází v těsné blízkosti někoho, kdo ho vzrušuje.

Nechápala proč se tak cítí. Trochu ji to zaráželo. Vždyť k tomu neměla žádný důvod.

Opatrně ponořila palec nohy do chladné vody. „Známe se již déle než pět let. Pracoval dříve jako sportovní zpravodaj pro noviny v Portlandu. Poznali jsme se krátce poté, co si založil vlastní noviny v Gold Beach.“

Grant se ušklíbl a odvrátil se pryč. Nic lepšího ho nemohlo potkat. Jestli je její budoucí manžel bývalý sportovní reportér, pak je to jasné. Má zřejmě postavu jako řecký bůh.

„A kdy k té důležité události má dojít?“

Kate se k němu prudce otočila. Vycítila v jeho hlase jakýsi zvláštní nesouhlas. Chvíli si ho z profilu prohlížela, ale pak toho nechala. „První sobotu v červenci.“

Grant se na ni udiveně podíval. „Ale to je už za dva týdny! Co tady proboha děláte? Vždyť byste měla být doma a chystat se na svůj velký den.“

Vyletěla jako blesk a rozhněvaně se na něho podívala. „Mám matku a sestru, které se o všechno starají. Děkuji za vaši péči. Ne, že by vám do toho něco bylo, ale Derek je s mým pobytem tady zcela srozuměn.“

Dříve, než stačila dopovědět větu, byla již na cestě pryč. Grant vyskočil a několika dlouhými kroky ji dohnal. Postavil se jí do cesty a uchopil ji za paže. „Počkejte,“ řekl rychle. „Máte naprostou pravdu. Vůbec nic mi do toho není. Neměl jsem nic podobného říkat.“

Cítil pod svými prsty její křehké paže a náhle se ho zmocnila šílená touha přitisknout ji k sobě. Ještě včas se ovládl a pustil ji.

„Je téměř poledne. Rád bych vás vzal někam na oběd, kdyby to bylo možné, ale to tady zřejmě nepřipadá v úvahu,“ usmál se smutně. „Ale když proti tomu nebudete nic mít, připravím vám v kuchyni skvělý sendvič. Nemusíte dělat vůbec nic, jen ho sníst. Slibuji.“

Kate se vnitřně celá chvěla. Grant měl zvláštní šarm, kterým dovedl člověka zcela nenuceně a přirozeně uklidnit. Snažila se být neústupná, ale cítila, že to nedokáže. Jeho slova se zdála být naprosto upřímná. Vyjádřil svoje politování zcela bezelstně.

Rozpustile se na něho podívala. „Říkáte, že nebudu muset dělat vůbec nic?“

„Přesně tak. Vůbec nic,“ dušoval se.

„Tak dobrá, pane Richardsi. Právě jste mi udělal nabídku, kterou stěží mohu odmítnout.“

Vydali se po vyšlapané cestě směrem ke stavení. Oběd, přemýšlel Grant ponuře. Chtěl Kate a ne nějaký hloupý oběd.

Byl si tím každou hodinu, kterou spolu strávili, stále jistější.

Dalších několik dní se snažil pracovat. Vzal si s sebou spoustu práce, i když věděl, že by měl raději odpočívat. Příliš dlouho se však na práci soustředit nemohl.

Neustále myslel na Kate. Už si na sebe celkem zvykli a atmosféra v domě byla uvolněná a přátelská. Zpočátku se Grant obával, že mu bude město scházet, ale pozvolna si uvědomil, že se mu po shonu a ruchu města vůbec nestýská.

Cítil, že mu pobyt v přírodě prospívá. Klid a zeleň mu dělaly dobře.

Zřejmě se mu podařilo Kate přesvědčit, že není žádný sukničkář. Jednou ráno ho dokonce vytáhla z postele, aby se podíval na jelena a srnky, které se před domem pásli. Několikrát se spolu vydali na vycházku podél řeky a udělali si piknik. Obdivovali spolu přírodu, zvěř ptactvo, kterého zde bylo víc než dost.

Pro něho tu však byla především Kate – jediný důvod, proč se rozhodl, že tu zůstane.

Snažil se na její svatbu nemyslet. Stále si připomínal, e patří jinému. I přesto ho ale nesmírně přitahovala.

Byla chytrá a vtipná a dovedla se bavit o čemkoliv. Měla ústa, která by, kdyby to bylo možné, nejraději zulíbal.

Kdyby měl jen trochu zdravého rozumu, sbalil by si věci a rychle odtud zmizel. Ale Grant věděl, že toho není schopný, i když si tím sám sobě jen ubližuje.

Na druhé straně cítil, že Kate není blížící se svatbou moc nadšená. Jen zřídka o ní mluvila, a to jedině tehdy, když se jí Grant zeptal. Zmiňovala se o ní bez sebemenšího projevu nějakého citu.

Připadalo mu to velmi zvláštní.

Právě o tom jednou večer přemýšlel, když seděl venku na schodech a pozoroval hvězdy na obloze. Kate seděla uvnitř na pohovce a četla si. Prosklenými dveřmi se na ni občas podíval. Vlasy měla nedbale svázané do uzlu a na nose jí seděly brýle na čtení. Vypadala tak trochu jako intelektuál.

Měla zcela vážný a zamyšlený výraz. Noha, kterou měla přehozenou přes opěradlo, se jí volně pohupovala. Co chvíli si strkala do úst čerstvé jahody, které měla v misce vedle sebe.

Grant jí toužil sundat ty velké brýle. Přál si zabořit ruce do jejích hustých černých vlasů. Nejvíce ze všeho se však toužil přisát k jejím rtům.

Na okamžik strnul, když si jeho pohledu všimla. Měl pocit, že se usmívá. Pomalu odložila knihu, sundala si brýle a šla si k němu sednout ven. Grant se posunul, jako by jí chtěl uvolnit místo, ale ve skutečnosti chtěl, aby na ni lépe viděl.

„Víte, stále se divím, že jste se ještě nepřesunul někam víc na jih.“

Ani náhodou, pomyslel si. Pak řekl nahlas: „Proč bych to měl dělat? Vždyť zde mám zamluvený pokoj ještě na týden a půl.“

Kate se na něho podívala. „Existuje ještě něco jiného, co vás tu drží?“ zeptala se. „Je tu taková nuda, nemyslíte?“

„Ale já se vůbec nenudím, slečno Harrisonová.“

Kate se zahihňala. „Ale jděte. Sedíte tady sám a díváte se na hvězdy…“

„Ale vždyť přece vůbec nejsem sám.“ Na hvězdy se už chvíli nedíval. Místo toho upíral pohled na její vlhká ústa. Smutně se usmál. „Co myslíte, že každý večer dělám?“

„To nevím.“ Jeho otázka ji rozrušila. Kdykoliv byla tak blízko něho, cítila, jak se jí zrychluje tep. „Jste přece svobodný muž. Možná, že si rád dáte trochu vína nebo jdete za ženami a…“

„Kate.“ Přerušil ji.

S chutí by se byla kopla. Proč o tom začala mluvit? Neměla zájem poslouchat vypravování o jeho vztazích s jednou či více ženami. Kradmo na něho pohlédla. Usmíval se a dobrosrdečné na ni hleděl.

„Přiznávám, že jsem zřejmě nenapravitelný workoholik, ale večírky nebo zábavy, kde se pije, pro mě nejsou.“

„Není váš život fádní?“

„To asi ano. Obvykle si nosím práci domů, takže dost často pracuji až pozdě do noci. Můj společník a jeho žena na rozdíl ode mne rádi pořádají večírky. Někdy na ně čistě z povinnosti chodím, ale většinou se jim raději vyhnu.“

Kate pozvedla překvapeně obočí. „Na samotáře zrovna nevypadáte,“ uniklo jí, dřív než si stačila uvědomit, co říká. „Chcete říct, že dáváte přednost samotě před společností někoho druhého?“

„Řekl bych to jinak. Jsou chvíle, kdy dávám přednost společnosti ve dvou,“ podíval se jí do očí, „před velkou společností.“

Všiml si její reakce. Její zpupný výraz ho málem odradil, ale přesto se na ni vlídně usmál. Nemyslel si o ní, že je staromódní, ale obával se, že se přidržovala hluboce zakořeněných tradičních hodnot. To mu ale nevadilo. Vlastně se mu to líbilo. Zvláště u ní. Měl však pocit, že mu nesprávně rozuměla.

„To však samozřejmě neznamená, že svůj volný čas trávím každou chvíli s jinou ženou,“ dodal rychle.

Na to mu, bohužel, hned neskočila. „Tak co to tedy znamená?“

„To znamená, že si momentálně nedovedu představit, že bych mohl být někde jinde, než tady,“ řekl něžně a pak ještě něžněji dodal: „A s vámi, Kate.“

Jeho náhlá otevřenost ji překvapila. Nebyla na to připravená. Až příliš si uvědomovala, jak ji jako muž přitahuje. Nesmírně ji to rozrušovalo. Byla na rozpacích. Grant, ten nafoukaný a arogantní právník, za kterého ho původně považovala, byl ve skutečnosti velmi milý, zábavný a překvapivě snadno se s ním dalo hovořit. Přestože si to nepřála, cítila k němu jistou náklonnost. Dost možná to však bylo prostě tím, že byli neustále spolu. „Zřejmě jsem se vás nějak nevhodně dotkl, že?“ Pomalu se na něj podívala. „Tak trochu ano,“ přiznala. Na chvíli oba zmlkli. „Grante,“ řekla pomalu. „Vlastně jste mi zalichotil. Opravdu. Ale jste velice pohledný muž a…“

„Nejspíš si myslíte, že lítám od jedné ženy ke druhé. Bohužel tomu tak ale není.“

Kate chvíli váhala. „Jistě musíte mít někoho…“

„Nějakou milou?“

„Ano.“

Takovou jako jste vy Kate, takovou ne, myslel si v duchu. „V současné době nemám k žádné ženě trvalý vztah.“ Jeho hlas byl hluboký a procítěný. „Což znamená, že jsem celý váš, Kate.“

Přísně se na něho podívala. „Žerty stranou, Grante.“ Sám věděl nejlíp, že se o podobných věcech nežertuje. „Byl jsem už jednou ženatý,“ řekl po chvíli.

„Vážně?“ Překvapeně si ho prohlédla.

Přikývl. „Oženil jsem se hned, jak jsem ukončil gymnázium.“ Na okamžik se zarazil a přemýšlel. „Oba jsme od samého začátku věděli, že děláme chybu. Neměl jsem čas na našem vztahu vážně pracovat a manželství – to už byl úplný nesmysl.“

„A teď máte čas, ale nemáte ho komu věnovat?“

Mírně se k ní naklonil a zlehka jí položil prst na nos. „To jsem neříkal, mladá paní. Nic takového jsem neříkal. A také se mi zdá, že bychom pro změnu mohli začít mluvit o vás. Jak to, že si vás Duane nevzal už dříve?“

Kate si povzdechla. „Derek. Jmenuje se Derek.“

„Tak dobrá, Derek. Jak to přijde, že se vám podařilo dobrému a drahému Derekovi tak dlouho unikat? Nebo to byl snad on, kdo se tak dlouho zdráhal?“

Oči jí zajiskřily. „Pokud vás to opravdu zajímá, pak vám musím sdělit, že mě o ruku požádal už podruhé,“ řekla dotčeně. „Poprvé před třemi lety.“

„Před třemi lety! A to jste ho nechala celou tu dobu čekat? To si tedy dáváte pěkně na čas.“

Zdálo se, že si z ní utahuje, ale Kate věděla, že to tak nemyslí.

Neměl v úmyslu ji zranit. Přesto mu s rozechvělým srdcem odpověděla: „Tak to vůbec není. Prostě jsem na manželství nebyla ještě připravená.“

A nebyla to snad pravda, přiznala si v duchu. Nechtěla udělat tu samou chybu jako s Benem. Stačilo, že se už jednou ponížila. Trvalo jí pak hodně dlouho, než se znovu na nějakého muže vůbec podívala.

Kate se smála a předstírala, že je se svou osamělou existencí docela spokojená, i když jí u toho bolelo srdce. Copak si nezasloužila trochu opravdového štěstí? Jak moc by si přála mít svůj domov, rodinu – a nejvíce ze všeho děti. Ale léta ubíhala a Kate pozorovala, jak se její šance zmenšují a příležitostí stále ubývá. V malém městě, jakým bylo Gold Beach, bylo vhodných mužů poskrovnu. Nakonec si svou samotu musela přiznat. Čas k ní byl nemilosrdný jako ostatně ke každému a naděje na domov a rodinu se ji ztrácela před očima.

Proto nakonec svolila ke sňatku s Derekem, který ji podruhé a možná také už naposledy, požádal o ruku. Byl spolehlivý a existenčně zabezpečený. Nehrozilo tu proto podobné nebezpečí, jako tomu bylo v Benově případě.

Kdyby byl Derek jiný, nikdy by se sňatkem nesouhlasila.

Grant seděl nehybně vedle ní a ani nedutal. Byl si vědom jejího napětí a nervozity. Nechtěně narazil na téma, které jí nebylo příjemné. Nakonec si hlasitě povzdechl.

„Mám takový dojem, že to všechno skončí komplikovaným rozvodem.“ Chvíli se odmlčel. „Tuším, že i tohle manželství nebude šťastné…“

„Vy si myslíte, že to bude už moje druhé manželství?“ přerušila ho ostře.

Chvíli váhal.

„To nevím, ale domnívám se, že ano.“

Zůstala na něho překvapeně koukat. Možná, že za ta léta byla už přecitlivělá. Nebylo to ani tak věkem, jako spíše tím, že léta žila sama, bez manžela.

S předstíraně bezprostředním smíchem se zvedla. „Myslím, že vás chápu. Asi je to tím, jak vypadám. Koneckonců to dnes každému připadá poněkud zvláštní, že se čtyřiatřicetiletá žena ještě ani jednou nevdala.“

Grant se postavil a uchopil ji za zápěstí. „Nemusíte se za nic omlouvat nebo ospravedlňovat,“ řekl rázně. „Věřte mi, že jsem se vás nechtěl nikterak dotknout.“ Provinile se jí díval do očí. „Abych pravdu řekl, nevěřím, že byste ještě žádnému muži nezlomila srdce. Podívejte se na mě – já se z toho pořád ještě nemohu vzpamatovat. A pokud jde o manželství, vsadil bych se, že jste k němu měla blíž, než si uvědomujete.“

Blíž? Kate se musela v duchu smát. Kdyby tak věděl, jak blízko k němu měla, asi by se divil. Ale to mu nemohla říct. Pociťovala to strašné ponížení až dodnes.

Její oči byly sotva ve výši jeho snědého, tmavými chlupy porostlého krku. Stála bosýma nohama mezi jeho chodidly. Ústa se jí samým vzrušením chvěla. Grant si nepřál nic jiného, než ji obejmout a ochránit před zlem vnějšího světa. Stále se nemohl zbavit pocitu, že se jí jaksi citově dotkl.

Hlodalo ho svědomí.

„Kate,“ zašeptal se sevřeným hrdlem. „Je mi to strašně líto. Nechtěl jsem se dotknout vašich citů.“

„Já… vždyť se nic nestalo.“ Měla stažené hrdlo a srdce jí divoce bušilo. Bála se, aby to nepoznal.

Ale ano, stalo. Její hlas to prozrazoval. Něžně ji uchopil pod bradou a pozvedl jí hlavu, aby se jí mohl podívat do očí.

Byl napjatý a uvnitř se celý chvěl. Upíral pohled na její ústa červená od jahod. Měla plné vlhké rty. Snažila se vzdorovat, ale cítila, že to nedokáže.

Právě v tom okamžiku udělal vážnou chybu. Dotkl se jí…

Chystal se udělat to, co by za normálních okolností bylo zcela nemyslitelné.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Nezáleželo na tom, že byla zasnoubená ani na tom, že se spolu znali pouhých pár dnů. Žádná zemská síla mu nemohla zabránit v tom, aby ji objal a přitiskl svá ústa k jejím.

Byla sladká a chutnala po jahodách. Kate zděšeně zaúpěla. Nechápala, co se to děje. Grantoví divoce tlouklo srdce. Křečovitě tiskl Kate k sobě. Měl pocit, že jejich těla do sebe zapadala tak dobře, jako by byli stvoření jeden pro druhého.

Cítila jeho silné ruce na zádech a kolem pasu. Byla tak překvapená, že nebyla s to protestovat nebo se vůbec pohnout.

Nebyl to jemný polibek či výměna něžných citů mezi dvěma bytostmi, ale žádost muže, který věděl, co chce a jak to dostat. Náruživě jí jazykem prozkoumával ústa. Tajil se jí dech. Položila mu ruce na hruď, jako by ho chtěla odstrčit, ale s hrůzou zjistila, že se jí prsty roztáhly a slastně ohmatávaly jeho silnou chlupatou hruď.

Grante, co to se mnou děláš, říkala si v duchu. Cítila se tak bezbranná.

Bušilo jí srdce. Odněkud z lůna se celým jejím tělem šířily silné záchvěvy. Když se konečně odtrhl od jejích úst a zvedl k ní hlavu, byla jako v mrákotách. Točila se jí hlava.

Zavládlo mezi nimi napjaté ticho. Grant naslouchal, jak zhluboka oddechuje. Potřebovala nabrat sílu, aby se ovládla.

„Proč,“ zeptala se rozechvělým hlasem, „proč jste to udělal?“

Její oči prozrazovaly naprostý zmatek a pocit hlubokého provinění. Bylo to to poslední, co chtěl, aby cítila. Vina byla na jeho straně.

Pohladil ji prstem po nose a snažil se uklidnit. „Byl to jen obyčejný polibek, Kate. Nic, čím bychom tvému Davidovi mohli ublížit.“

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co vlastně řekl. Připravoval se na nejhorší. Měl pocit, že to v ní začíná vařit.

Nezklamala ho. „Jmenuje se Derek, pane Richardsi. Když už jsme venku, nechtěl byste se trochu smočit? Potřebujete se zchladit.“ Odvrátila se od něho a zamířila rychle dovnitř.

Hněv bylo slabé slovo. Z očí jí šlehaly plameny. Nebyl si tím tak zcela jistý, ale zdálo se mu, že kdyby mohla, asi by mu vyškrábala oči.

Grant se sám pro sebe usmál. Jak strašně se v něm mýlila.

Dostával se teprve do nálady.

Když se druhého dne probudila, ucítila silnou vůni smažené slaniny a kávy. Měla zvláštní pocit, že není sama.

Když otevřela oči, málem se zděsila. Dívala se Grantoví přímo do očí. Paprsky ranního slunce jim dodávaly svěží lesk.

„Grante!“ zasípala vylekaně a rychle si přitáhla přikrývku pod bradu.

„Co tady děláte?“

„To je celkem jasné,“ poznamenal klidně.

V rukou držel podnos s čerstvě připravenou snídaní.

Z kávové konvice stoupala pára a silná vůně se linula po celém pokoji.

„To ano. Ale chtěla bych vědět proč?“ Nedůvěřivě se na něho podívala.

„Musí za vším být nějaký důvod?“ otázal se zdvořile,

„Myslím, že v tomto případě tu nějaký důvod je!“

„Kate.“ Jeho povzdech byl výmluvný. „Proč se na mě díváte tak nedůvěřivě?“

Oči se jí bojovně leskly. „Nemyslíte, že po tom, co jste včera udělal, pro to mám důvod?“

Na tuto otázku nemohl odpovědět. Proto raději moudře mlčel. Pomalu se s podnosem přiblížil k její posteli a provinile pozvedl obočí. „Jestli mé snažení nechcete ocenit, rád se doličného předmětu zbavím sám. Když tedy dovolíte…“

Kate poslušně odtáhla nohy, aby mu udělala místo na podnos. Úzkostlivě přitom dbala na to, aby se náhodou neodhalila.

„Doufám, že máte ráda černou kávu.“

Beze slova přikývla. Při pohledu na smaženou slaninu a míchaná vajíčka se jí sbíhaly na jazyku sliny. Na talířku bylo několik topinek a malinový džem. Přesně tak, jak to měla ráda. Nejvíc ji však překvapila krásná červená růže, jejíž dlouhý stonek byl ponořený v láhvi od sody.

Zkroušeně se usmál. „Bohužel jsem nenašel žádnou vázu.“

Kate cítila, že pookřává. Nemohla se na něho zlobit. Přinesl jí snídani až do postele. Možná, že se jí tím chtěl omluvit.

Vzala láhev s růží a postavila si ji na noční stolek. Pak se chopila vidličky a pustila se do snídaně. Grant se posadil na postel vedle ní a vyprávěl jí o plavbě s Charliem. Každou chvíli se musela kousat do rtu, aby se nerozesmála. Bylo zřejmé, že Grant o lodích moc nevěděl.

Snídaně jí velmi chutnala. Grant si dvakrát posloužil a napil se kávy z jejího hrnku. Bylo zvláštní, že jí tato bezprostřední intimita vůbec nevadila. Pak si však náhle vzpomněla na fyzický kontakt ze včerejší noci a slanina, kterou právě žvýkala, jí přestala rázem chutnat.

Žaludek se jí podivně svíral. Ale co na tom, že ji políbil? Takové věci se občas stávají. Podruhé to ovšem nepřipadá v úvahu.

Včerejší příhoda jí silně otřásla. Dlouho nemohla usnout. Stále nemohla pochopit, proč k něčemu takovému nechala dojít? Byla celou věcí znechucena. Na druhé straně však měla špatné svědomí z toho, že v ní polibek vzbudil pocity, které až doposud dřímaly kdesi v hloubi její duše.

S Derekem nic podobného nikdy nepociťovala. Od chvíle, kdy přijel Grant, si na něho sotva vzpomněla. Z jakéhosi zvláštního důvodu myslela jen na svého hosta.

Ano, Grant ji vnitřně rozechvíval. Bylo to od něho velmi milé, že jí přinesl snídani až do postele. Náhle si velice intenzivně uvědomila jeho přítomnost na posteli vedle ní.

Byl hladce oholený a příjemně voněl vodou po holení. Jeho vlasy byly ještě vlhké. Cítila se vedle něho strašně neupravená a rozcuchaná. Nejraději by se celá schovala pod přikrývku.

„Povězte mi něco o té svatbě, na kterou se chystáte, Kate.“

Jeho otázka jí málem vyrazila dech. Několikrát zamrkala a s jistou dávkou nedůvěry se na něho zadívala.

„O svatbě? Nevím, co by vás na ní mohlo zajímat?“

Pokrčil rameny. „Jen tak. Jsem zřejmě zvědavý, jak to máte s Dalem naplánované.“

Kate si povzdechla. „S Derekem.“

„Tak tedy s Derekem.“ Usmíval se na ni. „Povězte mi o tom, Kate. Rozhodli jste se mít netradiční svatbu? Třeba v balóně nebo snad na jachtě na vlnách Pacifiku?“

Představa něčeho tak bláznivého vyvolala úsměv na její tváři. Nechtěla se mu však dívat do obličeje.

„Nic tak vzrušujícího to, bohužel, nebude,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Myslím, že v našem případě to půjde jako podle předpisu – dlouhé zasnoubení ukončené svatbou v kostele. Přesně podle starých tradic.“

Grant cítil, že se mu těžce dýchá, jako by mu někdo stahoval páskem hruď. „Aha,“ řekl po chvíli. „Tradice se vším všudy?“

Kate přikývla.

„Tak, jak o tom matka mluví už celého půl roku. Podle ní si každý pár zaslouží svatbu, na kterou bude celý život vzpomínat.“ V duchu si říkala, že právě takovou si zaslouží, zvláště po tom, jakou svatbu jí připravil Ben. Pomalu se podívala na Granta. Bylo až zvláštní, s jakým zájmem ji pozoroval.

Mírně zaklonil hlavu. „A co vy, Kate? Jakou svatbu byste chtěla vy?“

Kate se nadechla. „Chtěla bych… takovou, o jaké jsem snila už jako malá holka.“ Na chvíli se odmlčela. „Velkou svatbu s družičkami v dlouhých šatech a všude plno květin… spousta přátel a známých… Chtěla bych, aby to byl nejkrásnější den mého života.“

Odložila vidličku a zamyšleně hleděla na talíř. Grant si byl jistý, že je myšlenkami někde jinde. „Dlouho jsem na to čekala.“ Mluvila tiše, ale odhodlaně. „Nemohu si dovolit, aby něco nevyšlo. To prostě nemohu.“

Její slova ho značně rozrušila. V jejím hlase byla touha, která jaksi neodpovídala jejímu charakteru. Alespoň mu to tak připadalo, i když ji vlastně znal jen velmi krátce. Za dva týdny by měla mít svatbu svých snů, ale že by nějakým způsobem dávala najevo své nadšení, to se říct nedalo. Žena, která svého nastávajícího miluje, se chová jinak.

Kate si to zřejmě včas uvědomila a začala se cítit trapně. Řekla toho víc, než chtěla a Grant to věděl. Teď už ale bylo pozdě.

Něco tu nehrálo. Tím si byl Grant naprosto jistý. Věřil jí, že by chtěla mít svatbu svých snů. Věřil i tomu, že doufala, že tomu tak bude, ale její výraz a způsob, jakým o svatbě mluvila, naznačoval, že to tak asi nedopadne. Bohužel teď nebyl zrovna vhodný okamžik k tomu, aby na ni naléhal.

Vždyť na to neměl ani právo. Byl zde jen hostem, který se s ní náhodně setkal.

Konečně dojedla. Odložila příbor a ubrousek na tác a s nuceným úsměvem ho od sebe odstrčila. „Víte, často jsem o nedělích nosila snídani rodičům do postele, ale bylo to poprvé, kdy to někdo udělal pro mě. A to ani není neděle.“ Neobratně si přitáhla přikrývku. „Děkuju. Bylo to od vás moc milé,“ řekla něžně.

Její oči se mírně leskly. Grant, jako by přišel o rozum, se najednou neovládl.

„Napadá mi jiný způsob, jak byste mi mohla poděkovat,“ řekl chraplavým hlasem. Zvídavě se na něho podívala. Prstem si ukázal na rty.

Nastalo hrobové ticho. „To nemohu,“ řekla po chvíli velmi vážně. „Grante, moc vás prosím, abyste mě o to nežádal.“ Moc se jí to dotklo. Jak něco takového může chtít, když mu před chvílí povídala o své svatbě?

Pohled do jejího obličeje mu říkal, že se trápí. Ale Grant byl muž věrný svému srdci. Přes svoje nejlepší úmysly se nehodlal chovat jinak, než jak má.

„Jistě se na mě za včerejšek ještě zlobíte, že?“

„Ne, ale… opakovat se to už nemůže, Grante.“

Upřeně se díval na její chvějící se rty. „Proč ne?“

„Vy víte proč.“

Uchopil ji za ruku a pozvedl ji. Jeho dotek ji elektrizoval. Měl velkou silnou ruku a se svou rukou v jeho se cítila křehká a neobvykle ženská.

„Vím jen jedno, Kate.“ Mluvil potichu, téměř tajuplně. „Dívám se na naše setkání jako na klasický případ toho, jak chlapec potká dívku. Ona se mu líbí a on se líbí jí. Dojde k nevyhnutelnému polibku a luskl prsty, a oba jsou tím uneseni. On ví, že je naprosto jiná, než všechny dívky, které kdy potkal. Ona ví, že takového chlapce ještě nikdy nepoznala.“ Hovořil stále hlubším hlasem. „Řekl bych, že ti dva nemají na vybranou, že se zkrátka musí chovat tím nejlogičtějším a nejpřirozenějším způsobem.“

Kate se chvěla. Jak mohl vědět, co cítí? Měla pocit, jako by jí viděl do duše. Na jedné straně ji to vzrušovalo, ale na druhé značně znepokojovalo. Ať se jí však snažil naznačit cokoliv, představoval si to všechno moc jednoduše.

Upřeně jí hleděl do tváře. „Víte, co si právě teď myslím?“ zeptal se s něhou v hlase.

Zavrtěla hlavou. Na slova neměla sílu.

„Myslím, že náš druhý polibek bude mnohem lepší než ten první.“

S těmito slovy přitiskl svá ústa k jejím a něžně ji políbil. Byl to jemný, ale přesvědčivý polibek. Kate byla jako v agónii, ale musela si přiznat, že jí to je docela příjemné. Celá se uvnitř zachvěla. Věděla, že mu to neměla dovolit, ale nemohla si pomoct. Ještě žádný muž ji tak silně nevzrušil jak on. Rozhodně ne Derek, ani Ben. Ještě nikdy nezažila něco tak krásného a smyslného. Točila se jí hlava.

„Vidíte?“ Pustil ji a vítězně se usmál. „Pokaždé je to lepší než prve. Myslím, že se máme na co těšit, nemyslíte?“

Kate zasténala. „To neříkejte. Ani na to nemyslete!“

„Proč ne?“

„Grante, mám – mám vás ráda.“ Víc se mu říct neodvážila. „Ale prostě nemohu.“

Ani zabránit tomu nemůžete, pomyslel si Grant. Stále cítil její sladká ústa. Byl si jistý, že i ona měla z toho polibku radost. Jen to nechtěla přiznat. On se jí však se svými city netajil. Výmluvně jí hleděl do očí.

Srdce jí divoce tlouklo. Chtěla se od něho odtáhnout, ale něco jí v tom bránilo. „Přestaňte se na mne tak dívat!“ vykřikla.

Jeho oči a okouzlující úsměv však byly výmluvnější, než cokoliv jiného.

„Grante!“ vykřikla zoufale. „Jsem zasnoubená. Vy možná ničím zatížen nejste, ale já ano!“

Zatížen? Jejímu výběru slov se musel smát. Na takové slovo mohla přijít jen Kate.

„Sama jste to řekla, Kate.“ V jeho hlase byla patrná nekonečná trpělivost. „Jste zasnoubená. Opravte mě, jestli se mýlím, ale znamená to, že ještě nejste vdaná.“

Naklonil se k ní. Kate před něho natáhla ruku, aby ho zastavila. „To ale neznamená, že si se mnou můžete takhle hrát,“ stačila ze sebe vypravit.

Byl neúnavný. „Ale, ano. Dokud vám není dokázána vina, jste nevinná. Volná a ničím nezatížená,“ zdůraznil. „A to až do té doby, než se stanete právoplatnou manželkou svého muže.“

Čišelo z něho nesmírné uspokojení. Těšila ho jeho vlastní výmluvnost a přesnost, se kterou vše definoval. Jen právník mohl být tak… tak dokonale přesný.

„Grante,“ prosila ho snažně, „proč to děláte? Sám víte, že o mne nestojíte. Je to jen chvilkové…“

„Ani nevíte, jak se mýlíte,“ prohlásil statečně. „Já o vás stojím. Chci vás. Kdybyste k sobě byla upřímná, musela byste přiznat, že i vy o mě stojíte, že i vy mě chcete.“

„Ale je to všechno tak náhlé,“ vyhrkla.

Jeho úsměv byl zcela odzbrojující. Něco jí říkalo, že svá slova myslí smrtelně vážně.

„Já vím,“ řekl. „Ale také vím, co cítím, Kate. Nejsem z těch, co se nechají odradit překážkami. Navíc se v našem případě jedná pouze o jednu.“

Měl tím na mysli Dereka. Nevěděla, zda se má smát nebo plakat. V každém případě to v ní vřelo. Jak o tom může mluvit s takovým klidem? Jakým právem si vlastně dovoluje s ní takhle mluvit?

„Jste neférový,“ vyčítala mu a sledovala, jak se zvedá.

„Ano, to jsem,“ souhlasil s ní. „Ale hraju tak, abych vyhrál.“

Slabě hvízdnul, otočil se a vypochodoval z ložnice ven. Kate osaměla. Něco takového od něho nečekala. Všechno to však bylo přesně tak, jak jí to řekl. Nezáleželo na tom, že se znali jen několik krátkých dnů. Podstatné bylo, co oba cítili. Grant si svými city byl naprosto jistý. Možná, že jí to připadalo bláznivé či dokonce potrhlé, ale pro něho to znamenalo jen jediné –

Ano byla to láska.

O čtyři dny později už byla Kate na konci s nervy. Kamkoliv se vrtla, tam se objevil Grant. Byl neodolatelně hezký a neúnavně přesvědčující. Byla z něho celá pryč. Nechtěla se mu poddat, ale i tak si na sebe docela zvykli a občas si jeden druhého kvůli všelijakým maličkostem dobírali. S každým dalším dnem zjišťovala, že začíná myslet víc na Granta než na Dereka. Grant v ní vzbuzoval city plné něhy a porozumění, které k Derekovi prostě nenalézala. Něco jí napovídalo, že se vdává ze zcela nesprávných důvodů. A nebyla to snad pravda? Neměla snad právo na to, aby jí někdo projevil opravdovou lásku a něhu, kterou si po tolika letech osamění plně zasloužila? Byla snad špatná jen proto, že chtěla, aby ji někdo miloval?

Nejstrašnější na tom všem bylo, že se jí při všech těch úvahách v myšlenkách nevybavoval Derek, ale Grant, Dostávala z toho až smrtelné záchvaty strachu. Styděla se sama před sebou. Každou noc, když uléhala do postele, si snažila představit Dereka. Ale jediný obličej, který se jí vybavoval, byl obličej usměvavého a přívětivého Granta.

Už si déle nemohla nic nalhávat. Něco se s ní dělo. Něco, na co nebyla připravená.

Bylo to jako příval vody, který se nedá zastavit.

Poslední dvě noci měla další čtyři hosty, vodáky, kteří sjížděli řeku. Překvapilo ji, kolik s nimi měla navíc práce. Bylo úterý odpoledne a právě v kuchyni odklízela nádobí. Grant jí prakticky se vším pomáhal. Obsluhoval pračku, pomáhal jí s přípravou jídel i s úklidem. Nemohla si ho vynachválit, i když mu dávala jasně najevo, že jí pomáhat nemusí.

Zaslechla v pokoji zvuk šoupácích dveří a vylekaně sebou trhla. Přesně věděla, kde je a kdy se k ní přiblíží. Byl zcela potichu, ale Kate jeho přítomnost cítila. Uložila příbory a pomalu zavřela zásuvku. Pak se nečekaně otočila. Byl opřený o dveře a nonšalantně se na ni díval.

Jeho usměvavý obličej ji zároveň zneklidňoval, ale i vzrušoval. „Jen si představte, Kate. Všichni už konečně odjeli.“ Měl velké tmavé oduševnělé oči. „Tak že jsme tu opět sami.“

Kate se zhluboka nadechla. „Grante,“ žadonila, „takhle byste neměl mluvit.“

Pomalu se k ní přibližoval. Proč ne, Kate? Nemějte strach. Vidím ve vašich očích varovnou výstrahu. Zakázaná zóna! Nepřibližovat se!

„Ale copak nevidíte,“ zastavil se jen několik centimetrů před ní, „– že o to víc po vás toužím? Že o to víc vás chci?“

Prostor mezi nimi se náhle naplnil hustým horkým vzduchem. Zdalipak cítí, jak se její tělo vnitřně zmítá? Cítila silné záchvěvy v těch nejtajnějších místech svého bytí. Ani se jí nemusel dotýkat.

Nervózně se usmála. „Takže jsme znovu tam, kde jsme začali?“

Grant se ušklíbl, ale v jeho úšklebku nebylo nic zlého. „Tak nějak,“ zamumlal nejistě a upřeně jí hleděl do očí.

Kate udělala jediné, co udělat mohla. Otočila se k němu zády, popadla utěrku a s vervou začala utírat a leštit pult. Modlila se, aby odešel.

Neodešel. Náhle na krku ucítila jeho konečky prstů a než se stačila otočit, přitiskly se jí ke krku jeho horké rty.

Kate zasténala. „Grante! Nesmíte mě takhle pronásledovat a neustále líbat!“

Držel ji za ramena a pomalu si ji otáčel k sobě. „Tak tedy polibte vy mě,“ pronesl bezostyšně. „Je to velmi jednoduché, Kate. Podívejte se, předvedu vám to.“ Uchopil ji za paže a položil si je kolem krku. „Vidíte? Jediné co musíte udělat je pozvednout hlavu a přitisknout se svými rty k mým ústům.“

„Grante,“ nervózně se nadechla. Na nic jiného jí však už nezbyl čas. Sklonil se k ní a dychtivě ji políbil.

Cítila, jak jí slábnou údy. Podlamovala se jí kolena. Ať se bránila sebevíc, hlavou se jí honily ty nejsmyslnější představy. Nepřála si, aby ji líbal, ale co dělala pro to, aby mu v tom zabránila?

Trvalo to ještě dlouho, než se od sebe oddělili.

„Vidíte?“ šeptal jí těsně před nosem. „Bylo to nádherné.“

Kate si náhle uvědomila, jak je rozrušená, a strašně ji to rozčililo. Chtěla, aby odjel, a to ještě dnes. Přála si, aby si sbalil kufr a odjel zpátky do San Franciska. Jeho polibky ji vzrušovaly jako ještě žádné jiné. Vzbuzovaly v ní vášeň a touhu. Byly příliš nebezpečné.

Ano, nebezpečné. Toho se právě obávala. Věděla, že mu nesmí podlehnout. Potřebovala bezpečí a určité zázemí a to jí Derek zaručoval. Celá se chvěla. Dostala strašný strach. Grant Richards byl velice nebezpečný muž.

Také však věděla, že když odjede, bude se jí po něm stýskat… strašně stýskat.

S námahou polkla. „Je to strašně nesprávné, Grante,“ vyhrkla ze sebe. „Musíte s tím okamžitě přestat… Musíme s tím přestat hned teď.“ Odstrčila ho od sebe.

Grant ji pustil, ale nepřestával se na ni dívat. „Když je to tak nesprávné, proč to v nás vyvolává tak krásné pocity?“ zeptal se rozněžněně.

Kate zmlkla. Nevěděla co říct. Ach bože, přemýšlela. Vždyť právě tuhle otázku si klade již několik dní. Ale dosud si na ni nedokázala odpovědět.

Grant se nehodlal jen tak vzdát. Byl od přírody velký bojovník. Když mu šlo o něco důležité, bral se o to až do konce. Nic ho nemohlo odradit. Teď mu šlo o to nejdůležitější. Jak si však měl získat ženu, která se měla za necelý týden provdat za jiného?

Byl si jistý, že Kate k němu něco cítí. Kdyby tomu tak nebylo, nedala by na sebe sáhnout. O tom nepochyboval. Cítil to, když se s ní líbal.

Měl však ohromný problém. Zbývalo mu už jen několik dnů, aby si ji získal.

„Víte dobře, že k sobě s Derekem nepatříte.“

Naprosto šokovaná se na něho podívala. Nežertoval. Náhle měl v obličeji vážný výraz. Všechny stopy po laškování byly pryč. Byl tvrdošíjný a odhodlaný.

Kate ležel na srdci velký kámen. „Nevím o čem…“

„Ale ano, moc dobře to víte, Kate. K Derekovi se vůbec nehodíte.“

Jazykem si navlhčila rty. Zarazilo ji, jak náhle změnil téma.

„Co to?“ zasmála se poněkud neklidně. „Najednou si jeho jméno pamatujete.“ Rozhodla se, že o té záležitosti už dál mluvit nebude a vyvlékla se mu z objetí. „Promiňte, ale potřebuji si…“

Silné ruce ji opět uchopily za ramena. „Tak to tedy ne, Kate. Teď nikam nepůjdete, dokud si to nevyjasníme.“ Zatlačil ji na židli poblíž stolu.

„Teď,“ řekl s naprostým klidem, „teď si to hezky všechno povíme.“

„Nic si povídat nebudeme,“ odsekla zostra.

Grant se opřel o kuchyňský pult a zkřížil si ruce na prsou. Kate na něho zpupně hleděla. Připadala si jako školačka před panem ředitelem.

„Kate, nemusíte přede mnou nic předstírat. Kdybyste Dereka milovala, byla byste v Gold Beach a ne tady, pětasedmdesát kilometrů od něho… se mnou.“

Kate sebou provinile škubla. „Jsem tady, protože vypomáhám jedné přítelkyni,“ řekla vyrovnaným hlasem.

„Ne, tak to není,“ odporoval jí. „Jste tady, protože tady chcete být. Protože od něčeho utíkáte. Není vůbec těžké si domyslet od koho. Utíkáte od Dereka, protože ho zcela evidentně nemilujete.“

„Samozřejmě, že ho miluju,“ ohrazovala se. „Opravdu? Povězte mi tedy, že ho skutečně milujete.“ Začínalo jí být nevolno. Měla pocit, že se udusí. Grant toho tušil až příliš a v tu chvíli jí to prostě nebylo po vůli. Přesto se s námahou přinutila k odpovědi.

„Já – Dereka miluju. Ano, miluju!“

„Má drahá, musím říct, že to od vás nezní moc přesvědčivě,“ zasmál se chraplavě. „Vlastně jste mě vůbec nepřesvědčila.“

Kate se s Derekem cítila dobře, ale když šlo o milování, nebylo to snadné. Nebyl typem, který by rád předváděl svoji mužnou sílu. Nebyl moc pro nějaké laškování či miliskování. Jejich vztah existoval na základě vzájemného přátelství a úcty, což pro ni hodně znamenalo.

Ale stačilo to k dobrému manželství?

Náhle si tím nebyla tak jistá. Nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že by se mohla provdat za toho nepravého.

Teď však ano.

„Domnívám se, že mi teď povíte, jak moc se vám po něm stýská a jak moc po něm každý den toužíte.“

Kate strnula. „Nechápu, proč musíte být tak jizlivý. Co o tom vy můžete vědět, Grante? Vždyť mě vůbec neznáte.“

„Že vás neznám? Tak mi odpovězte na tohle, Kate. Když tolik toužíte po Derekově objetí, proč se cítíte tak dobře v mém?“

Přejel jí mráz po zádech. Hned poté se jí zmocnil pocit strašného provinění. To od něj nebylo fér. Byla to rána pod pás a on to věděl. Sám si to uvědomil ve chvíli, kdy se na něho podívala. V očích se jí leskly slzy.

„Já jsem za vámi nešla, Grante,“ vykřikla. „Sám nejlíp víte, kdo za kým šel!“

Zachytil ji ve chvíli, kdy kolem něho chtěla proběhnout. Uchopil ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Ach bože, nejraději by si sám nafackoval. Jak k ní mohl být tak hrubý a bezohledný.

„Vím, že to tak není.“ Zabořil bradu do jejích hustých vlasů. „Kate, vím, že jsem to neměl říkat. Je mi to strašně líto. Ale… vím… cítím to, že tady není něco v pořádku. Všiml jsem si toho hned, když jste mi řekla, že jste zasnoubená. Nevypadáte jako žena, která by byla šťastná, že bude mít muže, který jí splní i ty nejtajnější sny.“

Opřela se mu pěstí o hruď. „Sám jste mi říkal, že vaše manželství bylo odepsané ještě dřív, než jste ho uzavřel. Tak proč si myslíte, že můžete dávat rady druhým?“

„Vím to.“ Byl neúnavný. „Ujišťuji vás, že to vím.“ Vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.

V ten okamžik někdo zaklepal na skleněné dveře. Oba se tím směrem vylekaně podívali.

„Kate? Kate, jsi tam?“ ozval se mužský hlas.

Kate zůstala stát, jako by ji polil studenou vodou. „Pro kristapána,“ zasípala. „To je Derek.“

PÁTÁ KAPITOLA

Právě vcházel dovnitř, když se mu rozběhla naproti. „Dereku!“ volala na něho. „Proč jsi mi neřekl, že přijedeš?“ Celý obličej měla v jednom plameni. Sama se divila, že se byla s to usmívat.

Chladně ji políbil na tvář. „Kate,“ zamumlal. Přelétl očima místnost a zastavil se u Granta.

Grant si pozorně prohlížel svého soka. Přestože mu to bylo proti srsti, sledoval ho s velkým zájmem. Katein snoubenec byl světlovlasý, příjemně vyhlížející muž. Nebyl zrovna moc vysoký, ale měl štíhlou, pěkně urostlou postavu.

Kate se postavila mezi ně. Za zády si uvědomovala Grantovu přítomnost. Byla na rozpacích, co by měla udělat. Měla strach, aby nedošlo k nějakému výstupu. Letmo se na Granta podívala přes rameno a hned se uklidnila. Byl sice napjatý, ale nic vážného z jeho strany v tu chvíli nehrozilo. Kate oba muže vzájemně představila.

„Pan Richards je zde na dovolené. Přijel k nám až z Kalifornie,“ poznamenala zvesela.

Oba muži si potřásli rukou a Kate je nervózně pozorovala. Derek byl velice přátelský a otevřený. Grant ke své lítosti zjišťoval, že je to skvělý a velmi sympatický člověk. Leckterá žena by na takového muže mohla být víc než hrdá.

Ale Kate – Kate ne. Bože, prosím tě, Kate ne.

Po několika výmluvných pohledech, které po něm Kate vrhla, Grant konečně pochopil, že si přeje být s Derekem sama. Omluvil se, byť velmi neochotně, a odešel.

Derek si zlehka odkašlal. „Dlouho se zde nezdržím,“ řekl a dal si ruce do kapes. Až dosud se na Kate pořádně ani nepodíval.

Kate měla zvláštní pocit, že něco není v pořádku. „Dereku?“ zasípala se sevřeným hrdlem. „Stalo se něco?“

Derek si prohrábl rukou vlasy. „Ale, co by,“ zamumlal. „Nevím, jak bych ti to řekl. Asi bude nejlepší, když půjdu rovnou k věci.“ Dlouze si povzdechl. „Kate, nevím jak jinak to říct, ale myslím, že bychom dělali velkou chybu, kdybychom se teď vzali.“

Svět se pro ni náhle zastavil. Kate strnula a ani nedýchala. Podobný pocit měla, když jí bylo šest let. Spadla tenkrát z houpačky na záda a vyrazila si dech.

„Co to říkáš?“ zasípala. Měla sevřené hrdlo, takže jí bylo sotva rozumět. „Ty chceš odvolat naši svatbu?“

Pokýval hlavou. „Hodně jsem o tom přemýšlel, Kate. Známe se už dost dlouho a mám takový pocit, že jsme oba tak trochu zpohodlněli. Možná, že do toho jdeme jen proto, že to od nás všichni očekávají. Abych pravdu řekl, už delší dobu cítím, že našemu vztahu něco chybí…“ Zdálo se, že mu to je všechno strašně líto. „Kate, nechci tě nikterak zranit, ale myslím, že nám bude líp, když zůstaneme jen přátelé.“

Kate sklesla na židli. To se jí snad jen zdá. Přece se jí něco takového nestane podruhé.

Jen matně vnímala Dereka, který stál nad ní. Sotva mu mohla říct, že se jí v hloubi duše vlastně ulevilo. Jediné, co ji v tu chvíli napadalo, bylo, že je to všechno zlý sen, který se znovu opakuje. Zrovna, jako to bylo s Benem.

Pomalu se snažila vzchopit. Bylo jí, jako by dostala ránu do břicha. „Chápu,“ řekla tiše. „Sama jsem o našem budoucím manželství měla pochyby.“

Vypadal, že mu spadl kámen ze srdce. „Kate, myslím, že tě bude zajímat, že jsem dostal pracovní nabídku z Portlandu. Jsem víceméně rozhodnutý, že ji přijmu. Musím však nejprve všem oznámit naše rozhodnutí a uvědomit o tom všechny hosty. Přes víkend bych se postaral o hosty z mé strany. Pokud bys ale potřebovala pomoct s odvoláním tvých hostů, rád ti …“

Cítila se jako omráčená. Přesto sebrala všechny síly a vstala ze židle. „Děkuju ti, Dereku. Je to od tebe moc milé, ale myslím, že to nebude zapotřebí. Zvládnu to sama.“ Její hlas byl chladný a formální. Musela se jen ušklíbnout nad lítosti, kterou se jí svým pohledem snažil vyjádřit. Na víc se nezmohla.

Doprovodila ho ke dveřím a pak sledovala, jak se ubírá k molu, kde na něho čekal Charlie se člunem.

Ještě chvíli se dívala, jak člun mizí v záhybu řeky. Pak se otočila, ale zůstala stát na místě. Měla pocit, že v ní všechno uhaslo. Slunce, které svítilo dovnitř, jí najednou vadilo. Celá se třásla. Bylo jí nevolno.

Právě v tomto stavu ji našel Grant. Venku byl horký den a ona tu stála a choulila se, jako by jí byla zima. Hned na první pohled cítil, že něco není v pořádku. Opatrně jí položil ruku na rameno. Jen na vteřinu na sebe pohlédli, ale i to mu stačilo, aby poznal, že se stalo něco strašného.

Rázně ji oslovil. „Kate. Co se stalo? Co vám řekl?“ Potřásla hlavou a chtěla se mu vykroutit z ruky. Ale on ji zadržel.

„Kate, povězte mi to. Řekněte mi, co se stalo!“

Pomalu se na něho znovu podívala. Pod tlakem emocí se jí chvěly rty a celý obličej. Jen stěží se zmohla na tiché zasípání: „Vypadá to, že se v sobotu žádná svatba konat nebude.“

„Můj ty bože! Chcete snad říct, že ji odvolal?“ Jeho nadšení zchladlo v okamžiku, kdy Kate zdrceně přikývla.

Vzal ji za obě ruce.

„Kate,“ oslovil ji něžně. „Možná, že to tak je lepší.“

Oči jí plály hněvem. „Nechte si podobné útěchy pro sebe, pane Richardsi! Já vím, co mi chcete říct. Chcete mě chlácholit, že to ještě není konec světa, že si jistě najdu jiného muže, že je spousta skvělých mužů, kteří jen čekají, až jim přijdu do cesty.“ Vzepřela se mu pěstmi o hruď. „Ale já už na to nemám čas! Slyšíte mě? A jen mi, proboha, neříkejte, že všechno bude zase v pořádku! Protože to v pořádku nebude. Každým dnem to bude jen horší a horší. Takže… už mi nic neříkejte, protože jsem to všechno už dávno jednou slyšela!“

Její nářek ho zcela uzemnil. Byl z ní přinejmenším celý zmatený.

Zasmála se, ale byl to smích plný hořkosti a zklamání. „Stále zapomínám, že ještě zdaleka nevíte všechno o staré panně Kate Harrisonové, knihovnici z Gold Beach.“

Grantoví se dělalo nevolno. Svíral se mu žaludek. Vzpomněl si na onu noc, kdy ji mylně považoval za rozvedenou. Jak citlivě tehdy reagovala na každé slovo o sňatku i na to, že dosud nebyla provdaná. Najednou mu to došlo. Jak jen mohl být tak nechápavý. Připadal si teď jako naprostý hlupák.

„Kate,“ řekl rozrušeně. „Nemusíte mi nic říkat. Já nechci…“

„Když už jsem začala, tak vám celý ten nechutný příběh mohu dovyprávět, Grante. Všichni už ho znají. Proč byste ho nemohl znát i vy?“

Když se od něho odtrhla, nesnažil se jí v tom zabránit.

Chvílemi mluvila jako v záchvatu. „Pamatujete si tu noc, když jste mi řekl, že už jste byl jednou ženatý? Řekl jste, že jsem k tomu musela mít taky pěkně blízko. Nuže, ani nevíte, jakou jste měl pravdu.“ V jejím hlase byla patrná hořkost a žal. „Ano, před dvanácti lety jsem k tomu měla opravdu blízko. Tak blízko, že jsem na svého ženicha už dokonce čekala v kostele před oltářem. A v tom to právě vězí. Nikdy se nedostavil. Toho rána zmizel někam do neznáma. Sama pro sebe jsem svatbu dělat nemusela. Samozřejmě, že mi všichni říkali, že to ještě není konec světa a nevím co ještě.“

Grant nebyl s to skrýt, jak ho to překvapilo. „Bože! Neříkejte mi, že…“

„Ano,“ zachraptěla. „Můj drahý Ben vzal nohy na ramena zrovna ve chvíli, kdy měl stát se mnou před farářem.“

Grant jen potichu klel. Kdyby ten „drahý Ben“ stál teď před ním, roztrhl by ho jako hada.

„Nikdy nezapomenu, jak jsme na něho všichni čekali. Mysleli jsme, že se mu něco stalo. Ale čas utíkal, a on nikde.“ Její hlas zdrsněl. „Snažila jsem se nezpanikařit, ale když uplynula celá hodina, věděla jsem, kolik uhodilo. Bože, jak mě ponížil, jakou ostudu mi připravil. Nedá se to slovy ani popsat. V kostele byla polovina města a všichni moji příbuzní a přátelé…“

Nebylo těžké si představit, co Kate musela jako ještě mladá dívka prožít.

„Celé dlouhé měsíce jsem se nemohla nikomu podívat do očí. Cítila jsem se tak zbytečná a bezcenná. Tak hrozně opuštěná.“ Dávala teď volný průchod svým emocím. „Nikdy jsem nepochopila, proč to Ben udělal. A nikdy jsem se to také nedověděla. Nevím, zda to byla moje či jeho chyba. Myslela jsem, že mě miluje, ale zřejmě jsem byla naivní.“

„Vám se snadno řekne, že to tak je možná lepší,“ řekla najednou. „Že nezáleží na tom, co říkají ostatní. Ale mně na tom záleží. Už je vidím, jak si šuškají: Tamhle jde ta Harrisonová. Dostala košem už podruhé. Dovedete si to představit? Podruhé!“

Bolest v jejím hlase mu rvala srdce. „Kate,“ zasténal. „Přestaňte už.“ Natáhl k ní ruku, ale ona před ní uhnula.

„Ne, Grante! Když už víte tolik, můžete znát i zbytek mého příběhu. Dovedete si představit, jaký jsem měla život? Jak těžké pro mě bylo setkat se se starou přítelkyní? Všechny už dnes mají vlastní rodinu, některé dokonce i vnoučata. Jen já jsem zůstala sama jako kůl v plotě. Víte, jak se cítím, když chovám svoji dvouletou neteř?“

Kate se zhluboka nadechla. Chvíli mlčela a pak pokračovala. „Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo mít manžela, který by mě miloval, a vlastní děti. Jestli se mi to pokud možno co nejdřív nepodaří, bude už pozdě. Budu na děti příliš stará. Mám někdy pocit, jako by mě někdo trestal a já nevím proč a za co.“

Po tvářích jí stékaly slzy. Snad si toho nebyla ani vědomá. Grantoví se úzkostí svíral žaludek. Věděl, že Kate strašně trpí. Uvědomil si, že její bolest byla i jeho bolestí.

Přitáhl si ji k sobě a přesto, že se vzpírala, ji objal. „Grante, ne! Nedotýkejte se mě! Nechci, abyste na mě byl milý… teď ne.“

„Ale já to tak chci. Musím.“

„Děláte to jen z lítosti.“

Usmíval se na ni. „Je mi strašně líto, že vás potkal tak krutý osud. Jsem ale rád, že jste mi to řekla. A jsem rád, že tu mohu být s vámi.“ Vzal ji za ruku a přiložil si ji dlaní na tvář. „Dovolte mi, abych se o vás mohl postarat. Kate. Chci vás. Strašně moc vás chci.“

Měla pocit, že se z jeho něžných slov sesype.

„Ne, to není pravda. Proč byste mě chtěl? Nikdo mě nechce. Ben ani Derek. Ach bože, Grante, co je na mně tak špatného?“ Měl pocit, že se rozpláče.

„Proč… proč mě nikdo nechce?“

Nemohl se na ni takhle dívat. Rvalo mu to srdce.

Přitiskl ji pevně k sobě. „Mýlíte se,“ zašeptal. „Vždyť já vás přece chci, Kate. A když mi to dovolíte, udělám pro vás víc, než se dá slovy vyjádřit.“ Trochu se odtáhl, aby se jí mohl podívat do obličeje. „Dokážu vám to.“

Jeho tichá důslednost pronikala až do míst, kam nic jiného proniknout nemohlo. Byl něžný a v jeho objetí se cítila dobře a v bezpečí. Cítila se jak v oáze, kam se mohla schovat před svojí minulostí i současností.

Líbal ji s neuvěřitelnou něhou a s ohromným přesvědčením. Chtěl jí dokázat, že za svými slovy stojí. Konečně se od ní oddělil a uchopil ji za ruku. „Kate, prosím vás.“ Jeho hlas prozrazoval silnou touhu. „Chci vám dokázat, jak moc vás chci.“

Jeho slova jí vzala dech. Nepředstírala, že mu nerozumí. Věděla, že se s ní chce milovat. Samotná představa, že ji někdo chce milovat, ji přiváděla do extáze. Nechtěla teď zvažovat, zda se chová či nechová správně. Všechny důvody, proč by měla být zdrženlivá, šly stranou. Jediné, na čem teď záleželo, byl Grant a to, že je tu s ním. Všechno ostatní jí bylo jedno.

Bez jediného slova mu dala najevo svoji odpověď. Objala ho a přitiskla k sobě, jako by se ho už nikdy nechtěla pustit. Pamatovala si jen málo z toho, jak ji Grant vedl po schodech nahoru. Vzpomínala si už jen, jak s ním stála před postelí, na kterou dopadaly paprsky slunce. Jen matně se jí vybavovalo, že o půlnoci rozsvítil světlo.

Ano, Kate Harrisonová se poprvé v životě chystala milovat s mužem. Nemělo se to však vůbec stát tak, jak si to vždycky představovala. V přítmí, zahalená závojem či něčím podobným. Stane se to v pokoji zalitém světlem. Pojednou se jí zmocnil strach z toho, zda to na ní Grant pozná. Bude mu to vadit? A… co když se rozhodne, že ji nechce?

„Kate.“ Položil jí ruce kolem pasu. Něžně ji líbal na štíhlý krk. „Doufám, že jste si to nerozmyslela.“

Na důkaz toho, že ne, se k němu ještě víc přitiskla. Na nějaká slova neměla síly.

Grant vzhlédl nahoru k ní. „Díky bohu,“ zašeptal. Málem se dotkli svými rty. „Protože, kdybyste si to rozmyslela, tak bych z toho asi zemřel.“ Jeho odhodlanost a touha po ní jí opět silně otřásla. Srdce jí divoce bušilo. Byla celá rozpálená.

Tentokrát ji políbil dlouze a hluboce. Měla pocit, že ji div celou nepohltí. Byl nenasytný. Jeho vášeň ji naplňovala jistotou a důvěrou. Věděla, že už nemusí mít strach.

Když ji pustil, točila se jí hlava. Byla naprosto zmámená. Opíral se jí čelem o hlavu a nepravidelně dýchal. „Uvědomujete si vůbec, co mi děláte? Od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil, jsem z vás celý pryč. Nemohu myslet na nic jiného než na vás.“

Kate se kousla do rtu a nepřítomně si pohrávala s knoflíkem u jeho košile.

„Grante.“ Měla zastřený hlas. „Nemusíte mi to všechno povídat. To, že tady spolu jsme,“ zadívala se mu do očí a pak je sklopila, „– ještě neznamená, že mi musíte lichotit.“

„Já vám to neříkám proto, abych vám lichotil, Kate. Říkám vám jen to, co cítím.“ Pozorně si ji prohlížel. „Vím, že vám bylo ublíženo. Možná, že toto setkání není zrovna nejlíp načasované. Jsem možná i trochu sobecký, ale bůh ví, že nelituju toho, co se dnes mezi vámi a Derekem přihodilo, protože nás to svedlo dohromady.“ Uchopil ji za ruku a vroucně ji políbil. Toužebně na ni hleděl. „Kate, já vás chci. Chci se s vámi milovat a nestydím se to přiznat.“

Kate si až doposud plně neuvědomovala, jak moc toužila po těchto slovech. Celé dny se Grantoví vzpírala. Nechtěla si přiznat, že se jí líbí. Ale teď už ne.

Znovu se k němu oddaně přitiskla. Grant vzal její obličej do dlaní a procítěně ji políbil. Pak jí už bez dalšího otálení stáhl přes hlavu lehké bavlněné triko. Zčervenaly jí tváře, ale nesnažila se nic zakrývat. Když si začal rozepínat košili, ochotně mu s tím pomáhala.

Něžně ji hladil po nahé pokožce a rozehříval každý centimetr jejího hebkého těla. Když už ze sebe neměli co svléknout, uchopil ji za ramena a přitiskl k sobě. Jejich těla do sebe zapadala jako ulitá. Kate měla ňadra zabořená do jeho hustě porostlé hrudi.

Tření jejich těl o sebe ji přivádělo k nepříčetnosti. Srdce jí zběsile tlouklo, když na břiše ucítila jeho silné a horké mužství. Rozum ji opouštěl, když ji zvedl a položil na postel.

Položil se vedle ní na bok tak, aby byli čelem k sobě. Oči mu plály touhou.

„Kate,“ řekl chraplavým hlasem. „Poslední dny jsem málem přišel o rozum. Měl jsem strach, že…“

Jeho hlas se podivně chvěl. Prstem mu přejela po horkých rtech.

„Strach z čeho?“ zeptala se ho něžně.

„Nemyslel jsem, že by bylo vůbec možné, abyste cítila to samé, co já. Nečekal jsem, že se tohle stane. Bál jsem se, že nedovolíte, aby k něčemu takovému mezi námi došlo. Každou noc jsem na vás myslel. Věděl jsem, že mezi námi je jen ta jediná koupelna v domě. Myslel jsem, že se zblázním!“

Cítila, jak je strašně napjatý a vzrušený. Přivádělo ji to do stavu naprostého šílenství. Cítila, že celá jen hoří. Tak dlouho se cítila být pouze poloviční ženou a teď, díky Grantoví, byla konečně celá a plná silné, pravé touhy.

Prstem jí přejel po lícní kosti a pak jeho ruka sjela o něco níž. „Kate, jste tak krásná,“ zašeptal. Kate se chvěla. To díky němu se mohla cítit tak žádoucí a krásná.

Grant byl jiný než Ben a Derek. Ti dva mu nesahali ani po kotníky. Byl prostě dokonalý. Otevřel jí dveře do světa, ve chvíli, kdy si už myslela, že pro ni zůstanou navždy zavřeny. V jeho náručí se cítila jako po dlouhém bezradném bloudění. Teď ale našla cestu a byla konečně zase doma.

Pomalu si ji prohlížel od hlavy až k patě a prstem se jemně dotýkal špičky jejího ňadra. Pak se dotkl i toho druhého. „Strašně krásná,“ pronesl znovu.

Začal jí líbat krk, až svými rty sjel k velkým tvrdým bradavkám. Tak silný záchvěv dosud nezažila. Byl odvážný a vášnivý, ale současně i velmi jemný. Vybídl ji, aby sama prozkoumala jeho tělo a položil si její ruku na hruď. Nejprve si připadala jaksi divně. S ostychem ho začala hladit, ale brzy poznala, že to není tak těžké. Obzvláště ne s mužem, jako Grant. Cítila jak mu zběsile buší srdce. Měla zvláštní pocit síly a kontroly nad jeho rozbouřenou vášní.

S rukama pod jejími stehny ji tiskl k sobě. „Podívej se na mě, Kate.“ Chtěl, aby s tímto okamžikem měla spojený jen jeho obličej a nikoliv obličej jiného muže.

Měl zcela podmanivý hlas. Bezmocně ho poslechla a zadívala se mu přímo do očí. Uvědomila si, jak strašně se chvěje. Nebyla však sama. I Grant se chvěl po celém těle.

„Kate, řekni, že mě chceš. Chci slyšet, jak to říkáš.“ Všimla si, jak mu přitom vášnivě planou oči.

„Ano, chci tě,“ zaúpěla a zaťala mu prsty do svalů. „Hned teď, Grante. Prosím, moc tě prosím, zmocni se mě.“

Už to déle nemohl vydržet. Na nic už nečekal a prudce do ní vnikl. Náraz hluboko v ní vyvolal silný šok. Nekontrolovatelně vypískla a zvrátila hlavu nazad.

„Kate –“ zarazil se Grant.

„Neboj se, jsem v pořádku.“ Mírný pocit bodnutí už skoro odezněl a teď už jen cítila, jak ji naplňuje horká síla jeho já. Vzrušeně mu zabořila ruce do vlasů a přitiskla si jeho hlavu k sobě. Byl zpocený a celý sálal. Natočila si jeho ústa ke svým a vzala si je.

Grant byl celý bez sebe. Nejprve nasadil mírné tempo, ale postupně ho změnil v divoký rej. Bylo to šílené, ale zároveň božské. Konečně přišlo osvobození v té nejsladší podobě, kterou si jen dovedla představit. Svět byl rázem jiný a plný těch nejkrásnějších barev.

Po dlouhé chvíli se Grant překulil na stranu. Podepřel si rukou hlavu a odhrnul jí vlasy z obličeje. „Je ti dobře?“ zeptal se.

Ostýchavě sklopila oči, ale pak se na něho dlouze podívala.

„Je mi nádherně,“ zašeptala. „Prostě fajn.“

Prstem jí přejel po špičce nosu. „Víš, že jsi mě k smrti vylekala?“ Na chvíli se zamyslel. „Proč jsi mi to neřekla?“

Kate se na něho nevydržela dívat. Zabořila obličej do prostěradla.

„Pověz mi to, Kate.“ Pohladil ji po rameni. Cítil, že není uvolněná.

Kate nadzvedla hlavu a začala mluvit, dokud k tomu ještě měla odvahu. „Nevím, jak bych ti to vysvětlila, Grante. Asi jsem měla strach, že bys mi to nevěřil. Nepochybuji o tom, že čtyřiatřicetileté panny jsou asi vzácností.“ Nervózně se zasmála. „Dost možná, že teď se už nenajde vůbec žádná.“

Na okamžik zavládlo ticho. Měla pocit, že ten okamžik nikdy neskončí.

„Kate,“ pobídl ji vlídně. „Není to přece nic, za co by ses měla stydět. O to víc je to, co se mezi námi právě stalo, vzácnější.“

Ano, přesně tak to cítila. Cítila se s ním neobyčejně krásně a dala mu to najevo svým pohledem.

„Zlobíš se… že jsem ti to neřekla?“

Ani náhodou, pomyslel si v duchu, i když si musel přiznat, že ho ani ve snu nenapadlo, že by Kate mohla být ještě panna. Teprve teď si to všechno začal plně uvědomovat.

Ne, pomyslel si znovu. Takových žen, jako je Kate, na světě jistě moc není. Možná, že to od něho bylo až trochu sobecké, ale cítil se nesmírně pyšný na to, že je muž a že jejím prvním mužem nebyl ani Ben ani Derek, ale právě on. Nepřál si nic jiného, než aby byl i její posledním mužem, jejím jediným milencem.

„Vůbec se nezlobím,“ ujistil ji. „Jen je mi líto, že jsem to nevěděl dřív,“ zašeptal. „Nebyl bych se choval tak divoce.“

Představa toho, co spolu právě prožili, ji znovu naplnila rozkoší. Něžně ho pohladila po tváři.

„Vůbec jsi mi neublížil, Grante,“ zašeptala něžně. „Byl jsi perfektní.“

Grant se nejistě zasmál. „Ty také, Kate. Ano, byla jsi skvělá.“

„Opravdu?“ Zatajil se jí dech.

„Vážně,“ odpověděl a políbil ji na rty. Zároveň jí procítěně hladil rukou po nahém břiše. Když se nadzvedl, zadíval se jí znovu do očí.

„Teď mi ale pověz pravdu, Kate. Nelituješ toho? Jseš si tím naprosto jistá?“ zeptal se jí jemně, ale důsledně.

Beze slova přikývla.

„Zdá se, že si alespoň v něčem rozumíme.“

V očích jí pohrával smích.

„V tom případě bych měl jeden malý návrh.“

„Cože? Další návrh?“ Po tom, co se jí dnes přihodilo, to byl až div, že ještě dokázala žertovat. Že by to bylo díky jemu?

„Hmm.“ Dotkl se lehce jejích rtů. „Dostal jsem skvělý nápad. Už se nebudeme muset přít o to, kdo půjde ráno první do koupelny. Co bys řekla tomu, kdybychom ji používali současně?“

Kate se sladce usmála a objala ho kolem krku. „Tak se mi zdá, že si budeme rozumět i v jiných věcech.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Když se ráno probudila, brněla ji hlava. Skrze záclony pronikalo dovnitř denní světlo. Grant ležel na boku a stále ještě spal. Realita posledních dnů na ni znovu dolehla.

S Derekem to skončilo. Toho si byla celkem vědoma. Musela si sama sobě přiznat, že ho nemilovala tak, jak by svého nastávajícího manžela milovat měla. Grant měl pravdu, když jí to vyčítal. Myslela si, že by s Derekem mohla být šťastná, ale teď viděla, že se mýlila.

Bylo jí z toho těžko u srdce, ale teď už věděla, že miluje jiného muže a že by s Derekem nikdy nemohla být šťastná. Teprve včera, když se Grantovi otevřela, to pochopila.

Milovala Granta. Ano, milovala ho celým srdcem. Právě to bylo podstatou jejich milostného spojení.

Čas a okolnosti ji však naučily, že je často rozumnější být realistou než snílkem.

Snažila se na celou věc dívat pragmaticky. Grant má v pátek odjet do San Franciska. Už spolu nebudou moct vysedávat na verandě a pozorovat hvězdy. I on se musí vrátit do své reality.

Ne, nemohla věřit tomu, že by to pro ně byl nějaký významný začátek. Ani nedoufala, že by to tak Grant mohl cítit.

Nyní měl její osud ve svých rukou. Mohl ji zranit mnohem víc, než kdykoliv předtím anebo ji mohl udělat šťastnou.

Opatrně vyklouzla z postele, vzala si svoje věci a po tichu se z pokoje vytratila.

Když se Grant mnohem později probudil, byl sám. Podle světla, které proudilo do pokoje, usuzoval, že už bylo dost pozdě. Zmocnil se ho zvláštní pocit nejistoty, když zjistil, že polštář vedle něho je studený. Posadil se a chvíli přemýšlel.

Rychle se osprchoval – bohužel sám.

Kate seděla v jídelně a nepřítomně hleděla oknem ven k řece. Chvíli stál ve dveřích a se staženým žaludkem ji pozoroval. Byla myšlenkami někde jinde.

Konečně k ní přistoupil. „Už jsi dlouho vzhůru?“ zeptal se ledabyle.

Kate nic neříkala. Šel si nalít kávu a pak se posadil proti ní.

Její mlčení ho začínalo znervózňovat. Dlaněmi objímala hrnek s kávou, jako by jí byla zima.

„Nuže,“ prolomil konečně nesnesitelné ticho. Nebylo těžké poznat, že je napnutá a připravená se bránit. „Zdá se, že ses včera večer unáhlila, nemyslíš?“

Kate po něm vrhla ostrý pohled. Nervózně si olízla rty. „Co tím myslíš, ’unáhlila‘?“

„Víš dobře, co tím myslím, Kate. Skutečnost, že tu oba sedíme jako dva cizí lidé, mluví sama za sebe.“ Jeho tón byl skoro až nepříjemně jizlivý. „Není těžké si to domyslet. Zřejmě lituješ toho, co se včera přihodilo. Protože…“

„Ne!“ Nebylo zapotřebí, aby to rozebíral. „Tak to vůbec není. Vážně ne.“

„Tak proč ta náhlá změna? Včera ses ke mně chovala vlídně a dnes se na mě ani nepodíváš.“

Neúprosně na ni upíral svoje oči. Kate nevěděla, jak mu odpovědět.

„Sama jsi přece říkala, že toho nelituješ,“ připomněl jí upjatě.

„A také jsem toho nelitovala.“ Mírně pokrčila rameny. „Alespoň včera ne.“

Na okamžik se zarazila. Jak mu to má vysvětlit? Nechtěla zacházet do detailů. Nerada by se dověděla, že to pro něho bylo třeba jen chvilkové vzplanutí. Byl rozvedený, a jak se zdálo, do dalšího sňatku se moc nehnal. Zůstával sám a možná, že mu to tak vyhovovalo. I když věděla, že ji včera jen tak nevyužil, přece jen se s ní nemusel hned milovat. Napadla ji bláznivá myšlenka. Mohl to také brát za pozornost domu.

Chtělo se jí náhle křičet a někam utéct. Vyskočila ze židle a vrhla se k východu, ale jeho silná ruka ji uchopila kolem pasu. Stáhl ji k sobě na hruď.

Zaťala mu prsty do paží, aby se mu snáze vyprostila. Z ničeho nic začala blábolit.

„Co vlastně ode mne chceš, Grante? Byla jsem včera poté, co se tu zastavil Derek, ve strašném stavu. Já vím. byla jsem otravná, ale já takové věci prostě těžce nesu. Vážím si vás, Grante, protože jsem se měla o koho opřít. Asi jsem včera večer někoho potřebovala.“

Ne, chtěl vykřiknout. Ne někoho, ale mě!

Viděl, kam míří. Chtěla včerejší noc přejít, jako kdyby se nic nestalo. Začal se v něm kupit hněv. Snažila se najít výmluvu, proč se s ním milovala. Nemohl uvěřit, že by pro ni neznamenal nic jiného, než mužský úd, který v ten okamžik potřebovala. Ale vděk či omluvy od ní také nechtěl!

„Grante, nevím, jak jinak bych to řekla… možná, že jsme oba zašli dál, než jsme chtěli.“

Grant ji stiskl v náručí.

„Ty toho lituješ,“ vyčítal jí. „Bože můj, ty lituješ toho. co se mezi námi stalo!“

„Ano… ne. Ach, Grante, netýrej mě tak. Já – já nevím, co si mám myslet. Nejsem schopná střízlivé úvahy.“

Jejich oči se setkaly. Čas se pro ně zastavil. Těžce se jim dýchalo. A právě v tento napjatý okamžik někdo zaklepal na skleněné dveře.

„Kate?“ bylo slyšet ženský hlas. „Kate, už jsem zpátky!“ Kate sebou trhla. Překvapeně otevřela oči, když Joanne vešla dovnitř. „Joanne!“ vyhrkla. „Myslela jsem, že se máte vrátit až zítra!“

Grantoví spadly ruce podél těla.

Kate se vrhla Joanně do náručí a začala plakat.

Jak vyšlo najevo, museli Bill a Joanne odletět z dovolené o den dřív, protože na letadlo, kterým měli původně letět, už nebyly volné letenky.

Joanne vřele uvítala Granta, když se dozvěděla, že Derek nechal Kate plavat. Kate byla ráda, že si Joanne nepovšimla, jaké mezi ní a Grantem vládne napětí.

Když Charlie odpoledne dovezl poštu, Kate se rozhodla, že využije příležitosti, aby se s ním svezla a vrátila se do Gold Beach.

Ve dvě odpoledne si přinesla zavazadla k přístavišti. Bill a Joanne se chystali vyjet na ryby a už tu také byli. Kate se marně rozhlížela kolem. Po Grantoví však nebylo ani památky. Už od oběda ho nikdo neviděl. K svému velkému údivu si nebyla jistá, zda je tomu ráda či ne. S povzdechem se sehnula pro kufr. V ten okamžik jí však někdo odsunul ruku stranou. Grant! Překvapeně se mu podívala do orosených tmavých očí.

„Odnesu ti ho dolů sám,“ nabídl se. „Ale než to udělám…“

Kate se pomalu narovnala. Grant kufr stále nezvedal. Zdálo se, že se nejdříve chce vypovídat.

„Ještě jsme nedokončili náš ranní rozhovor.“

Kate s námahou polkla a sklopila oči. „Myslím, že jsme ho dokončili,“ řekla nejistým hlasem.

Mlčky na ni hleděl.

„Víš, málem jsem ti na to skočil,“ pronesl zcela normálním tónem. „Neuvědomil jsem si, že jsi takový zbabělec, Kate.“

Kate se nadechla. Musela se mu postavit na odpor už kvůli tomu, aby mu ukázala, že má svoji hrdost.

„To není pravda!“

Grant přimhouřil oči. „Ale ano,“ řekl odhodlaně. „Ty už zase před něčím utíkáš, Kate.“

Měl pravdu. Zase utíkala. Od něho a sama od sebe. Skoro ho za to nenáviděla. Nic před ním nemohla utajit.

„A co když ano?“ vykřikla. „Co tobě na tom záleží?“

Grant sebou prudce trhl. „Sakra! Jak něco takového můžeš vůbec říct, Kate?“ Natáhl k ní ruce.

Ustoupila, aby na ni nedosáhl. Myslela si, že se dokáže ovládat, ale cítila, že jí to moc nejde. „Ne, Grante! Nesahej na mě! A nic už neříkej. Nech mě být.“

Pokusila se o odchod, ale jeho ruce byly silnější a ztěžka spočinuly na jejích ramenou. Jejich pohledy se setkaly, ale nic jeden druhému neprozrazovaly.

Bylo mu strašně líto, že přišli o poslední společný den. Chtěl jí toho ještě tolik říct. Jen kdyby mu dala příležitost. Měl ale strach, že si ho k sobě už nepustí. „Kate,“ vyslovil její jméno. „Chci si s tebou jen promluvit. Žádám toho snad tolik, když chci, abys mě vyslechla?“

Dívala se všude kolem, jen ne na něho. Měla slzy na krajíčku.

„Kate, podívej se na mě!“ Byl odhodlán zbořit stěnu, kterou před sebe postavila.

Letmo na něho pohlédla. Stěží potlačovala slzy. V jeho tváři se zračilo přesně to, čeho se obávala. Porozumění, starostlivá péče a ještě něco jiného. Neodvažovala se to pojmenovat.

V tu chvíli mu hlavou prolétla spousta myšlenek. Chtěl jí otevřít své srdce, ale uvědomil si, že ještě nenadešel ten pravý čas. Derekova zrada na ni musela silně zapůsobit. Zlehka se dotkl její tváře konečky svých prstů. „Proč se přede mnou tak uzavíráš, Kate? Nevidíš, že mi na tobě záleží?“ Záleží. To zdaleka nevyjadřovalo to, co k ní opravdu cítil.

Ale Kate mu sotva mohla důvěřovat. Ve stavu, ve kterém byla, nemohla důvěřovat nikomu.

Její pohled byl chladný a odměřený. „Vážně? A na jak dlouho, Grante? Až do té doby, než se vrátíte do San Franciska?“ Krátce a výsměšně se zasmála. „Znáte to rčení – co oko nevidí, srdce nebolí?“

Grant zaťal zuby. „Proboha, Kate, to od tebe není fér.“

Kate se stáhla. „To, co se mi stalo, taky není fér. Takže bych tě ráda poprosila, abys mi nenabízel pomoc, protože v téhle věci mi pomoct nemůžeš. Ty ani nikdo jiný.“

Grant ji pustil. Viděl, že se s ní rozumně nedomluví. Cítil se naprosto bezmocný.

„Pověz mi alespoň jedno,“ řekl. „Odcházíš kvůli mně – kvůli tomu, co se včera stalo, nebo utíkáš zpátky k Derekovi v naději, že si to možná ještě rozmyslí?“

Kate se zarazila a zadívala se mu dlouze do očí. Chvíli se na sebe dívali. Kate měla pocit, že se sesype. Co od ní očekával? Co myslel, že bude dělat? Představoval si, že tu s ním zůstane? Už dva muži ji nalákali do svých milostných osidel a pak ji oba pustili k vodě! Přece si Grant nemyslí, že se nechá ranit i potřetí.

Bylo to tak pro oba nejlepší. Odjede a alespoň ho ušetří té nepříjemné záležitosti s rozchodem.

Sebrala poslední síly, které jí ještě zbyly.

„Musím zrušit svatbu,“ řekla tiše. „Nechme to být, jak to je, ano?“

O pět minut později již seděla ve člunu. V uších jí ještě zněl Joannin projev lítosti nad zmařenou svatbou a do zad se jí zabodával Grantův zoufalý pohled.

O několik hodin později již Kate stála na chodníku před zchátralým dvoupatrovým domem, ve kterém prožila prvních osmnáct let svého života. Nechtěla být sama. Na smutek a nářek bude mít času ještě dost. Teď toužila po porozumění a potřebovala se utěšit v matčině náručí.

Rose Harrisonová byla v kuchyni. Právě zavěsila sluchátko. „Kate!“ vykřikla. „Díky Bohu, že ses vrátila. Právě telefonovali z květinářství, aby mi sdělili, že nebudou moct sehnat tolik lilií. Zřejmě mají nějaký problém s dodavatelem.“

Kate hodila kabelku na kuchyňský pult.

„Myslím, že si teď s květinami nemusíme dělat starost.“ Snažila se mluvit pokud možno vyrovnaně. „Co se svatby týče, narazily jsme na zcela jiný problém.“

„Problém?“ opakovala matka.

V jejím obličeji se zračil strach.

„Kate,“ řekla sklesle. „Snad mi nechceš říct, že…“

„Ale ano, mami,“ ujistila ji Kate a pokusila se o úsměv. „Tvoje prvorozená dcera dostala opět košem. Možná,“ snažila se trochu žertovat, „že bychom si to měly začít zapisovat.“

Dopadlo to na ni jako těžký balvan. Beze slova přistoupila ke své dceři a objala ji. Kate si všimla, jak se někdo mihl ve dveřích, a uvědomila si, že to slyšel i její otec. Skokem byl u ní a Kate ho uchopila za ruku, kterou jí nabídl. Neplakala, ale dlouho se svých rodičů mlčky držela.

Anna se doma zastavila později. Když jí Kate řekla, co se stalo, byla naprosto zdrcená. Nesnažila se nic předstírat. Hlasitě se rozplakala. Její rozpoložení se přeneslo i na Kate.

Nenutili ji, aby jim vyprávěla podrobnosti. Nechali zcela na ní, co jim chce či nechce říct. Kate svoji rodinu zbožňovala, ale její srdce bylo příliš zraněné, aby se jim mohla svěřit se svou novou láskou. Poví jim to, ale ne teď. Trápila se pomyšlením na Granta. Pořád na něho musela myslet, ať dělala cokoliv. Vyčítala si, jak bezcitně se s ním rozloučila.

Řekl, že mu na ní záleží.

Neřekl však, že ji miluje.

Vyčítala si své dětinské chování. Strašně litovala, že se nechala svést svým zrádným srdcem.

Nejhorší to bylo v pátek, v den, kdy se měl Grant vracet do San Franciska. Celou noc se bránila slzám, ale mnohokrát se prostě neudržela.

V sobotu v deset ráno se pomalu vyhrabala z postele. V rádiu právě četli předpověď počasí. Mělo být příjemně, teplota asi kolem dvaceti stupňů. Ospale se podívala zavřeným oknem ven. Svítilo slunce a obloha byla modrá jako moře.

Perfektní den na svatbu.

Ale Kate žádnou svatbu mít nebude. Dnes, ani žádný jiný den. Manželství ani mateřství na ni nečeká. Chtěla znovu zalézt do postele, ale nakonec se šla raději osprchovat.

Když se oblékla a posnídala, pocítila náhlou potřebu někam vypadnout. Cítila se tu jako ve vězení. Věděla, že tu sama celý den nevydrží. Vylovila z kabelky klíče od auta. Pojede se podívat za rodiči. Anna jistě bude také u nich. Potřebovala si s někým promluvit. Ironií osudu bylo, že se před čtrnácti dny snažila od lidí utéct, a teď je naopak potřebovala.

Doma však nezastihla ani rodiče ani Annu. To je skvělé, pomyslela si. Teď, když je tolik potřebovala, nebyli k nalezení. Kate se vrátila domů. Cítila se zklamaná, rozhněvaná ale i trochu dotčená.

Ještě za sebou nestačila zavřít dveře, když zazněl telefon. Odhodila kabelku a spěchala zvednout sluchátko. Byla to Joanne.

„Ahoj Kate. Doufám, že jsem tě nezastihla ve chvíli, kdy se někam chystáš?“

„Ne. Byla jsem jen venku vybrat schránku. Málem jsem tvůj telefon propásla.“ Přinutila se k slabému smíchu. Její výmluva byla beznadějně průzračná, ale nemohla si pomoct. Nemohla jí přece říct, že se na ni její rodina vykašlala.

„Jsem ráda, že jsi k němu ještě doběhla, protože jsem tě chtěla pozvat na víkend k nám.“

Kate v jejím hlase vycítila určitou nervozitu. Znala Joanne dost dlouho na to, aby věděla, že má něco v plánu.

„Joanne,“ řekla s předstíraným klidem. „Se mnou si starosti dělat nemusíte. Jsem v pořádku. Vážně, nic mi není.“

Na druhém drátu se ozval zoufalý povzdech.

„Kate, vím, že ti nic není, ale nechci, abys dnes byla sama doma. Jistě ti bude líp, když si s někým budeš moct popovídat.“

„A taky nechci, abyste se o mě starali jako nějaký dobročinný spolek.“

„Neměj strach. Tak to vůbec není,“ naléhala Joanne. Chvíli bylo ticho. „Důvod proč tě chci pozvat, je úplně jiný. Dnes večer očekáváme několik hostů, a abych se přiznala, potřebovala bych tu se vším trochu pomoct.“

Kate se kousla do rtu. „No,“ zamumlala, „když je to takhle…“

„Přijedeš tedy?“

„Pokusím se k vám dostat, jak nejrychleji to bude možné.“

„Výborně. Už jsem volala Charliemu, aby na tebe počkal, než nám vyrazí s poštou.“

Kate se zasmála. „Byla sis jistá, že přijedu, vid?“

„Kate,“ dobírala si ji Joanne, „kdybych tě byla nucená unést, abych tě sem dostala, udělala bych to. Potřebuju tě tady.“

Až mnohem později si Kate uvědomila, že Joanne nežertovala.

Charlie na ni už čekal. Kate ho s úsměvem pozdravila, ale musela si přiznat, že na nějaké hovory nemá zrovna náladu. Naštěstí dělal motorový člun tolik hluku, že to ani nebylo možné.

Bylo krátce po třetí odpoledne, když se v dálce objevil Riverbend Inn. Byla ráda, že si místo džínů a trika na sobě nechala letní šaty. Bylo zde značně tepleji než na pobřeží. Než dorazila k penzionu, byla v obličeji zdravě růžová. Odložila si tašku hned u schodů.

„Joanne?“ zvolala. Rozhlédla se kolem sebe, ale všude bylo podivné ticho.

Právě se chystala jít nahoru, když se ozvala Joanne.

„Jsem na verandě, Kate!“ Kate zamířila za ní.

Když vyšla na verandu, celá zkameněla. V ústech jí vyschlo a podlamovala se jí kolena.

Nezmohla se na nic jiného, než že údivem vykulila oči.

SEDMÁ KAPITOLA

Pod velkým dubem stály piknikové stoly. Byly pokryty bílými ubrusy a na nich stály vázy s květinami. Nad vchodem na verandu byl vytvořen oblouk ze stovek sedmikrásek a na malém stolku uprostřed verandy stál džbánek plný fialek.

Byli tam její rodiče, Bill, Joanne i Anna se svým mužem Normem a dcerkou Stacy. Nechyběl ani farář z místního kostela a… Grant. Grant! Stále ještě neodjel do San Franciska?

Všichni se na ni přihlouple usmívali.

Srdce jí vzrušením poskočilo. Pevně zavřela oči a nehýbala se. Neodvažovala se ani pomyslet na to, v co v skrytu duše doufala. Měla strach, že když otevře oči, všechno zmizí.

Když je však pomalu otevřela, stál před ní Grant. Jeho velká postava jí zacláněla pohled na ostatní, ale v tu chvíli jí to nevadilo. Nechtěla vidět nikoho jiného než jeho. Znamenal pro ni všechno na světě.

Bez jediného slova mu padla do náručí.

„Grante.“ Její hlas se chvěl radostí i dojetím. „Myslela jsem, že jsi už dávno odjel!“

Grant se na ni podíval a usmál se. „Bez tebe bych nikam nejel, Kate.“

Držela se, aby jí nevyhrkly slzy. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Proč jsi mi nic neřekl?“

„Vždyť jsem ti říkal, že mi na tobě záleží,“ dobíral si ji. „Ale nenechala jsi mě, abych ti ukázal, jak moc mi na tobě záleží. Nechtěla jsi mě poslouchat, natož mi věřit.“

„Teď ti naslouchám,“ zašeptala.

Uchopil ji za obě ruce. „Kate, já tě miluju. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval hned tu první noc tady. Jakmile jsem tě jednou políbil, věděl jsem, že bez tebe nemohu žít.“

Oči se jí zalily slzami. Dojetím nebyla s to promluvit. S velkým úsilím se jí podařilo vyloudit na tváři úsměv. Kývnutím hlavy dala najevo, že si je vědoma všech ostatních přítomných.

„Grante, mám skoro strach se zeptat… ale myslím si to správně, je to opravdu tak?“

Grant se usmál.

„Omlouvám se, že je to všechno z improvizované tak narychlo. Ale dovoz potravin a květin z takové dálky není zrovna nejlehčí. Měli jsme s Joanne co dělat, abychom sem celou tvoji rodinu dostali bez tvého vědomi.“

Pevně ji přitiskl k sobě.

„Vím, že to není svatba, o které jsi vždycky snila. Pamatuju si, jak jsi říkala, že by sis přála velký svatební obřad se spoustou květin a kostel plný známých a přátel a nevím co ještě. Ani nevíš, jak rád bych ti to všechno splnil, ale chtěl jsem tě překvapit. Chtěl jsem, abys tu svatbu přece jen měla.“

Kate nemohla uvěřit, že všechno, co se s ní teď dálo, je skutečnost. Srdce jí zběsile tlouklo.

„Je mi jedno, kde budeme žít. Chceš-li, tak třeba v San Francisku, i když se musím přiznat, že se mi tu docela začalo líbit. Myslím, že by mi vůbec nevadilo žít v Gold Beach. Byla by to pro mě změna… a vůbec – co na tom, kde budu žít. Hlavně když budu s tebou.“

Úzkostlivě si ji prohlížel.

„Kate,“ zašeptal. „V případě, že jsi to ještě neuhodla, jsem to já, kdo tě žádá o ruku.“ Byl celý napjatý. Čekání na její odpověď mu připadalo jako věčnost.

Měla pocit, že se samým štěstím celá rozplyne. Ústa se jí pomalu roztáhla do úsměvu.

„Po tom všem, co jste tu připravili, bych sotva mohla říct ne,“ odpověděla sladce.

Grant se radostně zasmál, ale v jeho hlase byla přesto patrná určitá nejistota.

„Myslím, že bych moc rád slyšel tvoje rozhodné ano.“

Hleděli si do očí. Bezostyšně ho přede všemi objala kolem krku a přitáhla si ho k sobě.

„Polib mě,“ zasténala.

Grant ji uchopil kolem pasu.

„Kate…“

„Chci, abys mě jen políbil, Grante. Prosím tě.“

Udělal, jak si přála. Byl tak důkladný, že jí to vzalo dech. Vznášela se v oblacích. Když ji pustil, její oči zářily jako hvězdy.

„A teď mi řekni, co vidíš,“ zašeptala.

Díval se jí do tváře, jako by si ji chtěl navěky zarýt do paměti. Kate mu svým pohledem dávala najevo svoje nejhlubší city.

„Pověz mi to, Grante,“ prosila ho.

Nepravidelně dýchal a zrovna tak nepravidelně mu tlouklo srdce.

„Vidím,“ usmál se, „ženu, jejíž oči září jako hvězdy.“

„A já vidím muže, který mi dokáže splnit i ty nejtajnější sny.“ Hlas se jí stále více chvěl. „Miluju tě, Grante. Miluju tě z celého srdce.“

„Za hodinu to budeš moct opakovat,“ dobíral si ji. Pak ji dlouze políbil. Jejich vášnivý polibek si zasloužil potlesk všech, kteří je s nadšením pozorovali.

Když se uklidnili, objevila se před nimi kulaťoučká bruneta, která jí byla tak trochu povědomá. Kate se na ni zvídavě zadívala.

„Kate, to je paní Williamsová z městského úřadu. Podařilo se nám ji s Joannou přemluvit, aby nám vydala povolení k sňatku přímo na zdejší radnici. Paní Williamsová byla tak laskavá, že obětovala svoji volnou sobotu, abychom se stačili vzít ještě dnes.“ Grant se pyšně usmíval. „Takže jsme osvobozeni od čekací lhůty a můžeme se bez odkladu vzít.“

Kate se nejistě zasmála.

„A přesně to taky uděláme.“

Paní Williamsová podala Kate pero, aby povolení podepsala.

„Tak. A je to.“ Grant jí vzal formulář z ruky a s vítězným úsměvem jej vrátil paní Williamsové.

Vtom k nim přistoupila Kateina matka.

„Zlato, nikdy jsem nečekala, že se setkám s tvým nastávajícím až v den svatby, ale jediné co si všichni přejeme je, abys byla šťastná,“ řekla a vroucně ji objala. „Nezapomněla jsem ani na bílý krajkový kapesník. Měla ho u sebe na svatbě tvoje babička, měla jsem ho já a pak i Anna. Teď je řada na tobě.“ Usmívala se, ale v očích měla slzy.

Anna se dotkla svého náhrdelníku.

„A já zde mám svůj diamantový náhrdelník, pamatuješ?“ Rychle si ho sundala a dala ho Kate na krk.

Joanne si položila ruku na ústa.

„Málem jsem zapomněla!“ Rychle běžela dovnitř a vrátila se s malým balíčkem. Kate balíček nedočkavě otevřela a vyndala z něho krásný zlatý náramek.

„Ach, Joanne, je nádherný!“ zářila Kate. Zatímco jí ho Joanne nasazovala na zápěstí, s úsměvem pronesla: „Něco starého, něco nového, něco vypůjčeného,“ kousla se do rtu a lítostně se podívala na svoje šaty. „Vypadá to, že se budu vdávat v něčem modrém.“

Grant ji přitiskl k sobě. „Kate, vypadáš nádherně.“ Měl tak něžný výraz, že ji to dojalo.

„Jseš si jistá, že ti nevadí, když se vezmeme tady?“ zeptal se vážně. „Nechtěl jsem, aby ti doma něco náhodou nepřipomínalo Bena nebo Dereka,“ dodal rychle. „A pak… myslel jsem, že by se hodilo vzít se tady, protože právě tady jsme se setkali, tady se to stalo.“

Kate se pomalu zadívala na improvizovaný oltář se svícny a květinami. Pak sklopila oči na kytici fialek a růžových azalek, kterou jí do ruky vložila Joanne.

Uchopila Granta za ruku, ale dojetím nemohla mluvit. Co na tom záleží, že nemá šaty z hedvábí a saténu, že má svatební kytici z fialek a azalek a ne z bílých růží? Je to její svatební den. Má zde svoji rodinu a přátele. Grant ji miluje… opravdu ji miluje. Překypovala radostí.

„Grante,“ řekla rozechvěným hlasem. „Je to perfektní, naprosto dokonalé.“

Všichni souhlasně zatleskali. Farář si odkašlal. „Prosím, aby se svatebčané přichystali k obřadu.“

Pan Harrison přistoupil ke své dceři a nabídl jí svoje rámě. „Je nejvyšší čas, abych tě odvedl k oltáři,“ řekl a mrknul na ni.

Hrdě s ní vykročil směrem k faráři. Kate se podívala na matku. Měla slzy v očích a jistě vzpomínala na svoji svatbu.

Kate štěstím zářila. Najednou jí celá ta improvizovaná svatba připadala jako v pohádce. Bylo to tak romantické, tak skoro neskutečné. Nikdy nebyla tak šťastná jako právě teď. Nevadilo, že jim nehráli svatební pochod. Hudba zněla v jejím srdci.

Když kněz konečně pronesl slova, po kterých se měla stát Grantovou ženou, překypovala štěstím a rozkoší současně. Konečně jim spojil ruce a prohlásil je mužem a ženou.

Grant ji objal a políbil.

„Pamatuješ, jak jsem říkal, že každý další polibek bude lepší?“

Kate byla jako v jiném světě. „Pamatuju.“

Grant k ní sklonil hlavu. „Mám pro tebe ještě další prognózu,“ zašeptal. „Každý den našeho manželství bude lepší než ten předchozí. Vím to, Kate. Cítím to,“ položil si její ruku na srdce, „tady.“

Kate otevřela pusu. Chtěla mu sdělit, že s ním z celého srdce souhlasí, ale nestihla to. Přitiskl své rty na její a dlouze ji políbil. Trvalo ještě hezkou chvíli, než byla schopna znovu promluvit.

EPILOG

„Nuže, paní Richardsová, jak se cítíte jako žena v domácnosti?“

Paní Richardsová. I když od svatby už uplynulo osm měsíců, stále jí to oslovení mírně vzrušovalo, zvláště když vycházelo z úst jejího manžela. Pokud šlo o jeho otázku, právě se vzdala svého místa ve školní knihovně. Důvod pro to byl zcela evidentní… a stále více viditelný Jemně si pohladila vzedmuté břicho.

Za necelý měsíc bude mít miminko.

Připadalo jí až neuvěřitelné, jak rychle uběhlo léto, zima a už tu bylo jaro. Grant se skutečně rozhodl opustit San Francisko, aby se mohl usadit v Gold Beach. Jeho nově otevřená advokátní kancelář prosperovala natolik, že uvažoval o spojení s partnerem. Před měsícem se nastěhovali do nového domu, který si s Kate sami našli.

Dívala se na něho, jak přikládá polínko do krbu. Chvíli v plamenech syčelo, než začalo hořet. Grant se vrátil a usedl vedle ní.

Vzala ho pod paži a položila mu tvář na rameno.

„Je lepší být nezaměstnaná než nechtěná,“ popíchla ho.

„Cože? Slyším dobře? Moje žena si stěžuje?“ Hbitě ji objal a přitiskl k sobě. Pak ji popadl do náruče a vstal.

„Grante,“ vyhekla. „Jsem už moc těžká. Ještě si ublížíš.“

Nebral její námitky na vědomí.

„Nebyl bych moc dobrý manžel, kdyby se má žena cítila nechtěná.“ Za okamžik ji položil na širokou postel v ložnici.

Stále se ho držela kolem krku. „Nikdy jsem se s tebou necítila nechtěná,“ svěřila se mu. „Nikdy.“

„To je dobře,“ pomalu k ní sklonil hlavu, „protože, dělám vše pro to, abys byla šťastná.“ Vtiskl jí dlouhý, vášnivý polibek. Jen neochotně ji pustil a opatrně se položil vedle ní. Rukou si podepřel hlavu a druhou jí položil na velké vyklenuté břicho. Jeho pohled se zastavil na zarámované fotografii, která stála na jejím nočním stolku. Kate sledovala jeho oči. Byla to jejich svatební fotografie.

Mile se usmála.

„Je to až neuvěřitelné, že už je to téměř rok,“ zamumlala sladce.

Grant se na ni zamyšleně zadíval. „Kate,“ řekl pochvíli. „Víš, trochu jsem o všem přemýšlel. Spousta lidí si dělá řádný obřad dodatečně. Kdybys chtěla, mohli bychom si udělat takovou svatbu, po jaké jsi vždy toužila. V kostele, se vším jak se sluší a patří. Mohla bys pozvat všechny, kteří na obřadu u Billa a Joanne chyběli. A pak bychom uspořádali velkou hostinu.“ Úzkostlivě ji pozoroval. „Co myslíš?“

Kate pohlédla na svoje břicho. „Myslím, že tak velké svatební šaty nikde nemají,“ řekla se smíchem,

„Nemuselo by to být na naše první výročí. Počkali bychom, až se nám to narodí a pak…“

„Grante,“ řekla už vážně. „Myslím, že to není tak důležité. Opravdu není.“

„Vím, že to není důležité,“ vysvětloval. „Ale někdy si vyčítám, že jsem tě připravil o svatbu, jakou sis vždycky přála mít…“

„Ale vůbec ne.“ I teď po roce ještě pořád pociťuji tu ohromnou radost, kterou jsem měla v den, kdy jsme se brali. Mile se na něho usmála. „Už jsem ti říkala, jak moje matka povídala, že žena si zaslouží takovou svatbu, na kterou bude vzpomínat až do konce svého života. A přesně takovou jsem měla, Grante. Nepotřebovala jsem hudbu ani kostel, protože jsi tam byl ty, a díky tobě to byla svatba, na kterou nikdy nezapomenu.“ Položila mu ruku na tvář. „Druhý obřad by nikdy nemohl nahradit to, co jsem tehdy prožila.“

Její zpověď ho zcela uchvátila. Miloval ji víc, než kdy jindy. Miloval ji každičkým úderem svého srdce. Miloval svoji krásnou nevěstu v modrém. Zabořil jí obličej do vlasů a přitiskl si ji k sobě jen tolik, aby neublížil dítěti. Celá zářila a její smyslná ústa se na něho usmívala. Přejel jí prsty po vlhkých rtech. „Jseš si tím jistá?“

Přikývla a rukou mu prohrábla husté černé vlasy.

„Pamatuješ, jak jsi říkal, že každý den našeho manželství bude lepší než ten předchozí?“

Grant se zasmál. „To jsem říkal?“

Přitáhla si ho k sobě. „Ano, to jsi říkal. A něco ti povím,“ smála se. „Měl jsi pravdu.“

Debbie Macomberová

PRVNÍ MUŽ

PRVNÍ KAPITOLA

To byl zase den.

Jeden z těch šílených, neuvěřitelných dnů, kdy se člověku prostě nic nedaří. Shelly Hansenová si říkala, že si to měla uvědomit hned ráno, když si stoupla na tkaničku svých fialových tenisek a roztrhla si na koleně svoje zbrusu nové oteplovačky. Celá nervózní spěchala z parkoviště do své kanceláře. Ať dělala, co dělala, ten den se jí prostě nic nedařilo.

Když se večer vrátila domů, málem vzteky pěnila. Jediné, co by ji snad už úplně dodělalo, by bylo, kdyby se u ní objevila matka s nějakým mužem v závěsu a začala ji přesvědčovat, že jí našla perfektního partnera.

Přesně něco takového od své zoufalé matky očekávala. Shelly bylo osmadvacet let a byla ještě pořád svobodná. A právě tento stav hodlala její matka napravit.

Vůbec ji nezajímalo, že Shelly byla se svým životem celkem spokojená tak, jak byl. Trápilo ji, že nejeví žádný zájem o sňatek či o dítě… Shelly se o podobné věci nestarala. Alespoň zatím ne. Věděla, že na to má ještě nějaký ten rok čas.

Měla svoji kariéru a té věnovala všechen svůj čas i energii. Byla na svoji práci nezávislé producentky videofilmů hrdá, i když s penězi to bylo už horší. Její videa s odpočinkovými náměty – moře, horské scenerie, plápolání ohně v krbu, provázené klasickou hudbou – se prodávala celkem dobře. Její poslední video o hlídání koček zaujalo jednoho velkého distributora a Shelly měla pocit, že ji možná konečně čeká opravdový úspěch.

To byla dobrá stránka věci. Na druhé straně však musela čelit snaze své matky, která ji chtěla za každou cenu provdat.

Shelly odhodila svoji pletenou tašku a pruhovanou mikinu na gauč a zamířila do kuchyně. Chvíli hledala v ledničce něco k jídlu. Nevěděla, na co má vlastně chuť. Dala si do mikrovlnky zmrazenou večeři a právě vcházela do pokoje, když někdo zazvonil.

Matka. V takový skutečně vydařený den, jaký dnes měla, to ani nemohl být nikdo jiný, než ona. V duchu klela a říkala si, že k ní bude slušná, ale zásadová. Jestli začne mluvit o mužích, změní prostě téma a nedá se ničím vytočit.

Ale za dveřmi se neobjevila Faith Hansenová. Stála tam Elvira Livingstonová, správkyně domu. Paní Livingstonová byla poněkud zavalitá, příjemná, ale nesmírně zvědavá postarší žena.

„Dobrý večer, slečno,“ pozdravila Shelly. V jejích uších se houpaly těžké zlaté náušnice. Na sobě měla křiklavě žluté šaty, což byl pro ni dosti typický oděv. V rukou držela velkou krabici. „Nechal to tady pro vás pošťák. Požádal mě, abych vám to předala.“

„Mně?“ zeptala se udiveně. Možná, že ten dnešní den přece jen skončí docela dobře.

Elvira přikývla a podávala jí krabici, jako by si nebyla tak docela jistá, že ji předává té pravé osobě.

„Přišlo to až z Kalifornie. Znáte někoho jménem Millicent Bannisterová?“

„Teta Milli?“ Už léta o ní neslyšela.

„Balík je pojištěný,“ poznamenala paní Livingstonová.

Shelly natáhla ruce, že balík převezme, ale paní správcová si toho zřejmě nevšimla.

„Musela jsem to podepsat.“ Zdůraznila to, jako by to bylo nevím jak důležité. „Je u toho také dopis,“ dodala.

Shelly měla dojem, že ten balík od ní nedostane, dokud jí nedovolí, aby se podívala, co v něm je.

„Jste opravdu moc hodná, paní Livingstonová,“ řekla Shelly a pevně uchopila krabici. Paní Livingstonová jí balík jen neochotně předala. „Děkuji vám. Jste moc hodná a ochotná. Na shledanou.“

Paní správcová se zklamaně pousmála, když Shelly zavírala dveře. Zřejmě čekala, že ji pozve dovnitř. Ale Shelly dnes na žádnou společnost nebyla zvědavá. Obzvláště ne na společnost Elviry Livingstonové.

Unaveně se povzdechla. Pykala za to, že chtěla bydlet ve starém bytě, který měl svůj vlastní neodolatelný charakter. Sama ani nevěděla, proč si vybrala byt v samém centru Seattlu. Snad proto, že nechtěla bydlet v novostavbě na kraji města a dojíždět celé hodiny do centra. Mohla si sice pořídit krásný moderní byt s bazénem a saunou přímo v domě, ale jí imponovalo něco jiného. Ústřední topení syčelo celou noc a všechno tu skřípalo. Zato tu ale měla krásně naleštěnou dřevěnou podlahu á vysoké stropy s křišťálovými lustry. V pokojích byla lunetová okna s výhledem na zátoku Puget Sound. Sauna ani bazén jí nescházely. Jen s výstřední paní Livingstonovou to musela občas vydržet.

Nedočkavě odnesla balík do kuchyně a položila ho na stůl. I když byla zvědavá, co jí teta Milly posílá, nejprve odlepila z krabice obálku s dopisem a pak rozbalila papír.

Uvnitř byla velká stará krabice z tvrdého papíru. Taková, která se už dnes v obchodě nedostane. Shelly zvědavě nadzvedla víko a položila ho stranou. Pak opatrně rozhrnula jemný hedvábný papír, ve kterém byly zabaleny bílé šaty. Pomalu je vytáhla ven a před očima se jí rozprostřely krásné dlouhé šaty.

Nebyly to jen tak nějaké obyčejné šaty. Byly to – svatební šaty! Šaty ze saténu, s delikátně vyšívanými krajkami.

Snad to nebyly svatební šaty tety Milly! Ne, to není možné.

Shelly zamyšleně a poněkud znepokojeně šaty složila a uložila zpět do krabice. Pak roztrhla obálku a rozechvělou rukou z ní vyňala dopis.

Má drahá Shelly,

doufám, že tě tento dopis zastihne ve zdraví a v dobré pohodě. Poslední dny jsem na tebe často myslela. Zřejmě za to může pan Donahue. Když o tom však přemýšlím, může to být i díky hlasatelce Oprah. Jak se asi správně domníváš, často sleduji její televizní programy. John by s tím jistě nesouhlasil, ale je už osm let po smrti. Samozřejmě, že bych se na televizi dívala, i kdyby byl naživu. Mohl se mnou nesouhlasit, jak chtěl, ale stejně mu to k ničemu nebylo. A on to věděl. I přesto mě však miloval.

Asi se ptáš, proč ti posílám ty svatební šaty. (Ano jsou to opravdu moje proslulé svatební šaty.) Moc ráda bych viděla tvůj obličej, když jsi rozbalila krabici a zjistila, co v ní je. Nepochybuji o tom, že znáš jejich historii. Všichni v rodině ji už léta znají. A protože teď jsou ty šaty u tebe, je ti souzeno, že se provdáš za prvního muže, kterého potkáš. Počítám, že je nejprve budeš chtít spálit. Teď, když o tom znovu přemýšlím, jsem si jistá, že za to všechno může starý známý Donahue. Jednoho večera jsem sledovala jeho televizní pořad, ale byl tak nudný, že jsem u obrazovky usnula. A jak jsem spala, zdálo se mi o tobě. Byl to velice neobvyklý sen. Viděla jsem tě tak jasně, jako bys stála přímo přede mnou. Měla jsi vedle sebe krásného vysokého muže s modrýma očima a oba jste byli moc šťastní. Bylo vidět, že jste do sebe zamilovaní.

Nejvíc mě ale překvapilo, že jsi na sobě měla moje svatební šaty.

Chápeš to? Moje!

Ty samé šaty, které mi před mnoha lety ušila jedna stará skotská žena. Byla jsem si jistá, že to určitě musí něco znamenat a tak jsem ten sen nemohla jen tak ignorovat. Vím, že tě v nejbližší době čeká nějaké velké dobrodružství. Má drahá, doufám, že mě o všem budeš informovat.

Vím, co si asi myslíš, ale mluvím z vlastní zkušenosti. Pamatuji se, na co jsem myslela, když mi tenkrát ta skotská švadlena ty šaty dala. Sňatek bylo to poslední, na co jsem myslela. Měla jsem svoji práci (i když tenkrát bylo dosti neobvyklé, aby žena byla právničkou!) a tu jsem milovala.

Myslím, že ty a já v sobě máme něco společného, Shelly. Vážíme si své nezávislosti. Ne každý muž je dost dobrý, aby si mohl vzít ženu, jako jsme my. A ty, má drahá Shelly, takového výjimečného muže brzy potkáš, stejně jako jsem ho potkala já.

S láskou,

Tvoje teta Milly.

P.S. Budeš teprve druhá žena, která ty šaty oblékne. Nikdy jsem neměla podobný pocit, jako mám teď. Zdá se mi, že by to mohl být začátek rodinné tradice!

Shelly se třásly ruce víc, než když začala dopis číst. Pomalu ho vložila zpět do obálky. Srdce jí prudce bušilo a na čele jí vystoupil pot.

Vtom zazvonil telefon. Instinktivně, aniž by měla potřebu s někým mluvit, se natáhla pro sluchátko.

„Haló.“ Až do té chvíle ji vůbec nenapadlo, že by to mohla být její matka. Její snahy vnutit jí nějakého muže ji přiváděly k šílenství.

„Shelly, tady Jill. Je ti něco? Zníš tak… divně.“

„Jill.“ Shelly se ulevilo. „Díky bohu, že to jsi ty.“

„Něco se přihodilo?“

Shelly byla tak zmatená, že ani nevěděla, jak začít.

„Právě mi poštou přišly svatební šaty od tety Milly. Vím, že ti to nic neříká, ale kdybys znala rodinnou ságu o tetě Milly a strýci Johnovi, pochopila bys, čím právě procházím.“

„Tak tu tedy neznám.“

„Samozřejmě, že ji neznáš,“ odsekla Shelly a hned vzápětí se cítila provinile, že je na svoji nejlepší kamarádku tak nevrlá. Snažila se jí všechno rychle vysvětlit. „Teta mi poslala svatební šaty, které jsou v naší rodině již přes padesát let, a napsala mi, že bych si je měla v nejbližší době obléknout, protože se budu brzy vdávat.“

„Nevěděla jsem, že máš tak vážnou známost.“ Jill se nepodařilo skrýt, že se jí ta nenadálá zpráva dotkla.

„Ale já přece nikoho nemám. Kdybych někoho měla, byla bys první, kdo by o tom věděl.“

„Pak to tedy tvoje teta myslí tak, že by sis je měla vzít na sebe, až se jednou budeš vdávat.“

„To ano, ale ono je to s těmi šaty ještě trochu jinak,“ vykřikla Shelly. „Poslouchej. Teta Milly je vlastně teta mé matky. To ale není to podstatné. Je jen o něco mladší, než moje babička. Na konci druhé světové války dostudovala, stala se právničkou a cele se oddala své práci.“

„Jinými slovy mi chceš říct, že na manželství ani nepomyslela.“

„Přesně tak.“

„Ale zřejmě se přece jen provdala.“

„Ano a o tom ta sága právě je. Teta Milly si zřejmě nechala ty šaty ušít na míru. Říká se, že si jednoho dne odnesla krásnou bílou látku k jedné staré skotské švadleně. Byla to ta nejlepší švadlena v celém kraji. Alespoň se to o ní říkalo. Milly potřebovala večerní šaty pro nějakou velkou a důležitou příležitost, která samozřejmě souvisela s její profesí. Švadlena si vzala její míry a řekla jí, že za týden budou šaty hotové.“

„A co se stalo?“ vyzvídala Jill, kterou právě tato část příběhu nejvíce zajímala.

„A… když si Milly šla šaty vyzvednout, švadlena ji posadila na židli a nabídla jí šálek čaje.“

„Neměla šaty hotové.“

„Ale ano, šaty byly hotové, jak slíbila, jen nebyly takové, jaké si teta Milly objednala. Skotská švadlena jí vysvětlila, že je obdařená mimořádnou schopností jasnovidectví.“

„Byla jasnovidec?“

„Podle toho, co tvrdila, asi ano,“ řekla Shelly a zhluboka se nadechla. „Řekla mé tetě, že když začala šaty šít, měla náhlé vidění. Zdálo se jí, že vidí tetu Milly, jak se vdává. Byla se tím tak jista, že místo večerních šatů ušila tetě nádherné svatební šaty.“

„To je fantastické,“ pronesla Jill nadšeně.

„Jistě, že to je fantastické, ale copak to nechápeš?“

„Co nechápu?“

Shelly si zoufale povzdechla. „Ta švadlena tetě Milly předpověděla, že se do roka provdá. A to se také stalo. Přesně tak, jak to ta stará žena předvídala. Do posledního detailu.“

Jill si povzdechla. „Něco tak romantického jsem ještě nikdy neslyšela. Je to nádherné.“

„Nejedná se tu o nic romantického,“ vysvětlovala Shelly. „Jde o osudný zákrok do života jednotlivce! Je to, jako by s tebou někdo hýbal jako s figurkou na šachovnici. Zřejmě ti to připadá bláznivé, ale já jsem ten příběh poslouchala celý život a moc dobře znám svoji rodinu. Když si to všechno v duchu promítnu, Milly neměla na vybranou.“

„A teta ti ty šaty poslala?“

„Ano,“ zaúpěla Shelly. „Teď už jistě chápeš, proč jsem tak rozrušená.“

„Abych pravdu řekla, moc to nechápu. Poslyš, Shelly, vždyť to jsou jen docela obyčejné šaty. Chováš se příliš přecitlivěle. Mluvíš o tom, jako kdyby sis měla vzít prvního muže, kterého potkáš.“

Shelly se neubránila a vyjekla. „Jak to víš?“ zasípala.

„Jak vím co?“

„Přesně to se tetě Milly stalo. Je to součást té legendy. Teta ty šaty nechtěla přijmout, ale ta švadlena o tom nechtěla ani slyšet. A nechtěla za ně přijmout peníze. Když od ní Milly odešla, měla potíže s autem a musela zavolat mechanika. Ten mechanik byl můj strýc John. Vzala si prvního muže, kterého potkala, přesně tak, jak jí to ta švadlena předpověděla.“

DRUHÁ KAPITOLA

„Shelly, to přece neznamená, že i ty se provdáš za prvního muže, kterého potkáš,“ poznamenala klidně Jill.

Asi už nedovedu rozpoznat, o co tu vlastně jde, myslela si Shelly. Zda se jedná o nějakou krizi či osud. Dobírá. Možná, že to všechno beru až příliš melodramaticky, ale dnes jsem měla tak strašný den, že ani není čemu se divit.

„Teta Milly mi to píše. Říká, že se budu brzo vdávat,“ vysvětlovala Shelly.

„Shelly, je to všechno jen souhra náhod,“ ujišťovala ji Jill. „Tvá teta by pravděpodobně potkala svého manžela i bez těch šatů. Stalo se prostě to, co se stát mělo. To nikdo neovlivní. A nezapomeň, že je to už stará dáma,“ snažila se ji uklidnit Jill. „K nám do lékárny chodí také jedna stará dáma, která si je jistá, že se už brzy budu vdávat. Já jí přikývnu, usměju se na ni, dám jí předepsané léky a za týden se to všechno opakuje. Určitě to myslí dobře. Jsem přesvědčená, že i tvoje teta Milly to tak myslí. Chce jen, abys byla jednou šťastná jako byla ona. Myslím, že se zbytečně kvůli té nesmyslné legendě nervuješ.“

Shelly vydechla. Jill měla pravdu. Teta Milly byla hodná a milá žena a jistě myslela jen na její štěstí. Měla dlouhé a šťastné manželství a přála si, aby i její neteř měla takové. Ale Shelly měla svoji profesi a vlastní plány. Chtěla něčeho dosáhnout. Manželství to však rozhodně nebylo. „Máš naprostou pravdu, Jill,“ prohlásila odhod laně. „Celá ta věc je k smíchu. To, že ty šaty pro tetu sehrály tak důležitou životní roli ještě neznamená, že tomu bude tak bude i v mém případě.“

„Díky bohu, že se na to konečně díváš rozumně.“

„Nikdo se neobtěžoval, aby se mě zeptal, co si o tom myslím. A najednou mi přijdou poštou zázračné šaty. Ale já se ještě vdávat nechci, takže je nepotřebuji. Je to sice hezké gesto, ale, bohužel, zcela zbytečné.“

„Přesně tak,“ souhlasila Jill.

„Nemám zájem hrát někomu divadlo,“ zasmála se Shelly.

„Já bych to také nedělala,“ řekla Jill zvesela.

Shelly se znatelně uklidnila. Cítila, jak se jí uvolňují krční svaly. Jill byla vždycky klidná a praktická osoba. Věděla, jak komu poradit a když bylo zapotřebí, ochotně pomohla. Teta Milly je skvělý a milý člověk. Rodinná legenda o svatebních šatech je zajímavá, ale bylo by směšné ji brát vážně.

„Co kdybychom se zítra sešly na oběd?“ navrhla Jill. „Už jsme se strašně dlouho neviděly.“

„To je docela dobrý nápad,“ odpověděla nadšeně Shelly. Poslední dobou byly obě tak zaneprázdněné, že na sebe neměly čas. „Kdy a kde?“

„Co třeba v nákupním centru?“ zeptala se Jill. „Celkem by se mi to hodilo, protože zítra pracuji jen do dvanácti.“

„Výborně. Tak tedy ve dvanáct u Patricka,“ řekla Shelly. Už se těšila, jak si s Jill popovídá a přijde na jiné myšlenky. Po dnešním dni to potřebovala jako sůl. Ale co se dalo očekávat od pátku třináctého dubna?

Shelly zaspala a pak se ještě cestou zdržela v hustém provozu na silnici, když spěchala na schůzku s Jill. Nerada chodila pozdě, i když se jí to stávalo dost často. Než by hledala vhodné místo k zaparkování, nechala auto raději stát hned na prvním volném místě a rozběhla se k nejbližšímu vchodu do centra. V obchodním domě U Patricka byla v prvním patře malá útulná restaurace, kam Shelly často chodila na pracovní schůzky spojené s obědem.

Podívala se na hodinky. Bylo již po dvanácté. Shelly spěchala rovnou k eskalátoru. O víkendech bývalo v nákupním centru hodně lidí a tak se musela mezi nimi proplétat, aby se co nejrychleji dostala nahoru.

Zřejmě byla myšlenkami někde jinde, protože v okamžiku, kdy se postavila na jedoucí schody, ztratila rovnováhu a zavrávorala.

„Och… och!“ zaúpěla, mávala rukama ve vzduchu a snažila se zachytit madla. Bohužel se jí to nepodařilo.

Ještě víc ji šokovalo, když přistála jakémusi člověku v náručí. Trhla sebou a snažila se otočit, aby se omluvila. Muž, který ji zachytil, její reakci nečekal a sám ztratil rovnováhu. Dřív než stačil něco zvolat, upadl s ní na zem. Shelly čekala tvrdý dopad, ale místo toho ucítila kolem pasu silné paže. Svíraly ji pevně, ale jemně. Muž upadl na záda a ona zůstala ležet na něm. Ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů se dívala do obličeje neobyčejně hezkého muže. Srdce se jí málem zastavilo. Strnula a na okamžik snad dokonce přestala i dýchat.

Oba překvapeně mlčeli. Vlasy jí padaly na jeho obličej. Okamžitě se kolem nich seběhli lidé a snažili se zjistit, jestli se jim něco nestalo. Shelly sebrala všechnu odvahu a zeptala se: „Neublížil jste si? Strašně se omlouvám…“

„Nic mi není. A co vy? Jste v pořádku?“ „Ano. Myslím, že ano.“

Ležela mu na hrudi a obličejem se málem dotýkala jeho tváře. Voněl po svěžím mátovém mýdle. Se zvláštním zaujetím si prohlížela jeho obličej. Měl safírově modré oči a perfektně rovný nos. Jeho velká smyslná ústa jí napovídala, že jde o živočišného člověka plného mužné síly. Sám na ni upřeně hleděl, jako by byl zaskočen stejnými pocity jako ona.

Ani jeden z nich se nehýbal. Shelly se správně domnívala, že je to důsledkem tvrdého pádu. Sama nepravidelně dýchala.

„Slečno, zranila jste se?“

Shelly neochotně vzhlédla. Nad nimi stál muž z bezpečnostní služby.

„Ach… myslím, že ne.“

„Pane?“

„Jsem v pohodě.“

Muž uvolnil své paže.

„Kdybyste byli tak laskaví a na chvíli se posadili sem,“ požádal je dozorce a ukázal na lavičku poblíž. „Sanitka je už na cestě.“

„Sanitka? Vždyť jsem vám říkala, že mi nic není,“ namítala Shelly.

Muž z bezpečnostní služby jí pomohl na nohy. Byla celá roztřesená a nepravidelně dýchala. Jinak jí nic nebylo.

„Myslím, že to je opravdu zbytečné,“ namítal muž, který s ní upadl.

„Bohužel se musím přidržet pravidel nákupního centra,“ přerušil ho muž v uniformě, zastrčil si palce za široký opasek a samolibě se pohupoval ze špiček na paty. „Je to běžný postup. V případě jakékoliv nehody musíme dotyčné osoby nechat okamžitě přešetřit.“

„Jestli máte strach ze soudu…“

„Já tady nerozhoduju,“ přerušil je důležitě. „Já zde jen dohlížím na to, aby se dodržovala předepsaná pravidla. Mějte tedy, prosím, chvilku strpení. Sanitní služba tu bude za pár minut.“

„Ale já nemám čas,“ vykřikla Shelly. „Mám důležitou schůzku.“ Toužebně se zahleděla do prvního podlaží.

Přemýšlela, jak by Jill sdělila, že se zdrží. Všichni lidé kolem jí začínali lézt na nervy.

„Mám také schůzku,“ pronesl muž vedle ní a ukazoval na hodinky. Pak vytáhl z náprsní kapsy malý zápisník a pero. „Vaše jména, prosím.“

„Shelly Hansenová.“

„Mark Brady.“

Zapsal si základní informace a krátce si poznamenal, co se přihodilo a jak k tomu došlo.

„Já do nemocnice nemusím, že ne?“ tázala se Shelly.

„To já nevím,“ odvětil muž v uniformě.

Bylo to úplně směšné. Nic jí nebylo. Možná, že se trochu lekla, ale jinak se jí nic nestalo. Najednou si uvědomila, že tomu muži ještě ani nepoděkovala. Mark – nebo tak nějak?

„Odpusťte, ale ani jsem vám nepoděkovala za vaši obětavost,“ oslovila ho Shelly. „Jsem vám moc vděčná, že jste mě zachytil.“

„Příště musíte dávat větší pozor.“ Mark se znovu podíval na hodinky.

„To rozhodně budu. Ale kdyby se to snad mělo znovu přihodit, byla bych raději, kdybyste mě nechal upadnout.“ Ani ona tím zdržením nebyla nikterak nadšená, ale to ještě neznamenalo, že by k němu musela být nepříjemná. Prohlížela si muže, který ji zachránil před tvrdým pádem, a tázala se sama sebe, proč na ni tak silně zapůsobil? Vypadal jako úspěšný podnikatel. Perfektně střižený tmavomodrý oblek, hedvábná kravata a zlaté knoflíky u košile tomu nasvědčovaly. Zřejmě se snažil dobře působit, ale jí v tom obleku připadal beznadějně tuctový.

Jak si ho prohlížela, všimla si, že i on si ji prohlíží. Zřejmě na něho působila stejně jako on na ni. Měla na sobě křiklavě růžové triko a těsně přiléhavé džíny. Na nohou měla černé kožené kotníkové boty a ponožky stejné barvy jako triko. Tmavé kudrnaté vlasy jí volně padaly na ramena. Mark se mračil a očividně tím dával najevo svoji nechuť k jejímu stylu oblékání.

Skleněné šoupací dveře se otevřely a do haly vběhli dva medici. Hned za nimi vešli dva lékaři. Shelly nemohla uvěřit, že podobná maličkost způsobila takový poplach.

Jeden medik si klekl před Shelly. Druhý se soustředil na Marka. Než si stačila uvědomit, co se děje, měla vyzutou botu a medik jí ohmatával kotník. Bylo zřejmé, že ani Shelly ani Mark nejsou zrovna nadšeni tím, jak se s nimi zacházelo. Shelly si až do chvíle, kdy se Mark postavil, neuvědomila, jak byl vysoký. Musel mít nejméně metr devadesát. Docela slušná výška k její metr sedmdesát pět vysoké postavě, uvažovala automaticky.

Najednou jí to došlo. Bylo to, jako když se trefí do terče. Teta Milly se v dopise zmiňovala, že ji viděla stát vedle vysokého mladého muže. Mark Brady byl vysoký a mladý. Byl vyšší než všichni ostatní muži, které kdy potkala.

Teta se rovněž zmínila o modrých očích. Shellyiny oči byly hnědé, ale Mark měl modré oči. Takové, jaké se každé ženě líbí. Vzpomněla si také na svoji první reakci. Líbil se jí. Nesmírně ji přitahoval. Už dlouho ji žádný muž podobně nepřitahoval. Alespoň do okamžiku, než se postavil. První pohled na něho jí říkal, že se k sobě vůbec nehodí. Byli tak rozdílní. Mark Brady se pravděpodobně oblékal jen do tmavomodrých či jinak tmavých obleků. Bylo jasné, že mu chyběla představivost.

Podvědomě se mu podívala na levou ruku. Snubní prsten chyběl. Shelly zavřela oči a s povzdechem se opřela.

„Slečno?“ oslovil ji medik a starostlivě se na ni podíval.

„Promiňte,“ řekla a narovnala se. Netrpělivě zatahala za Markovo sako. Mark právě rozmlouval s druhým medikem a nevěnoval jí pozornost.

„Promiňte,“ řekla znovu, ale tentokrát hlasitěji. „Ano?“ Mark se na ni netrpělivě podíval.

Znejistěla a nevěděla, zda má vůbec pokračovat. „Možná, že vám to bude připadat poněkud hloupé, ale… chtěla jsem se vás zeptat, jestli jste ženatý?“

Mark svraštil obočí. „Ne.“

„No ne,“ zakvílela Shelly. „Právě toho jsem se obávala.“

„Jak prosím?“

„Ale jistě máte nějakou přítelkyni. Jste vysoký, hezký muž. Jistě máte někoho, kdo pro vás něco znamená?“ Věděla, že mu asi připadá jako nějaká bláznivá ženská, ale nemohla si pomoct. Stále myslela na dopis od tety Milly.

Oba medici se na ni vážně podívali. „Slečno, jste si jistá, že nechcete do nemocnice?“ zeptal se soucitně jeden z nich.

Shelly přikývla. „Ano. Jsem si naprosto jistá tím, že do nemocnice nechci.“ Než si uvědomila, co říká, položila Markovi další otázku.

„A čím se živíte?“

„Jsem auditor,“ odvětil unaveně.

„Účetní,“ zablekotala. Že ji to hned nenapadlo. Vypadal jako velice důsledný a důstojný člověk. Zřejmě byl i tak nudný, jako vypadal. Jistě nikdy neslyšel o zábavných videofilmech pro unuděné paničky.

Snad to teta Milly nemyslela vážně. Že by ji chtěla dát dohromady s takovým sucharem? Ne s Markem Bradym. Vždyť se k sobě vůbec nehodí. Nevydrželi by spolu ani pět minut! Shelly se zarazila. Copak se už jednou nerozhodla, že tyhle bláznivé prognózy tety Milly nebude brát vážně?

„Už mohu jít?“ zeptala se medika. „Vždyť mi vůbec nic není.“

„Jistě, ale musíte mi to tady podepsat.“

Shelly se podepsala, aniž se podívala, co vlastně podepisuje. V tu chvíli jí to však bylo naprosto jedno. Mark si na rozdíl od ní prohlášení, které podepisoval, pečlivě přečetl. „Ach, Marku…“ Shelly zaváhala. Mark na ni pohlédl.

„Děkuji vám,“ řekla prostě.

„Nemáte zač.“

Stále se neměla k odchodu.

„Chtěla jste ještě něco?“

Nevěděla, jak mu to říct, ale byla předpovědí tety Milly tak zatížena, že ji nemohla ignorovat.

„Nerada bych, abyste to nějak špatně pochopil. Jsem si jistá, že jste skvělý člověk… Chtěla bych vám jen sdělit, že se v současné době velmi zajímám o sňatek.“

TŘETÍ KAPITOLA

Když Shelly dorazila do restaurace v prvním patře, seděla Jill u stolu a znuděně žmoulala papírovou podložku.

„Kde jsi byla?“ zeptala se. „Už tady čekám přes půl hodiny.“

„Já – upadla jsem na eskalátoru.“

Jill se na ni vystrašeně podívala. „Můj ty bože, nestalo si ti něco?“

Shelly provinile zahuhlala: „Ne, jsem v pořádku.“

„Neměla by ses zastavit u doktora?“

„Už se stalo,“ vysvětlovala a očima se vyhýbala pohledu kamarádky.

„Tedy téměř. Bezpečnostní služba zavolala sanitku, takže mě prohlédl saniťák.“

„Tak proto ses zpozdila.“

„Byla bych přišla stejně pozdě,“ přiznala se Shelly a natáhla se pro jídelní lístek,

„Muselo to být moc nepříjemné, že?“

„To ano, ale rozrušilo mě ještě něco jiného,“ vysvětlovala Shelly. „Upadla jsem na jednoho muže, který mě zachytil, abych se nezranila.“

Jill pozvedla komicky obočí.

„Aha! To jsem si mohla myslet, že v tom bude nějaký muž.“

„Alespoň víš, jak jsem se asi cítila,“ řekla Shelly vyčítavě. „Zvlášť po tom dopisu od tety Milly, ze kterého jsem se ještě pořádně nevzchopila.“

„Neříkej mi, že si stále děláš hlavu s tou hloupostí o prvním muži, kterého potkáš?“

„Jistě že ne. Vždyť je to směšné. Ale ty šaty… mám takový zvláštní pocit z těch svatebních šatů.“

„Tak je jednoduše pošli zpět.“

„To nemohu,“ řekla Shelly a hodila jídelní lístek zpátky na stůl. „Teta Milly mě důrazně varovala, abych něco takového nedělala.“

„Myslím, že celou tu věc zbytečně přeháníš.“

„Vím, že se ti to zdá být až ztřeštěné, ale nemohu si pomoct. Poslouchala jsem tu legendu o svatebních šatech už jako malá holka a zůstalo to prostě ve mně. A navíc mi ta legenda teď visí doma ve skříni. Chraň bůh, aby se o tom dověděla moje matka.“ Z pouhého pomyšlení na něco takového se zachvěla.

„Tak sis ty šaty pověsila do skříně. No a co?“

„Nic. Nejprve jsem je šoupla v krabici pod postel, ale pak jsem nemohla spát. Vzpomněla jsem si, že teta Milly udělala tenkrát totéž. Tak jsem je nakonec dala do skříně.“

„Ona je strčila pod postel?“

Shelly pomalu přikývla. „Ano, mám dojem, že jsem něco takového slyšela. Nechtěla si ty šaty od té švadleny vzít, ale ona trvala na tom, že si je musí odnést. Samozřejmě, že než došla domů, potkala se s Johnem. To však ještě nevěděla, že se za něho provdá.“

Jill na ni skepticky pohlédla. „No a co se stalo pak? Myslím poté, co ty šaty schovala pod postel a nemohla z toho spát?“

„V tom to právě vězí. Udělala přesně to, co já,“ přiznala se Shelly. „Pověsila je do skříně.“

Shelly měla pocit, jako by se své kamarádce svěřovala s nějakým zločinem. „Zastrčila jsem tu krabici se svatebními šaty hodně hluboko do skříně, abych je neměla na očích.“

„Přirozeně,“ řekla Jill a snažila se potlačit úsměv. Shelly chápala, že podobná věc by někomu jinému mohla přijít k smíchu, ale jí to k smíchu nebylo. Rozhodně ne, když šlo o její život, o její budoucnost.

„Ale to ještě není to nejhorší,“ dodala Shelly a pomalu vydechla. Srdce jí stále silně bušilo.

„Chceš říct, že to ještě není všechno?“

Shelly přikývla. V ten okamžik k nim přišla servírka, aby vzala objednávku. Téměř bleskově se vrátila se dvěma vysokými sklenicemi chlazeného čaje. Shelly se znovu nadechla a pokračovala.

„Doslova jsem spadla tomu muži – Marku Bradymu – do náruče.“

„To je perfektní.“

„Bylo to od něho velice ohleduplné, že mě zachránil před pádem,“ řekla vážně, „ale byla bych mnohem raději, kdyby to neudělal.“

„Shelly!“

„Myslím to zcela vážně,“ trvala na svém Shelly a rozpačitě se rozhlédla kolem, jako kdyby se chtěla ujistit, že je nikdo neposlouchá. „Ten muž dělá účetního.“

Jill reagovala předstíraným zděšením. Dala si ruce před ústa a vykulila oči.

„Ne! On je účetní?“

„Jen si to představ. Copak je vůbec možné, abych si vzala účetního?“

Jill nad její otázkou chvíli přemýšlela,

„Hm, účetní,“ řekla pomalu. „To aby sis rychle zopakovala násobilku. Vím, že čísla nejsou zrovna tvojí silnou stránkou. Ne. Máš pravdu. Nedovedu si tě představit s účetním.“

Shelly odevzdaně pozvedla ruce nad hlavu. „Já se vzdávám.“

Jill si z ošatky vybrala jednu žemličku a chvíli přemýšlela. „To, že jsi mu spadla do náruče, ještě neznamená, že si ho musíš vzít,“ řekla teď už bez jakéhokoliv předstírání.

„To vím.“

„Tak v čem je tu problém?“

„Nemohu se přinutit, abych tomu uvěřila,“ odpověděla Shelly. „Mám pocit, jako bych bojovala s nějakou nadpozemskou silou, na kterou zkrátka nestačím.“

„To je nesmysl.“

„Já vím,“ souhlasila Shelly. „Jen mě mrzí, že jsem mu vůbec něco říkala.“

Jill odložila žemli a starostlivě pohlédla na Shelly.

„Snad jsi mu nevyprávěla ten příběh o svatebních šatech od tety Milly?“

„Ale ne.“ Shelly se zhrozila, jak Jill mohlo něco takového vůbec napadnout. „Jen jsem mu řekla, že si ho nemohu vzít.“

Jill spadla brada. „Cože? To snad nemyslíš vážně?“

Shelly váhavě pokývala hlavou. „Nevím, jak jsem něco tak nesmyslného mohla vypustit z úst. Vážně nevím. Vůbec si nedovedu představit, co si o mně v tu chvíli myslel. Ne, že bych se s ním měla znovu vidět. Pokud ovšem…“

„Pokud ovšem co?“

Servírka jim přinesla jídlo. Jill si dala špenátový salát s kousky kuřecího masa. Shelly měla rovněž salát, ale s krevetami a černými olivami.

„Povídej,“ vybízela ji Jill, když je servírka opustila. „Neříkej, že se s tím Markem chceš znovu vidět.“

„Jen tehdy, když to bude nevyhnutelné.“

„Mám to chápat tak, že se teta Milly se strýcem Johnem také znovu viděli až později?“ zeptala se Jill a zasmála se. „Já jsem ale pitomá. Jasně, že ano.“

„Ne. Teta Milly k Johnovi cítila ten samý odpor jako já k Markovi. Nechci, aby sis myslela, že strýc John nebyl skvělý člověk. Byl ten nejlepší, kterého Milly mohla potkat. Pozoruhodné bylo, že se k sobě zdánlivě vůbec nehodili. Teta měla za sebou vysokou školu, zatímco strýc John ani neměl řádně ukončené základní vzdělání.“

Shelly si lítostivě povzdechla. Tenkrát jí to připadalo jako pohádkový milostný příběh.

„John jí pomohl dát auto dohromady a hned druhý den Milly hájila u soudu svého klienta…“

„Počkej, budu hádat,“ přerušila ji Jill. „Tvůj strýc John žaloval jejího klienta.“

Shelly přikývla.

„Ano. A to byl jen začátek. Střetávali se pak u mnoha dalších nepředvídaných příležitostí.“

„Jak dlouho jim trvalo, než se vzali?“

Této otázky se Shelly nejvíce hrozila. „Deset dní.“

„Deset dní?“ opakovala nevěřícně Jill.

„Já vím. Zdá se to být neuvěřitelné, ale jakmile se jednou políbili, oba hned věděli, že je zbytečné vzdorovat osudu.“

„A co teta Milly? Řekla strýci Johnovi o té podivuhodné švadleně a svatebních šatech, které jí ušila?“

Shelly pokrčila rameny. „To nevím, ale myslím, že asi ne… alespoň zpočátku ne.“ Ještě se svého salátu ani nedotkla. Zatím jen napichovala na vidličku chutné krevety. Pak z ničeho nic řekla: „Utekli spolu a nikomu o tom neřekli.“

„Měli spolu nějaké děti?“ otázala se Jill.

„Tři kluky. Matčiny bratrance.“

„A co nějaké vnučky? Teta Milly by jistě ty svatební šaty dala některé z nich.“

„Všichni její synové měli zase kluky. Domnívám se, že já se asi tak nejvíc blížím tomu, co by mohla považovat za vnučku.“

„Deset dní,“ opakovala Jill. „To je ohromné.“

Shelly se konečně pustila do šťavnatého salátu a pokračovala ve vyprávění. „Pozoruhodné na tom je, že švadlena o jejich svatbě věděla dřív, než jejich rodiny. Když se teta Milly s Johnem vrátili ze svatební cesty, našli od ní doma blahopřání.“

Jill se lokty opřela o stůl a zadívala se Shelly do očí. „Pověz mi, jak ten Mark Brady vypadá?“

Shelly se zamračila. Snažila si ho znovu představit. Byl svým způsobem velmi podmanivý. Pořád však nemohla přijít na to, co ji k němu přitahovalo. Těžko to mohla vysvětlit.

„Je vysoký,“ začala pomalu.

„Jak vysoký?“

„Jako basketbalista. Musí mít nejmíň metr devadesát.“

„Tmavovlasý?“

Shelly přikývla. „Modré oči. Opravdu je měl tak modré, že se mi to zdálo až neskutečné. Ještě nikdy jsem nepotkala muže s tak jasně modrýma očima.“ Shelly chvíli váhala. Přesto, že jejich setkání bylo velmi krátké, měla pocit, že mu mohla důvěřovat. Nikdy takový zvláštní pocit vůči muži neměla. Tato skutečnost ji poněkud vyváděla z míry. Až do chvíle, kdy se jí Jill začala vyptávat, měla z celé příhody jen trapný pocit.

„Proč se ptáš?“ zeptala se.

Jill se na ni významně usmála. „Protože jestli je tak vysoký, jak říkáš, a má tmavé vlasy a modré oči, pak zrovna takový muž právě vešel do restaurace.“

„Cože?“ Shelly se sevřel žaludek. „Mark je tady? Mark Brady?“

„Nevím, co je na tom tak divného? Vždyť jsme stále v tom samém nákupním centru, kde jste se…“ Jill se ostentativně podívala na hodinky, „– asi před půl hodinou potkali.“

Jill měla pravdu. Bylo zcela přirozené, že si Mark Brady vybral právě tuto restauraci. Byla to přirozená souhra náhod.

„Sedí u stolu na druhém konci sálu,“ šeptala Jill.

„Už si mě všiml?“

„Myslím, že ne.“

Shelly se nenápadně – nebo si alespoň myslela, že nenápadně – podívala směrem, kde seděl. V ten samy okamžik zvedl Mark hlavu a jejich oči se setkaly. Proti své vůli se začala zajíkat. Roztřásly se jí ruce a na čele jí vystoupily krůpěje potu.

Mark se zamračil a okamžitě otočil hlavu jinam.

Nemohla mu to mít za zlé. Byl zřejmě překvapený, že ji tu vidí. Očividně nepříjemně překvapený.

„Tak co, je to on?“ chtěla vědět Jill.

Shelly nenacházela slov. Jen nepatrně kývla hlavou. „Myslela jsem si to. Na co myslíš?“

„Myslím, že jsem právě ztratila chuť k jídlu.“ Pochybovala, že svůj oběd bude schopna dojíst.

„Můžu ti poradit?“ zeptala se Jill a ze široka se na ni usmála. „Nemám sice moc zkušeností se zázračnými svatebními šaty, ale nedávno jsem četla velmi zajímavou příručku o domácích léčbách.“

„Jistě.“ V ten okamžik byla Shelly připravena přijmout jakoukoliv radu.

„Česnek,“ pronesla Jill naprosto vážně. „Dej si kolem krku náhrdelník se stroužky česneku. Bude tě chránit nejen před krvelačnými upíry, ale i před muži, kteří by chtěli ohrozit tvoji vysoce váženou nezávislost.“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Přestože se Shelly nesmírně snažila, jen stěží ho mohla ignorovat. Seděl u svého stolu celý naškrobený a snažil se na ni nedívat. Jill si chtěla ještě posedět nad kávou, ale Shelly byla jako na trní. Nemohla se už dočkat, až bude pryč.

„Nezapomeň, že v úterý večer jdeme na večírek k Morganovým,“ připomínala jí Jill.

Shelly na to úplně zapomněla. S tím, co se jí dnes přihodilo, nebylo vůbec divu. Většina jejich bývalých spolužaček byla provdaná a některé z nich už měly děti. Raději než by přiznala, že byla myšlenkami někde jinde, se z ničeho nic zeptala: „Myslíš, že bychom k nim mohly jet spolu?“

„Jistě,“ souhlasila Jill. „Pojedu rovnou z práce, tak bych tě cestou vyzvedla.“

„To by bylo fajn.“ Shelly se snažila představit si svoji bývalou spolužačku jako matku s malým miminkem. Bývala to taková potřeštěná holka. Kdo by býval řekl, že se tak brzo vdá a bude mít dítě? Obě se chvíli rozpovídaly o potrhlé blonďaté spolužačce Jessii Morganové.

Shelly poněkud podrážděně hodila na stůl svůj podíl na účtu. „Uvidíme se tedy v úterý.“

„Ano, v úterý. A nebuď tak zkroušená, Shelly. Nedej si komplikovat život nějakými čarovnými šaty!“

Jill se to říká snadno, pomyslela si. O její život tu nejde. Ale určitě to myslí dobře. Možná, že se tetě Milly zdálo něco mírně romantického, chtěla jí o tom napsat a ona si s tím teď dělá hlavu.

„Máš naprostou pravdu,“ odpověděla rezolutně. „Vím, že o tom pořád mluvím, ale… potřebuji se z toho dostat. Ještě jednou ti děkuji za pochopení.“ Pak na Jill zamávala a vyšla z restaurace. Jill se na celou záležitost dívala správně a střízlivýma očima. Připadala si tak hloupě. Copak bylo možné, aby se zamilovala do takového prkenného panáka, jako byl Mark Brady?

Měla o mužích zcela jinou představu. Její muž by měl být plný života a nadšení jako ona. Měl by to být muž, který by byl hrdý na svoji práci a dovedl ocenit i to, co dělala ona. Měl by být otevřený a iniciativní. Nevadilo by jí, kdyby byl lepší organizátor než ona.

Aniž si to uvědomila, zastavila se před výkladní skříní zlatnictví a se zájmem si prohlížela široký sortiment snubních prstenů.

Zasněně hleděla do výlohy a hlavou se jí honily romantické představy o šťastné nevěstě a vysokém ženichovi. Náhle sebou trhla.

Co se to s ní, proboha, děje? Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Byla by moc nerada, kdyby někdo viděl, jak si zálibně prohlíží kolekci drahých snubních prstenů. Tedy ne jen tak někdo, ale Mark Brady.

Najednou jí bylo strašně úzko. Potřebovala na vzduch. Rychle se otočila a spěchala k východu z centra. Stále měla nepříjemný pocit, jako by ji někdo, on, pozoroval. Dvakrát se prudce otočila v přesvědčení, že bude za ní.

Ale nebyl tam.

Když konečně dorazila domů, byla již klidnější. Zaparkovala před domem a zastavila se vybrat poštu ze schránky. V tu chvíli vykoukla ze dveří svého bytu paní Livingstonová.

„Dobré odpoledne, Shelly,“ zašveholila a zvědavě na ni hleděla.

Shelly chvíli trvalo, než si uvědomila, že paní správcová zřejmě čeká, že jí poví, co bylo v balíku, který pro ni převzala od pošťáka.

„Nádherný den, že,“ pronesla a dál si prohlížela poštu. Dva účty, nějaké reklamy a cosi z berního úřadu. Při jejím štěstí to zřejmě bylo oznámení o daňové kontrole. Rychle roztrhla obálku, aby se přesvědčila. Nemýlila se. Zavřela oči a zaúpěla.

„Vskutku krásný den,“ vesele přitakávala paní Livingstonová.

Než stačila obálku zavřít, stála už vedle ní. Měla na sobě jedny ze svých bláznivých šatů, tentokrát ostře tyrkysové barvy v kombinaci s fialovou.

„Jste asi zvědavá, co bylo v tom balíku, že?“ řekla Shelly odevzdaně a strčila dopisy do kabelky. „Byl to dárek od mé tety Milly.“

„Asi něco starého, že?“ otázala se paní Livingstonová.

„Ale ano… jak jste to uhodla?“

„Ať je to cokoliv, být na vašem místě, nebrala bych to na lehkou váhu,“ pokračovala paní správcová vážným tónem. „Můj Čert se k té krabici ani nepřiblížil. Můžete si myslet, co chcete, ale můj kocour měl vždycky zvláštní šestý smysl.“

„Jsou to šaty, paní Livingstonová,“ vysvětlila jí Shelly se strnulým úsměvem. „Nevím, proč bych je měla brát tak vážně?“

Paní Livingstonová otevřela dveře svého bytu a zvedla do náručí svého černého kocoura. „To já nevím,“ odvětila a tajuplně přimhouřila oči. „Vím jen tolik, že Čert byl z toho balíku celý nevrlý. Jako kdyby se uvnitř skrývala nějaká záhada.“

Shelly jí něco odpověděla, ale bylo ji sotva slyšet. Pak rychle vyběhla nahoru a zavřela se ve svém bytě. Celá udýchaná se opřela o dveře. Dokonce i kocour paní Livingstonové poznal, že s těmi šaty není něco v pořádku!

Když k ní v úterý odpoledne dorazila Jill, Shelly už byla připravená. Dáreček pro dítě měla zabalený a nemohla se už dočkat, až vyrazí na cestu. Potřebovala se dostat ven a přijít na jiné myšlenky. Jakmile se její matka dozvěděla o svatebních šatech od tety Milly, neustále jí telefonovala. Chtěla vědět každičký detail o jejím nově se vyvíjejícím romantickém vztahu.

„Tak co?“ zeptala se Jill, když vstoupila do Shellyina bytu. „Ukážeš mi to?“

„Co ti mám ukázat?“

Jill se na ni podívala, jako by si nebyla jistá o jejím zdravém rozumu. „No přece ty svatební šaty.“

Shelly se podařilo na šaty na několik hodin nemyslet. „Ne,“ řekla rázně. „Chci na ně a na celou tu věc zapomenout.“

„Potkala jsi zase nějakého vysokého modrookého krasavce?“ dobírala si ji Jill.

„Nepotkala,“ odsekla Shelly. Pohled na hodinky jí říkal, že mají ještě čas, ale přesto navrhla, že by už mohly vyrazit. „Neměly bychom už jít?“

„Máme ještě spoustu času,“ prohlásila Jill a zamířila k její ložnici. „Shelly, vždyť ti to nic neudělá, když mi ty šaty ukážeš.“

„No tak dobře,“ neochotně se poddala Shelly. Šla ke skříni a otevřela ji. Chvilku v ní lovila, až nakonec vytáhla nádherné šaty lemované krajkami. Vlastně si ty šaty ještě sama pořádně ani neprohlédla. Byly tak krásné, až se nad nimi tajil dech. Jill oči přímo zářily.

„Ach, Shelly. Jsou překrásné.“ Opatrně se dotkla jemné saténové látky. Byly perfektně střižené a kolem krku vyšívané pravými perlami. „Nevím, co jsem očekávala,“ pokračovala Jill šeptem plným úcty, „ale rozhodně ne něco tak krásného, jako jsou tyto šaty.“

Shelly mlčky přikývla. Sama si musela přiznat, že byly zcela mimořádné. Její srdce bylo najednou plné nečekaných citů a ke své hrůze zjistila, že se jí oči zalily slzami. Vzpomínala na svou tetu Milly. Byla to vysoká a urostlá žena, zrovna tak hezká jako Shelly. Představovala si, jak jí ty šaty musely slušet.

Chvíli bylo v ložnici ticho.

„Už sis je zkusila?“ zeptala se konečně Jill.

Shelly jen zavrtěla hlavou. Nechtěla dát najevo svoje city. „Ale jestli chceš, můžeš si je zkusit,“ řekla po chvíli.

„Být na tvém místě, asi bych neodolala,“ zašeptala Jill. Zřejmě na ni šaty působily právě tak silně jako na Shelly. „Jsou tak nádherné… až by člověk zatoužil stát se nevěstou.“

„Máš svého Ralpha,“ škádlila ji Shelly. Jill chodila s Ralphem již několik měsíců, ale Shelly po pravdě řečeno nechápala, co na něm Jill viděla. Pracoval jako počítačový programátor a i když byl hodný, připadal jí dost fádní a nudný.

Jill se na ni podrážděně podívala. „Šaty jsou pro tebe a ne pro mě.“

„Ale já je nechci,“ tvrdošíjně trvala na svém Shelly, i když si tím už nebyla tak jistá.

„A nebude ti to vadit?“ zeptala se Jill a zula si boty. „Nebyla bys raději, kdybych si je nezkoušela? Pochopila bych to.“

„Ale kdepak, jen si je vyzkoušej.“ Shelly předstírala, že je jí to jedno. „Pokud jde o mě, myslím, že mi ty šaty nepřinesou nic než smůlu. Přišly v pátek třináctého. Druhý den na to jsem upadla na eskalátoru a týž den jsem dostala oznámení z berního úřadu, že mi přijdou překontrolovat daňové přiznání.“

Jill jí nevěnovala pozornost. „Pochybuji, že by mně mohly padnout,“ řekla a opatrně je sundala z ramínka. „Jsem menší než ty a silnější v prsou.“

„Možná, že byly myšlené pro tebe,“ pronesla Shelly.

Možná, že to teta měla všechno nějak pomotané a ve snu viděla Jill. Koneckonců, už tak dobře neviděla…

„Ví už o nich tvá matka?“ zeptala se Jill a natáhla si je přes hlavu. Otočila se zády k Shelly, aby jí je mohla vzadu zapnout.

„Je z toho celá pryč,“ zaúpěla Shelly. „Každý den mi telefonuje. Chce pořád vědět, jestli jsem nepotkala nějakého zajímavého muže.“

„A cos jí řekla?“ zeptala se Jill a podívala se na ni přes rameno.

„Nemám nic, co bych jí mohla říct, abych jí udělala radost,“ odpověděla podrážděně.

„Možná, že ses jí mohla zmínit o Markovi.“

„O Markovi,“ opakovala Shelly a pokrčila rameny, „Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.“ Nebyla to úplně pravda, i když se o to snažila. Krom toho byli oba tak rozdílní lidé, že bylo zbytečné o něčem takovém uvažovat. „Naposled jsem ho viděla v sobotu v té restauraci. Pochybuju, že ho ještě někdy uvidím.“

„Jseš si tím jistá?“

„Naprosto.“

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se Jill a udělala před ní piruetu. „Nejsem vůbec učesaná a nemám žádný make-up, ale…“

Shelly se na ni podívala a úžasem hlasitě povzdechla. Jill to nesmírně slušelo. Šaty jí padly jako ulité. „Vypadáš v nich božsky. Perfektně ti sednou.“

„Sama si připadám tak trochu jako ve snu,“ přiznala se Jill. Pak se k Shelly znovu otočila zády. „Raději mi je rozepni, než začnu toužit po manželovi a po dětech.“

„A co takhle domek se zahrádkou?“ dobírala si ji Shelly, zatímco jí rozepínala šaty.

Jill z nich hbitě vyklouzla.

„Teď je řada na tobě,“ řekla a rozprostřela šaty na postel. „Když padnou mě, tak tobě budou nejspíš malé.

Máš tedy dokonalou výmluvu, proč je poslat tetě Milly zpátky.“

„Nevím, nejsem si tím tak zcela jistá.“ Shelly se kousla do rtu. Najednou jí cosi říkalo, aby si ty šaty ponechala, i když na druhé straně by je s chutí tetě vrátila. Chvíli váhala a nevědomky se při tom začala svlékat. Sama si nedovedla vysvětlit, proč si z ničeho nic ty šaty chtěla také vyzkoušet. Poháněla ji jakási emotivní síla, kterou ani nedokázala pojmenovat.

V pase a v bocích jí byly akorát. Otočila se, aby jí je Jill zapnula. Pak se na sebe podívala do zrcadla. Očekávala, že jí sukně bude příliš krátká, ale kupodivu tomu tak nebylo.

„Shelly,“ zašeptala Jill a položila si ruce na ústa. „Můj ty bože… vypadáš v nich nádherně… opravdu skvěle.“

Pohled na Shelly ji naprosto uchvátil. Bylo to až neuvěřitelné.

„Tady něco nehraje,“ řekla Shelly tajuplně. „Je to nějak divné.“

„Vůbec ne,“ oponovala jí Jill. „Všechno je v naprostém pořádku. Šaty jsou dokonale ušité, přesně jako na tebe.“

„Pak mi ale vysvětli,“ zašeptala Shelly, „jak je možné, že padnou dvěma ženám, které nosí zcela jinou velikost?“

PÁTÁ KAPITOLA

Shelly s námahou otevřela těžké dveře budovy berního úřadu. V ruce držela velkou papírovou krabici, která obsahovala vše, co potřebovala předložit ke kontrole daňového přiznání. Poprvé v životě si přiznání dělala sama a takhle to dopadlo. Bylo jí z toho trochu úzko.

S krabicí v ruce doklopýtala k příslušné kanceláři a opatrně otevřela dveře. Hned na prahu zakopla a málem narazila do malého stolku vedle dveří. Instinktivně se otočila, aby se podívala, jestli si neroztrhla punčochu. S hlubokým povzdechem položila krabici na zem a posadila se na první židli, kterou viděla. Nejprve si pečlivě upravila sukni a pak se rozhlédla po prostorné recepci.

Div že neomdlela. Srdce jí pokleslo a žaludek se jí nepříjemně sevřel. Kromě ní tu čekala jen jedna osoba, A nebyl to nikdo jiný, než Mark Brady, muž, kterého, jak doufala, už nikdy neuvidí. Proti své vůli se hlasitě zajíkla.

Mark, který nepřítomně listoval v časopise, zvedl hlavu a podíval se na ni. Okamžitě mu zmizel úsměv z tváře. Se svraštěným obočím si ji začal podezíravě prohlížet. Zřejmě se domníval, že ho sem Shelly bůh ví, proč pronásledovala.

„Co tady děláte?“ zeptala se Shelly.

„Mohl bych vám položit tutéž otázku.“

„Jestli si myslíte, že vás sleduji nebo něco podobného, tak jste hezky vedle.“

„Poslouchejte, slečno… Hansenová, mně je to úplně fuk.“ Znechuceně zakroutil hlavou a znovu se začetl do časopisu. Aniž zvedl hlavu, dodal: „Byla jste to vy, která jste na celé kolo křičela, že si mě nevezmete. Jako bych vás snad o to někdy žádal! Jako bych vás vůbec znal!“

Shelly se začínala potit. Cítila, že se musí nějak ospravedlnit. „Já… byla jsem naprosto zmatená a nevěděla jsem, co říkám.“

„To asi ano,“ zamumlal se skloněnou hlavou.

Na několik minut zavládlo v čekárně ticho. Shelly sebou nervózně vrtěla. Proč jen dnes nepřišla pozdě. Mohla tak předejít tomuto nepříjemnému setkání.

„Dobře tedy. Doufám, že jste pochopil moji situaci a že přijímáte moji omluvu,“ prolomila Shelly nesnesitelné ticho. „Přiznávám, že to z mé strany bylo neprosto nevhodné… a nemístné.“

„Nemístné,“ opakoval po ní Mark a otráveně odhodil časopis na stůl. „Znovu opakuji – že vás vůbec neznám.“

„Toho jsem si plně vědoma.“

Mark se zhluboka nadechl. Nemohla si nevšimnout jeho široké svalnaté hrudi. Byl opět velice elegantně oblečen. Měl na sobě tmavý oblek a barevnou hedvábnou kravatu, která mu kupodivu propůjčovala jistou dávku sofistikovaného vzezření.

„Jestli je někdo, kdo za toto nedopatření může, pak je to moje teta Milly,“ řekla Shelly, i když spíš jen pro sebe. „Teta Milly?“ opakoval po ní nejistě a nedůvěřivě se na ni podíval.

Když už to nakousla, může mu rovnou povědět celý ten směšný příběh.

„Vlastně to všechno souvisí spíše se svatebními šaty než s tetou Milly. Já se normálně takovými věcmi vůbec nezabývám, ale z jakéhosi důvodu začínám věřit, že ty slavné šaty budou zřejmě nadány nějakou nadpřirozenou mocí.“

„Nadpřirozenou mocí?“

„Nebo snad spíše magickou mocí.“

„Magická moc svatebních šatů?“ Mark hleděl na dveře kanceláře a modlil se, aby ho co nejrychleji zavolali dovnitř.

„Je to prostě neuvěřitelné, ale ty šaty padnou jak mně, tak i mojí přítelkyni Jill – což je prostě nemožné. Vy jste Jill viděl – byla se mnou v sobotu v té restauraci. Vím, že jsme od vás seděly dost daleko, ale nemohl jste si nevšimnout, o kolik je menší než já. Máme každá úplně jinou velikost.“ Mark se znovu natáhl pro časopis, jako by se před ní snažil uniknout.

„Vím, že vám to připadá zcela nesmyslné. Znepokojuje mě to však a obávám se, že teta Milly měla pravdu, když se o vás v dopise zmínila.“ Považovala za fér, aby mu to řekla.

Mark se na ni znovu podezíravě podíval.

„Vaše teta vám o mně psala?“

„Jmenovitě ne – ale měla jasnou vizi toho, jak stojím ve svatebních šatech a mám po boku vysokého muže s modrýma očima. A vy jste vysoký a máte modré oči. Navíc se podle rodinné legendy prý provdám za prvního muže, kterého potkám poté, co ty šaty obdržím.“

„A já mám být ten první muž?“

„Ano,“ vyhrkla Shelly. „Teď už jistě chápete, proč jsem byla rozrušená, když jsme se tak náhodně potkali.“

„Ne tak docela,“ řekl po chvíli Mark.

Shelly obrátila oči v sloup. To snad není možné, aby byl tak tupý.

„Nejste snad vysoký? Nemáte modré oči?“

Mark se upřeně díval do časopisu. Aniž by zvedl hlavu, řekl: „Mně je úplně jedno, co vám psala vaše teta, a vaše svatební šaty, o kterých mi tady vyprávíte, mě také nezajímají.“

„Samozřejmě, že vás nezajímají,“ odsekla Shelly dotčeně. „Proč by vás také měly zajímat? Musí vám to všechno připadat tak absurdní. Vím, že se chovám přecitlivěle, ale já si nemohu pomoct. Jsem citově založený člověk. A pro případný klid vaší duše vám mohu sdělit, že jsem naprosto spokojená sama se sebou a za nikoho se vdávat nechci. Alespoň ne teď.“ Když skončila, s hlubokým povzdechem se natáhla pro nějaký časopis a snažila si Marka nevšímat.

Opět zavládlo ticho. Shelly se v podobných situacích nikdy necítila dobře. Vždy cítila potřebu či povinnost takové nepříjemné situace řešit.

„Mohl byste mi být vděčný za to, že jsem se o vás nezmínila své matce.“

„Vaší matce?“ podivil se Mark, a aniž zvedl hlavu, se na Shelly jedním okem podíval. „Ví vaše matka o těch… šatech, které vám poslala teta Milly?“

„Samozřejmě, že o nich ví,“ odpověděla Shelly a zavřela časopis. „Neustále mi telefonuje. Je zvědavá, kdy už konečně potkám toho mimořádného muže.“

„A o mně jste se ještě nezmínila?“

„To přece nemohu. Kdybych jí něco řekla, už by chystala svatbu.“

„Chápu.“ Začaly mu cukat koutky. Zřejmě se začínal bavit. „Tak že i ona věří v onu magickou sílu těch šatů?“

„Bohužel, ano. Musel byste nejprve pochopit, jak je sňatek pro moji matku důležitý,“ pokračovala nebojácně Shelly.

„Myslím, že to ani nechci pochopit,“ poznamenal pod vousy.

Shelly jeho poznámku ignorovala.

„Když jí bylo osmadvacet let – mimochodem přesně tolik, kolik je mi teď – byla již osm let vdaná a měla tři děti. Je přesvědčená, že přicházím o ta nejlepší léta života, a nic ji nemůže přesvědčit, že tomu tak není.“

„V tom případě dovolte, abych vám vyjádřil svůj vděk za to, že jste se jí o mně nezmínila.“

Shelly uklidněné kývla hlavou a podívala se na hodinky. Zbývalo ještě celých deset minut, než přijde na řadu. Byla z toho značně nervózní. Začínala litovat, že si daňové přiznání připravovala sama. Mohlo ji hned napadnout, že s tím bude mít jen problémy.

„Jste tady kvůli daňovému přiznání?“ zeptal se Mark.

Znovu přikývla a zamyšleně se dívala do daňového formuláře. Neměla nejmenší představu, v čem mohla udělat chybu.

„To chce klid.“

„Vám se to říká.“

„Zatajila jste úmyslně nějaké informace o příjmech? Uvedla jste záměrně nějaké nepravdivé údaje?“

„To v žádném případě!“

„Pak se nemáte čeho bát.“

„Myslíte?“ Shelly se na něho důvěřivě podívala. Poslední dny byla hrozně nervózní a zřejmě na ní bylo vidět, že má strach.

„Odpovídejte jen na otázky, které vám položí, a nic jiného sama neříkejte.“

„Dobře, pokusím se o to.“

„Dělala jste si přiznání sama?“

„Ano, dělala. Nezdálo se mi to být tak složité. Asi vám to bude připadat směšné, ale Jill se se mnou vsadila, že to nezvládnu. Proto jsem to vlastně udělala. I když na čísla moc nejsem, chtěla jsem jí dokázat, že na to stačím sama…“ Uvědomila si, že ho tím možná nudí nebo snad i otravuje. Raději zmlkla a znovu se zahleděla do svého formuláře.

„Chcete, abych vám to překontroloval?“

Shelly na něho překvapeně pohlédla.

„Když vás to nebude obtěžovat. Jste tu také kvůli kontrole?“

„Ale jistě. Vždyť to ani nestojí za řeč,“ ujistil ji rychle.

Shelly se znovu posadila a přehodila si nohu přes nohu. Snažila se uvolnit a myslet na něco jiného. Dokonce si prohlédla několik časopisů, i když sotva vnímala, co v nich je.

Konečně se otevřely dveře a úřednice zavolala její jméno. Shelly nedočkavě zvedla svoji krabici a ještě než vstoupila do kanceláře, se obrátila na Marka.

„Přeji vám, abyste byl s Janice šťastný,“ řekla monotónně.

„Děkuji,“ odpověděl a usmál se. „Já vám také přeji, abyste byla šťastná, bez ohledu na to, koho vám ty vaše svatební šaty přivedou do cesty.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Druhý den měla Shelly smíšené pocity. Měla by být šťastná, ale kupodivu se tak vůbec necítila. Na daňovém úřadě dopadla dobře, dokonce byla mile překvapená, když dostala nějaké peníze zpět. Vyplnila své daňové přiznání tak dobře, že přeplatila. Navíc mohla být úplně klidná, protože Mark byl zasnoubený.

Ano, měla by radostí skákat. Tak proč je tak zachmuřená a sklíčená? Měla pocit, že ztrácí chuť do života. Kam se poděla její pověstná vitalita?

Dnes byla sobota a pro změnu neměla žádné povinnosti. Rozhodla se tedy, že si vyjede k moři na Long Beach, kde nedávno natáčela na video záběry moře a pobřeží. Turistické městečko Long Beach se nacházelo asi dvě hodiny jízdy směrem na jih, podél pobřeží státu Washington. Byl krásný jarní den a na obloze nebylo ani mráčku. Ani si neuvědomila, jak rychle jí cesta po dálnici uběhla. Za necelé dvě hodiny se už procházela po písečné pláži a svěží západní vítr jí vál do vlasů.

Chvíli se procházela, vychutnávala uklidňující atmosféru moře a naslouchala štěbetání mořských racků. Slaný vzduch jí příjemně zvlhčoval obličej, a to jí dělalo dobře. Byla spokojená se svým posledním videofilmem a již přemýšlela o sérii dalších verzí, které by chtěla natáčet za různých ročních období.

Asi tak po hodině se opět vrátila ke Stánkům podél mola a koupila si párek v rohlíku a něco studeného k pití.

Jak se tak rozhlížela kolem, strašně se jí zachtělo projet se po pláži. Impulsivně se sebrala a šla si vypůjčit moped.

Celá nadšená uháněla po písku a radostně vykřikovala do větru. Vlasy jí vlály kolem hlavy a vytvářely nepřehledný spletitý chomáč kudrnatých loken.

Moped za ní vířil písek a zanechával v něm hlubokou stopu. Cítila se tak bezstarostná a svobodná, jako by se jí otvíral celý svět. Najednou se cítila hrozně šťastná.

Zrovna když to nejméně očekávala, prosvištěl kolem ní někdo na mopedu. Shelly během své projížďky nikoho nepotkala, a proto jí tento jezdec jaksi vylekal. Ohlédla se přes rameno a s úžasem zjišťovala, jakou dálku už urazila.

Překvapeně si povšimla, že se jezdec, který kolem ní před chvílí projel, náhle otočil a směřoval k ní. Protože jí svítilo slunce do očí a vítr jí šlehal do obličeje, zpomalila a jednou rukou si zaclonila oči.

Teprve když jí jezdec dohonil, rozpoznala, o koho jde. Byl to Mark Brady.

Byla tak šokovaná, že pustila nohu z plynu a nechala motor zhasnout. Musela se jednou nohou postavit na zem, aby neztratila rovnováhu. Mark byl zřejmě podobně překvapený, protože prudce zabrzdil.

„Shelly?“ nevěřil svým vlastním očím.

Shelly potřásla hlavou a několikrát zamrkala, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Mark Brady byl ten poslední, koho by se tady nadála. Pan účetní na mopedu! Až na to, že tentokrát na sobě neměl oblek, ale ošoupané džíny a mikinu s velkým nápisem Univerzita Washington.

„Mark?“ pronesla udiveně.

„Co tady děláte?“ zeptal se. V tónu jeho hlasu byla patrná jistá rezervovanost a nedůvěra. Shelly mu s naprostým klidem odpověděla.

„Jak vidíte, totéž co vy.“ Odhrnula si vlasy z obličeje, ale vítr jí je tam znovu sfoukl.

Mark přimhouřil oči a podezíravě se na ni podíval. „Doufám, že jste mě sem nepřijela pronásledovat. Nebo snad ano?“

„Pronásledovat? Vás?“ ptala se podrážděně. Takhle se nechat urážet. Znechuceně nastartovala motor a přišlápla plyn. „Musím vám připomenout, že jsem tady na pláži byla dřív než vy. A jestli někdo někoho pronásleduje, pak jste to vy. To vy mě pronásledujete!“ vychrlila ze sebe udýchaně. „Vzhledem k našim předchozím setkáním vás mohu ujistit, že jste ten poslední člověk, kterého bych se snažila vyhledat.“

Mark se na ni zamračil.

„Přesně tak to cítím i já. Rozhodně nemám náladu poslouchat další příběh o vaší tetě Martě a jejích záhadných svatebních šatech.“

Shelly se to nepříjemně dotklo. „Docela spokojeně i jsem se tady projížděla, až jste se tu objevil vy a dokonale jste mi zkazil náladu,“ řekla nakvašeně.

„I já jsem se až do této chvíle docela dobře bavil,“ zamumlal Mark.

„V tom případě bych navrhovala, abyste pokračoval v jízdě a nechal mě na pokoji. Zapomeňte na to, že jsme se potkali.“

Mark chtěl ještě něco říct, ale Shelly už neměla zájem ho dál poslouchat. Přidala plyn a vyrazila vpřed. Ani se neohlédla a uháněla po pláži pryč. Věděla, že je to nerozumné, ale byla hrozně naštvaná. Naštvaná na sebe, protože se jí zmocnila radost, když si uvědomila, o koho jde, a také na Marka, protože neprojevil sebemenší radost z toho, že ji vidí. Jeho poznámka, že nechce slyšet další příběh o záhadných svatebních šatech, ji bolela ještě víc. To od něho rozhodně nebylo hezké. Bylo to přímo bezohledné. Nikdy by se nemohla zajímat o tak obyčejného a navíc hrubého muže.

Shelly přimhouřila oči a předklonila se dopředu. Směřovala zpátky k hlavní promenádě. Ani si neuvědomila, jak daleko si vyjela.

Jela těsně podél vody, kde byl písek mokrý a tvrdý. Snažila se co nejrychleji vzdálit od Marka. Neměla strach z toho, že by ji pronásledoval, ale nechtěla se s ním znovu střetnout.

Pak se to náhle stalo.

Znenadání se přivalila velká vlna a podemlela jí nejprve přední kolo a vzápětí i zadní. Ve velké rychlosti si ani nestačila uvědomit, co se děje. Než se nadála, vylétla setrvačností ze sedla, ve vzduchu se jednou otočila a těžce dopadla na zadek do vlnou rozvířeného písku.

V prvním okamžiku nic necítila. Byla v naprostém šoku a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že se nad ní někdo sklání.

„Shelly, ublížila jste si?“

„Já… nevím.“ Zkusila ohnout obě ruce a pak se pomalu posadila. Pomalu skrčila nejprve jednu nohu, potom druhou. Nic necítila. Vše se zdálo být v pořádku. Zřejmě svůj pád bez úhony přežila.

„Vy jste se dočista zbláznila!“ křičel na ni. „O co se to vlastně snažíte? Chtěla jste se zmrzačit?“

„Ach…“ Ještě se jí těžce dýchalo, jinak by mu to hned vrátila.

„Dovedete si představit, co mi problesklo hlavou, když jsem vás viděl letět vzduchem?“

„Už jste viděl andělíčky,“ pronesla.

Mark zavřel oči a zakroutil hlavou. „Teď nemám náladu na vaše žerty. Chyťte se mě, ať vám pomohu na nohy.“ Uchopil ji zezadu pod paži a opatrně ji zvedl z písku.

„To je dobré. Nic mi není,“ namítala v okamžiku, kdy se jí dotkl. Do hlavy jí stoupala krev, ale Shelly si nebyla tak docela jistá, zda je to proto, že ji drží, nebo proto, že tak těžce dopadla. Stále ji nepouštěl, i když už stála pevně na nohou.

„Jste si jistá, že vám nic není?“

Shelly nejistě přikývla. „Myslím, že s mopedem to bude horší.“ Moped ležel v písku. Omývaly ho vlny a zdálo se, že hned tak nepojede.

„To si také myslím,“ poznamenal Mark. Konečně ji pustil a zamířil k mopedu. Rozpálený chladič ještě syčel a z motoru vycházela pára.

Mark se snažil moped znovu nastartovat, ale bylo to marné. „Je mi líto, ale do motoru se dostala voda. Bohužel s tím teď nic nenadělám. Motor musí nejprve řádně vyschnout. V každém případě se na to bude muset podívat mechanik.“

Shelly si odhrnula z čela vlasy a pokývala hlavou. Nedalo se nic dělat. Moped bude muset zpátky do půjčovny odtlačit. Měla před sebou dobré čtyři kilometry cesty.

„Děkuji, že jste zastavil,“ řekla tak trochu nad věcí. „Jak vidíte, nic mi není…“

„Co myslíte, že teď budete dělat?“ zeptal se jí, když začala moped tlačit před sebou. Šlo jí to velice ztěžka. Zřejmě nečekala, že to bude tak obtížné. Kdyby měla pokračovat tímto tempem, byla by ráda, kdyby to do večera zvládla.

„Musím dotlačit moped tam, kde jsem si ho půjčila.“

„Vy jste se asi zbláznila.“

„Máte snad lepší nápad?“ zeptala se vážně. „Vůbec nechápu, co tady děláte,“ řekla zdánlivě klidným tónem. „Měl byste být se svou Janetou.“

„S kým?“ zeptal se. Snažil se jí vzít moped z rukou.

„Se ženou, kterou si budete brát. Copak si už nepamatujete?“

„Ta se jmenuje Janice a jak jsem vám už říkal, není ještě nic definitivně rozhodnuto.“

„Vy neodpovídáte na moji otázku. V tak krásný den jako je ten dnešní, byste měl být s ní.“

Mark se znovu zamračil.

„Janice má dnes důležitou schůzku s klientem. Je právnickou. Prosím vás, přestaňte se se mnou o ten moped prát. Jsem rozhodně silnější než vy. Když dovolíte, vezmu ho sám.“

Shelly chvíli váhala. Byla to rozumná nabídka. Vždyť udělala jen pár kroků a už nemohla. Bolelo ji v boku. Přesto však trvala na svém.

„Jste moc hodný, ale děkuji,“ odvětila chladně. „A jen tak mimochodem – moje teta, ta, co mi poslala ty svatební šaty, se jmenuje Milly, ne Marta.“

Mark zakoulel očima. Zdálo se, že mu pomalu docházela trpělivost. „Tak dobrá. Omlouvám se za to, že jsem se spletl. Doufám, že jsem vás neurazil.“

„Já vám nerozumím,“ řekla Shelly.

„Já vím. Ale já vám také nerozumím.“

Shelly pokývala hlavou. Měl pravdu. Mluvili každý o něčem jiném.

„Tak jak mi vysvětlíte, že jsme se tady jen tak čirou náhodou potkali? Tento týden vlastně už podruhé?“ zeptal se Mark. „Připadá mi to nanejvýš pozoruhodné.“

„Vím, že to zní bláznivě, ale… obávám se, že to bude díky těm záhadným šatům,“ koktala Shelly.

„Těm svatebním šatům?“ zeptal se nechápavě.

„Cítím se tak hloupě. Sama nevím, jestli se něčemu takovému dá věřit. Omlouvám se. Zřejmě došlo k nedorozumění…“

„K jakému nedorozumění?“ zeptal se Mark.

„Víte… máte vážný vztah s Janice. Jsem si jistá, že se k sobě skvěle hodíte a že spolu budete šťastni.“

„Nevím, jak jste k něčemu takovému mohla dospět.“

Jeho otázka ji značně překvapila.

„No, protože… neříkal jste snad, že jste se oficiálně zasnoubili?“

„Ne, to jsem neříkal,“ zamračil se Mark.

Přestože to nechtěla přiznat, tlačení mopedu ji značně vyčerpávalo. Na chvíli se zastavila, aby se nadechla. „Poslouchejte,“ řekla poněkud udýchaně. „Proč nejedete napřed? Myslím, že tu se mnou nemusíte pochodovat.“

„Ale právě naopak,“ odvětil podrážděně. Její návrh ho vůbec nenadchl. „Přece si nemyslíte, že vás tady nechám samotnou?“

„Marku, opravdu nemusíte být takový džentlmen.“

„Máte snad něco proti džentlmenům?“

„Samozřejmě, že ne – ale právě proto si myslím, že my dva bychom spolu nikdy nemohli vycházet. Jste moc hodný a ohleduplný. Prosím vás, neberte to zle, ale já opravdu nepotřebuji, aby mě někdo zachraňoval.“

„Doufám, že mi mou snahu prominete, ale právě teď vypadáte na to, že pomoc potřebujete.“ Pohledem, který po ní vrhl, jasně naznačil, že se nejedná pouze o moped.

„Byla to moje chyba, že jsem nechala moped spadnout do vody,“ prohlásila vesele a předstírala, že nic z toho, co řekl, neslyšela. „Proto ty důsledky musím nést sama.“

Mark chvíli mlčel. Zvažoval, zda má v rozhovoru pokračovat nebo ne.

„Tak dobře. Když si myslíte, že je to vaše věc, nic s tím asi nenadělám,“ řekl a usedl na svůj moped. Nastartoval motor, aby ho zahřál. „Doufám, že se příliš nevyčerpáte.“

„Děkuji, nějak to zvládnu,“ řekla poněkud znervózněně. Nemohla uvěřit, že ji tu opravdu nechá.

„V to doufám,“ řekl a přidal plyn.

„Možná… byste to mohl někomu oznámit,“ pokusila se zachránit situaci v naději, že by půjčovna za ní mohla někoho poslat.

„Pokusím se o to,“ odpověděl s úsměvem. Pak pustil spojku a vyrazil vpřed. Rychle se začal vzdalovat.

I když mu stále naznačovala, že jeho pomoc nechce, doufala, že to nebude brát vážně. Chtěla si pouze uchovat svoji důstojnost. Neměla tím na mysli, že nepotřebuje pomoc. Vlastně se s ním docela dobře bavila.

Když viděla, jak Mark mizí v nedohlednu, nezbylo jí nic jiného, než zatnout zuby a statečně pokračovat v cestě. Neměla teď na vybranou. Po několika minutách únavného pochodu si všimla, jak k ní z dálky míří nějaký jezdec na mopedu. Brzy rozpoznala, že to je Mark. Nadějně přidala do kroku. Dělalo jí dobře, že se rozhodl vrátit. Když se k ní přiblížil, zpomalil na krok.

„Ještě pořád vás moje přítomnost otravuje?“

„Ne,“ přiznala s úsměvem, který prozrazoval spíše úlevu než radost. „Copak nepoznáte, kdy žena něco říká a myslí to vážně, a kdy se naopak snaží být jen zdvořilá?“

„Asi ne,“ usmál se šibalsky Mark. Měl zřejmě dobrou náladu. „Můžete si odpočinout,“ řekl a slezl z mopedu. „Za chvilku za vámi přijedou s vozem.“

Shelly se moc ulevilo. Unaveně si sedla do měkkého písku. Mark odstavil moped a posadil se vedle ní. Shelly si utrhla několik stébel trávy a začala je splétat dohromady. Aspoň se tak na něho nemusela dívat.

„Jste vždy tak nepřístupná?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla tiše a neznatelně se usmála. Obvykle se před nikým nestyděla, ale před Markem měla jakýsi podivný pocit studu a nejistoty. Odvrátila od něho hlavu a zavřela oči. Snažila si představit Janice, ženu, která si získala jeho srdce. Přestože obvykle měla docela dobrou představivost, tentokrát se jí nic nevybavovalo.

„Shelly, je vám něco?“

„Ne, proč?“

„Že jste náhle tak ztichla.“

Shelly se usmála. Vždyť se sotva znali a už měla pocit, že jí dokonale rozumí.

„To jen tak.“

„Myslím, že to není jen tak.“ Prstem se jí lehce dotkl obličeje a pozvolna ho obrátil k sobě. Málem se dotkli svých úst. Shelly se zatajil dech. Bezmocně se mu dívala do jeho krásných modrých očí.

Čelem se dotkl jejího čela. Sklonil hlavu a tváří se jemně otřel o její tvář. Shelly věděla, že dělá chybu, ale neměla sílu se od něho odvrátit. Pomalu a velmi jemně se přitiskl horkými ústy k jejím vlhkým rtům.

Shelly údivem a vzrušením zasténala. Pomalu zavřela oči a oddala se jeho náruživému polibku. Aniž si to uvědomila, objala ho a jemně ho tiskla k sobě. Byl napjatý jako ona.

Záhy je přerušil hluk motoru. Blížil se k nim odtahový vůz. Mark se jí zahleděl do očí. Pak se zamračil a odvrátil. Shelly si nebyla jistá, jestli se hněvá víc na sebe nebo na ni. Nejspíše na ni.

SEDMÁ KAPITOLA

„Hej,“ řekla Shelly povzbudivě, „nemusíte z toho být tak zkroušený. Vždyť to byl jen zcela obyčejný polibek.“ Podrážděně se postavila a očistila si džíny od vlhkého písku. „Zcela bezvýznamný polibek.“

Mark se ještě víc zamračil. „Bezvýznamný?“ opakoval.

„Samozřejmě. Mám takový pocit, že jsme oba jen chtěli vyzkoušet, jaké to je. Nemyslíte? Zdá se, že máme na sebe štěstí, a proto nám přišlo zcela přirozené něco takového zkusit.“

„Jinými slovy říkáte, že jsme se políbili jen proto, abychom ukojili vzájemnou zvědavost.“

„Jistě. Celý ten nesmysl se svatebními šaty nás tak trochu pomátl na rozumu a podlehli jsme pokušení.“ Díky bohu, že jí Mark rozuměl. Třásla se jí kolena a sama se divila, že se drží na nohou. Nechtěla mu dát najevo, jak silně na ni jeho polibek zapůsobil. Uvnitř se ještě celá chvěla. Cítila se báječně, skoro až jaksi vznešeně, ale zároveň byla naprosto zmatená. Jak je vůbec možné, že k Markovi něco takového cítí? Vždyť je to obyčejný účetní a ještě navíc zasnoubený.

„A je vaše zvědavost uspokojena?“ zeptal se Mark a zpytavě se na ni zadíval.

„Ách… ano. A vaše?“

„Moje také,“ zamumlal, ale znovu se zamračil.

Mladík z půjčovny vyskočil z vozu a naložil moped na nákladovou plošinu. „To nevíte, že motor nesmíte namáčet?“ zeptal se jí káravým tónem. „Máte to jasně napsané ve výpůjční smlouvě. Obávám se, že vám budeme muset naúčtovat servisní poplatek.“

Shelly provinile přikývla. Neměla se na co vymlouvat. Sotva by mohla někomu vysvětlovat, že chtěla Markovi ujet.

Mark naložil i svůj moped a pak všichni tři nasedli do kabiny. Za naprostého ticha směřovali zpátky k půjčovně.

Shelly zašla do kanceláře vyrovnat účet, a když vyšla ze dveří, byla mile překvapená, že na ni Mark venku stále čekal.

„Nemáte hlad?“ zeptal se nenuceně.

„Ach…“ Domnívala se, že se jí možná chce zbavit a jít si po svém.

„Tak tedy dobře,“ řekl rychle, aniž měla čas odpovědět. Uchopil ji za paži a vedl ji k nejbližšímu stánku s rybími specialitami. Už si ani nevzpomínala, kdy naposled ji nějaký muž takhle vedl. Zprvu chtěla protestovat, ale hned si uvědomila, že se cítí polichocena a docela příjemně. Objednali si smažené filé s hranolky, které si pak v papírových miskách odnesli k piknikovým stolům.

„Mohla jsem za sebe klidně zaplatit,“ řekla s poněkud provinilým pocitem, že zaplatil za oba. Možná, že jeho Janice je žárlivá a Shelly by rozhodně nepotěšilo, kdyby se o tom dověděla.

Mark se na ni upřeně zadíval. „Když jsem vás pozval, tak je docela samozřejmé, že platím já.“

Chtěla k tomu ještě něco říct, ale viděla, že by to nemělo cenu.

Raději se soustředila na rybu. Byla čerstvě usmažená a velice chutná. Mark rovněž nic neříkal a zřejmě si na rybě pochutnával stejně jako ona.

„Docela ráda bych věděla, co vás dnes přivedlo na tuhle pláž?“ zeptala se, když dokončila poslední kousky hranolků. Možná, že kdyby oba věděli, co je sem přivedlo, bylo by pro ně snazší pochopit, proč se už potřetí tak náhodně setkali.

„Mám tady letní dům. Když skončí daňové období, obvykle se sem uchýlím, abych se trochu odreagoval.“

„To by mě vůbec nenapadlo.“ Snažila se zdůraznit skutečnost, že ho sem v žádném případě nepřijela sledovat. Jejich setkání bylo čistě náhodné.

„No ovšem, Shelly. Vím, že jste mě sem nemohla sledovat. Za prvé jste nemohla vědět, že tu mám dům a za druhé jsem sám nevěděl, jestli sem dnes pojedu. Rozhodl jsem se až ráno.“

Shelly si najednou přála, aby k tomu polibku bývalo nedošlo. Všechno jí začínalo připadat nesmírně komplikované.

„Jste velmi nadaná,“ řekl z čista jasna. „Koupil jsem si nedávno jeden z vašich videofilmů.“

„Jak víte o tom, co dělám?“ Shelly byla jeho oceněním nečekaně překvapená. Přivedlo ji to trochu do rozpaků. Nechápala, proč to, co řekl, pro ni tolik znamená.

„Všiml jsem si toho na vašem daňovém přiznání a byl jsem tak trochu zvědavý, co to vlastně děláte za práci.“

„Zdá se, že naše zvědavost nám už způsobila dosti značné problémy,“ řekla Shelly.

Mark se bezostyšně zasmál. Jeho smích byl zcela odzbrojující. Zapůsobil by na každou ženu. Byl tak přirozený a přímočarý, až se z toho Shelly tajil dech. V tu chvíli zapomněla i na to, že je zasnoubený. Dokonce i na to, že je vysoký a modrooký a že jí teta Milly napsala, že přesně takového muže si zřejmě bude brzy brát.

Shelly vstala a rozběhla se po pláži. Mark se rozběhl za ní.

„Neměl byste se na mě tak dívat,“ řekla něžně, ale zároveň znepokojeně.

„Říkala jste, že to byl jen obyčejný polibek. Myslela jste to vážně?“

„Ano,“ lhala mu vědomě. „Co jiného by to mělo být?“

„To byste mi snad mohla říct vy.“

Shelly nevěděla, jak mu odpovědět. Byla tak trochu zaskočená.

„A také byste mi mohla vysvětlit, proč se neustále setkáváme a proč na vás neustále myslím?“

„Vy na mě myslíte?“ I ona na něho stále myslela, až na to, že mu to nebyla s to přiznat.

„Ano.“ Stál za ní a lehce jí mnul ramena. Pozvolnými pohyby nahoru a dolů ji hladil po pažích. Byl tak jemný, že chvíli měla pocit, že se jí to jen zdá. Měla strach, ale zároveň ji to vzrušovalo.

Otočil si ji k sobě a upřeně jí hleděl na ústa. „Když to byl tak obyčejný polibek, proč cítím tak silnou potřebu ho opakovat?“

„To nevím.“

Jemně se jí ústy otřel o rty. Jen zlehounka, jak kdyby zkoušel, jak zareaguje. Shelly zavřela oči a tiše zasténala. Nechtěla, aby mezi nimi k něčemu došlo. Byli oba tak rozdílní. Kromě toho měl jinou ženu.

Když ji přestal líbat a pomalu ji pustil z objetí, málem klesla na písek. „Musím se vrátit zpět do Seattlu,“ podařilo se jí říct a ustoupit od něho. Otočila se, udělala několik kroků, než si uvědomila, že směřuje k vodě.

„Shelly?“

„Ano?“

„Seattle je opačným směrem.“

„Ach ano, máte pravdu,“ zakoktala. Prudce se otočila a vykročila na druhou stranu. Doufala, že mu uteče.

Když Shelly konečně dorazila domů, první co udělala, bylo, že zavolala Jill.

„Jill, můžeš ke mně přijít?“ zeptala se bez jakéhokoliv úvodu. V jejím hlase byl slyšet zmatek.

„Jistě. Co se stalo?“

„Zase jsem viděla Marka.“

„No a?“

„Měla bych ti asi říct, že jsme se líbali a od té chvíle jsem se nepřestala třást.“

Jill nevycházela z údivu. „Tak tohle musím slyšet. Za deset minut jsem u tebe.“

Neuběhlo ani deset minut a Jill už zvonila u dveří. Shelly nervózně přecházela po pokoji. Už se jí nemohla dočkat. Nutně s ní potřebovala mluvit. Jill měla zdravý selský rozum a vždy jí v těžkých chvílích dovedla podpořit.

„Shelly,“ řekla Jill se soucitným úsměvem. „Co to máš s vlasy?“

Shelly si uhladila rozcuchané lokny. „Byla jsem na Long Beach.“

„A tam jsi potkala Marka? Bože, to snad není pravda. Jaká náhoda.“

„Také jsem ho už viděla v týdnu. Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala, že musím zajít na daňový úřad? Tak se podrž. Hádej, kdo tam seděl v čekárně?“

„Na to nemusím být zas takový vědec, abych si to nedomyslela. Mark Brady!“

„Přesně tak.“ Shelly si nervózně utírala zpocené dlaně o džíny.

„A co bylo dál?“

Shelly zaúpěla. „Copak nevidíš, co se děje? Je to už potřetí, co jsme se čirou náhodou potkali. Nikdy předtím jsem toho muže neviděla, a najednou ho mám neustále za zády. Pak jsou tu ty svatební šaty. Padnou jak tobě, tak i mně.“

„Přiznávám, že to je poněkud zvláštní, ale být na tvém místě, nepřikládala bych tomu zase tak velký význam.“

„Jill, co to povídáš? Poslyš, ještě nikdy mě žádný muž tak citově nezaujal, jako Mark. Cítím to kdesi uvnitř a nemohu to nikterak ovlivnit. Abych pravdu řekla, vůbec tím nejsem nadšená.“ Zavřela oči a doufala, že na všechno zapomene. Ale bylo to marné.

„Chceš vědět, co je ten největší gól?“ zeptala se po chvíli a podívala se Jill do obličeje. „Je zasnoubený.“

„Zasnoubený,“ opakovala Jill překvapeně.

„Stále mi tvrdí, že to ještě není oficiální. Má ale jinou ženu.“

„To může být pravda, ale líbal se s tebou,“ poznamenala Jill.

„Ani mi to nepřipomínej.“ Shelly si rukama zakryla oči. „Musím se ti přiznat, že jsem z toho všeho úplně zničená.“

„Vůbec se ti nedivím. Pojď,“ řekla Jill a vedla Shelly do kuchyně. „Posaď se a uklidni se. Udělám trochu čaje a pokusíme se to nějak vyřešit. Musím se přiznat, Shelly, že jsem tě takhle vynervovanou ještě nikdy neviděla.“

„Nejsem vynervovaná,“ vykřikla Shelly, „ale strašně zmatená. V tom je velký rozdíl. Jsem… v pasti.“ Vše se příčilo logickému uvažování. Měla strach, že se celý její život rázem změní, a to jen proto, že se teta Milly dívala na televizi a pak se jí z toho něco nesmyslného zdálo.

„V pasti?“ opakovala Jill. „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“

„Už si prostě nevím rady.“ Shelly se opřela lokty o stůl a zabořila obličej do dlaní. Možná, že byla přecitlivělá. Ale teď šlo o její život. O důležité životní rozhodnutí. Měla z toho opravdu strach.

„Uklidni se,“ radila jí Jill. „Musíš o tom přemýšlet s klidnou myslí. Jistě se to všechno dá nějak vysvětlit.“

Její slova ji uklidňovala a dodávala sebedůvěru.

„Dobře, tak mi to tedy vysvětli.“

„Nedovedu ti to vysvětlit,“ řekla Jill s naprostým klidem a zalila čaj vroucí vodou. „Myslím, že je zbytečné, abych se o to snažila. Jediné, co ti mohu poradit je, abys to nebrala tak vážně. Jestli mezi tebou a Markem něco vznikne, užij si to. Samozřejmě za předpokladu, že ta druhá žena bude mimo hru. A na ty svatební šaty prostě a jednoduše zapomeň!“

„Tobě se to lehce říká.“

„Já vím,“ dodala rychle Jill. „Ale jestli si chceš zachovat zdravý rozum, musíš to brát tak, jak ti říkám.“

Shelly věděla, že to s ní Jill myslí dobře. „Máš pravdu. Zřejmě dělám zbytečně předčasné závěry.“

„Přece mi nechceš říct, že tě nějaké šaty donutí k tomu, abys dělala něco, co nechceš. To samé platí i o Markovi.“

Shelly věděla, že pokud kdy potřebovala nějakou radu, mohla se na Jill spolehnout. V podstatě jí totéž říkala už před několika dny, ale ona to potřebovala slyšet ještě jednou. Potřebovala se ujistit.

Jill nalila čaj do dvou šálků a přinesla je na stůl. „Už je ti líp?“

Shelly přikývla. „To víš, že ano. Jen jsem potřebovala, abys mi to všechno zopakovala.“ Doušek čaje ji překvapivě povzbudil. „Doufám, že se mnou zítra půjdeš na Street Suite, jak jsi mi slíbila.“

Již před několika týdny si koupily lístky na slavnou broadwayskou hru, kterou právě hráli v Seattlu.

„To je už zítra?“ zarazila se Jill.

„Jill…“

„Slíbila jsem Sharon Belmontové, že za ni zítra budu pracovat. Má nějaké rodinné problémy. Byla úplně zoufalá a tak jsem jí slíbila, že to za ni zítra vezmu. Na divadlo jsem úplně zapomněla. To mě mrzí, ale budeš muset jít beze mě.“

„Nemůžeš se z té práce nějak vymluvit?“ Shelly byla zjevně zklamaná.

„Bohužel, nemohu. Je mi to strašně líto, Shelly.“

Bylo to pro ni velké zklamání, ale přesto se rozhodla, že půjde sama. Nebyla tou představou nadšená, ale mohla si tak být alespoň jistá, že nenarazí na Marka Bradyho.

Kdyby zůstala doma, přišla by zbytečně o skvělou divadelní hru. Navíc by se asi užírala nekonečnými myšlenkami o nesmyslném životním osudu.

Druhého dne odpoledne si Shelly oblékla šaty, které by její konzervativní matka jistě schválila. I Mark by její růžové plátěné šaty asi schválil… Už zase na něho musela myslet. Zavřela křečovitě oči a myšlenku na něho okamžitě zahnala.

Právě se chystala odejít, když zazvonil telefon. Její první reakce byla nezvedat sluchátko. Jistě to je zase matka. Volala jí stále častěji. Byla neúnavná.

Spíše ze zvyku než z nutnosti natáhla ruku po telefonu.

„Shelly?“ Na druhém konci se ozval Markův hlas. „Právě se chystám do divadla na Street Suitě. Protože se poslední dobou čistě náhodně potkáváme na nejrůznějších místech, chtěl jsem vám uvolnit cestu. Jestli na tu hru dnes jdete také, půjdu na ni někdy jindy.“

OSMÁ KAPITOLA

„To je ale náhoda. Zrovna jste mě zastihl ve dveřích. Jdu na to samé představení.“ Shelly chvíli váhala. „Měla se mnou jít Jill, ale kvůli práci mi na poslední chvíli odřekla.“

„Mám kupodivu ten samý problém. Ani Janice se mnou dnes nemůže jít.“

Když slyšela vyslovit jméno ženy, kterou Mark miloval, podivně to s ní zamávalo. Srdce jí pokleslo a pocit zklamání byl silnější, než si dokázala připustit. Rychle se vzchopila a nasadila ten nejveselejší tón, jakého byla schopná. „Poslouchejte, byla by to škoda, abyste kvůli mně zmeškal představení. Zavolám do pokladny a pokusím se vyměnit svůj lístek na jiný den.“

„To v žádném případě. Na představení půjdete vy a lístek si vyměním já.“

„Nesmysl. Jill to představení chtěla opravdu vidět…“

„Bylo by opravdu tak hrozné, kdybychom oba šli na stejné představení?“

„Ach…“ Takový návrh Shelly nečekala. Vždyť to byl on, kdo navrhoval, aby se sobě vyhnuli.

„Nevím, proč ne. Máte svůj lístek. Já také. Byla by věčná škoda, aby jeden z nás nešel do divadla kvůli tomu, že se nechceme potkat. Jak malicherné, nemyslíte?“

V ten okamžik nebyla Shelly s to rozumně uvažovat. Po včerejším rozhovoru s Jill sice opět nabyla svoji starou sebedůvěru, ale právě teď si nebyla ničím jista.

„Myslím, že máte pravdu. Vždyť na tom vůbec nezáleží,“ řekla konečně, i když skutečnost byla taková, že jí | na tom naopak hrozně moc záleželo.

„Výborně. Přeji vám tedy příjemný večer.“

„Já vám také.“

Divadlo bylo ve stejné čtvrti, kde Shelly bydlela. Mohla jít pohodlně pěšky. Odešla hned, když dohovořila s Markem. Měl pravdu. Proč by měl jeden z nich zůstat sedět doma jen proto, že se chtěli sobě vyhnout. Nedávalo to žádný smysl.

Pozoruhodné bylo, že Mark šel na Street Suite. Považovala ho za typ člověka, který se o podobný druh hry vůbec nezajímá. Napadlo ji, že ji Mark neustále něčím novým překvapuje. Nejprve se projížděl na mopedu, pak ji úchvatně líbal a teď zase tohle…

Cestou po Višňové ulici neustále myslela na Marka, Už byla téměř před divadlem, když ho náhle spatřila. Do hlavy se jí nahnala krev. Nevěděla, co dělat. Má se na něj usmát nebo mu zamávat nebo ho prostě ignorovat?

Nemusela dělat vůbec nic. Mark se zastavil a čekal na ni.

„Jdete pozdě,“ poznamenal a podíval se na hodinky, „Ale to je u vás normální.“ Přívětivě se na ni usmál. „Skutečně jsem nemohl najít žádný důvod, proč bychom tu hru nemohli vidět spolu. Co říkáte?“

„Jste si tím tak jistý?“

„Naprosto.“ Nabídl ji svoje rámě, což Shelly přijala jako staré galantní gesto.

Uvaděčka je s úsměvem uvedla na jejich místa. Stále se na ně usmívala, jako by jim chtěla dát najevo, že jsou ten nejkrásnější pár v divadle. Shelly jí měla nutkání sdělit, že Mark je zasnoubený s jinou ženou, ale naštěstí udržela jazyk za zuby. Než se stačili řádně usadit, zvedla se opona.

Byla to velice zábavná hra, která nabízela satirický pohled na ztřeštěný městský život. Shelly se náramně bavila, i když si během celého představení byla plně vědoma Markovy přítomnosti. Nebyla si však jistá, zda i jemu se hra tak moc líbila. Chvílemi přemýšlela o tom, kdy ho zase někde náhodou potká a doufala, že to bude hodně brzo.

Hra byla svým způsobem velmi povzbuzující a Shelly se cítila opět plná naděje a elánu do života. Začínala přemýšlet o dalších filmových projektech.

Když s Markem opustili divadlo, se zápalem mu vyprávěla o nových nápadech na další sérii odpočinkových videofilmů. Se zájmem se jí vyptával na různé věci a dokonce přišel i se zajímavými nápady na některé šoty. Shelly byla do hovoru tak zabraná, že si ani neuvědomila, jak daleko ušli. Zarazila se a rozhlédla se kolem.

„Je tady poblíž výborná čínská restaurace,“ řekl Mark. Nemohla protestovat, protože jí nedal šanci. Hned ji vedl k místu, o kterém se zmínil.

V restauraci ještě nebylo plno, takže se bez čekání usadili. Během procházky se Shelly cítila velice bezprostředně, ale teď si najednou začala uvědomovat svoji zranitelnost. Cítila jakýsi zvrat ve svém postoji vůči Markovi. Zamyšleně si pohrávala s ubrouskem, který si pak opatrně prostřela na klín.

„Nečekal jsem, že se mi ta hra bude tolik líbit,“ řekl po dlouhém mlčení.

Připadalo jí to poněkud divné, že si vybral právě tuhle hru, ale zřejmě to tak učinil spíše kvůli Janice.

„Nepřipadá vám poněkud zvláštní, že se najednou tak často potkáváme?“ změnila Shelly téma.

„Chápu, že vás to znepokojuje,“ odvětil Mark.

„A vás ne?“

Mark pokrčil rameny. „Moc jsem o tom nepřemýšlel.“

„Musím se přiznat, že pokud jde o mě, jsem všemi těmi náhodami jaksi zaskočená,“ řekla Shelly a zadumaně přejela prstem po jídelním lístku. Pak k Markovi pozvedla oči a dodala: „Ale snažím se s tím vyrovnat.“

„Máte pocit, že jste se stala součástí dění, nad kterým nemáte kontrolu?“ Mark jí položil otázku, kterou od něho vůbec nečekala.

Překvapeně zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Upřeně na ni hleděl.

„Ne, ani ne. Nebo… možná jen trochu. A co vy? Vy takový pocit nemáte?“

„Pokud vím, byla to vaše teta Milly, která měla ten podivný sen.“

Shelly se usmála a sklopila oči. „To ano, ale jak mi nedávno řekla moje přítelkyně Jill, žádné padesát let staré svatební šaty mi nemohou diktovat, co mám či nemám dělat. A vám také ne,“ dodala. Teprve teď si uvědomila, proč jí tu otázku položil. „Musí vás to všechno dost fascinovat, že? Z ničeho nic jsem se vám vpletla do života a zřejmě vám připadá, že z toho není úniku.“ Ironicky se ušklíbla. „Kamkoliv se vrtnete, tam narazíte na mě.“

„Postavíte se tady a ohlásíte všem v restauraci, že si mě odmítáte vzít?“

„Ne.“ Shelly měla pocit, že to byla dosti nevhodná otázka. Trval až do chvíle, kdy i vzpomněla, že právě tato slova pronesla při jejich prvním setkání.

„Jsem-li tomu s to odolat, pak myslím, že i já snesu trochu nátlaku.“

Shelly nevěnovala jeho sarkastické poznámce pozornost. „V současné době o sňatek nestojím,“ řekla vážně, pro případ, že by na to už zapomněl. „Jsem zcela spokojená se současným stavem věcí. Mám až příliš mnoho práce na to, abych se mohla starat o manžela nebo o rodinu.“

Uvědomila si, že mluví dosti rázně a zřejmě i příliš hlasitě, protože si všimla, jak se na ni ostatní hosté s údivem dívají. Okamžitě ztišila hlas. „Je mi líto, ale moje představy o manželství jsou poněkud jiné, než ty, jaké má moje matka či moje drahá teta Milly.“

„Osobně si myslím, že nejste typem ženy, která by se kdy chtěla usadit,“ řekl Mark s úsměvem. „Ale nemějte obavy. Až to jednou budete chtít udělat, budete na to připravená.“

„Tak jako vy?“ Neměla v úmyslu začít mluvit o Janice, ale chtěla mu připomenout, že v jeho životě je jiná žena.

Mark lhostejně pokrčil rameny. „Více méně. V profesionálním životě jsem již dosáhl jistých cílů, s kterými jsem celkem spokojen. Proto jsem se rozhodl věnovat energii jiným aspektům života, jakými jsou například manželství, děti a tak podobně.“

Mluvil o manželství jako by šlo o další kapitolu v knize, kterou právě čte. Shelly se zamračila.

„Máte s tím nějaké problémy?“ pokračoval Mark.

„Neříkala bych tomu problémy. Dívám se na manželství z trochu jiného úhlu, toť vše.“

„Například?“

Zdálo se, že ho to zajímá. Jinak by si své názory nechala pro sebe. „Lidé by se měli do sebe nejprve zamilovat,“ řekla rozvážně. „Myslím, že něco takového se ale nedá naplánovat. Láska se rodí nečekaně – kolikrát tak nečekaně, že to s oběma partnery pořádně zamává.“

„Hovoříte o lásce jako o nějaké nemoci.“

Shelly se zasmála.

„Tak nějak si myslím, že by k tomu mělo dojít přesně tak. Vstup do manželství je jedním z nejdůležitějších životních rozhodnutí. Oba partneři by k němu měli zaujímat jasné stanovisko. Měli by k sobě chovat hlubokou úctu. Vždyť jde o spojení dvou lidských bytostí.“ Náhle si uvědomila, že možná zašla až moc daleko a že se ho tím mohla dotknout. Letmý pohled na něho ji však ujistil, že tomu tak není.

„Musím říct, že mě překvapujete,“ řekl Mark a naklonil se k ní. „To by mě bývalo nikdy nenapadlo.“

„Co by vás nikdy nenapadlo?“ Shelly se začínala cítit jaksi nesvá.

„Že žena, která se navenek jeví jako ztřeštěná, je ve skutečnosti tak rozumná a navíc romantická.“

„To je asi tím, že některé věci si beru víc, než jiné,“ odvětila a zahleděla se do jídelního lístku, aby změnila téma. „Slyšela jsem, že tu vaří výbornou polévku. Už jste ji tu někdy měl?“

Jejich hovor se více méně točil kolem jídla a prostředí, ve kterém seděli. Oba se záměrně vyhýbali všemu, co by se týkalo jejich osobního života.

Když povečeřeli a Mark zaplatil, vrátili se procházkou zpátky k divadlu, kde měl Mark zaparkované auto. Nabídl, že ji odveze domů, ale Shelly jeho nabídku odmítla. Bydlela jen několik bloků od divadla a dala přednost večerní procházce.

Chtěla být sama. Potřebovala si všechno nechat projít hlavou. Strávila s Markem hodně času a měla toho spoustu k přemýšlení.

„Děkuji vám za skvělou večeři,“ řekla, když odemykal svůj vůz.

„Potěšení bylo na mé straně,“ odvětil. „Přeji vám dobrou noc,“ řekl s úsměvem. „Nedivil bych se, kdybych vás zase brzy potkal.“

Shelly se na něho také usmála. „Kdo ví, možná zítra, možná pozítří. Možná, že bychom si měli sladit naše rozvrhy,“ zažertovala.

„To by vám nevadilo?“

„Ani ne. A vám?“ zvýšila hlas a napjatě čekala, co na to odpoví. Rozhodně by jí nevadilo, kdyby se zase viděli. Vlastně se už nemohla dočkat, co nového jí osud připraví.

Mark se na ni podíval a dal si klíče do kapsy. Upřeně jí hleděl do očí. Bylo na něm vidět, že je pod vlivem silných emocí. Shelly udělá krok dozadu. „Byl to nádherný večer. Ještě jednou děkuji,“ řekla nervózně.

Mark nic neříkal a nepřestával se jí dívat do očí.

„Hra byla výborná, že? A večeře… skvělá.“ Shelly se úzkostí sevřelo hrdlo, když Mark přistoupil k ní.

Zalil ji zvláštní pocit bezmoci. Svět jakoby se zastavil, když si uvědomila, že ji chce políbit. Ne, to ne, ozývalo se její podvědomí. To mu nesmí dovolit!

Srdce se jí rozbušilo, když k ní Mark sklonil hlavu a snažil se jí vtisknout polibek. Sváděla vnitřní boj sama se sebou, pokoušela se mu odolat, ale nakonec si musela přiznat, jak moc ho sama touží políbit. Alespoň proto, aby si dokázala, že ten první polibek opravdu nic neznamenal.

Pravý opak se stal pravdou. Když ji tentokrát políbil, byl jeho polibek stokrát přesvědčivější než ten první. Byla jím zcela uchvácena.

Shelly se chtělo zoufalstvím vykřiknout. Cítila, že jeho polibku není možné odolat. Kdesi v hloubi duše cítila jeho intenzitu a neúprosnost. Proč musí podléhat zrovna jemu – Bradymu? Copak není na světě jiný muž?

Když ji konečně pustil, cítila na tváři jeho teplý dech. Jeho oči byly plné otazníků. Shelly si nebyla jistá, kolik toho prozrazovaly její oči. Snad to ani vědět nechtěla.

„Mějte se,“ zašeptal udýchaně a zamířil k vozu.

Shelly zůstala v pondělí doma. Ne, že by byla nemocná, ale byla zmatená a naprosto vyvedená z míry. Její vztah k Markovi jí nedával smysl. Měl všechny vlastnosti, které u mužů neměla ráda, ale i všechny vlastnosti, které obdivovala.

Shelly si ani neuvědomovala, jak hluboko klesla na mysli, když se přistihla, jak před otevřenou skříní promlouvá k šatům od tety Milly.

„Musím vám sdělit, že jsem byla naprosto spokojená až do chvíle, kdy jste mi přišly balíkem,“ mumlala poblouzněné. „Teď je můj život vzhůru nohama.“ Rozhořčeně zabouchla dveře skříně, ale vzápětí je znovu otevřela. „Není divu, že se k vám ani kocour paní Livingstonové neodvažoval přiblížit. Jste nebezpečné.“

DEVÁTÁ KAPITOLA

„Hra byla skvělá.“ Byla středa odpoledne a Shelly seděla s Jill u kávy a vyprávěla jí, jak všechno probíhalo. Zastavila se u Jill v práci, aby s ní zašla na oběd. „Dokonce i Mark…“

„Mark?“ Jill málem vypadl šálek z ruky. „On byl v divadle?“

Shelly rozpačitě přikývla.

„Zřejmě jsem ti zapomněla říct, že jsem se s ním zase viděla. Vlastně, on mi volal první. Shodou okolností měl rovněž lístek do divadla. Rozhodli jsme se, že bychom mohli jít spolu.“

„Ještě něco, co jsi mi neřekla?“ podívala se na ni Jill podezíravě.

Shelly se snažila předstírat, že je naprosto klidná a uvolněná. Nebyla si však zcela jistá, jestli jí na to Jill skočí.

„Po představení jsme si zašli na večeři… čistě jako přátelé. Vůbec nic závazného. Už jsem ti říkala, že je zasnoubený, ne?“

„Neoficiálně zasnoubený.“ Jill si ji zvídavě prohlížela a Shelly si to plně uvědomovala. Necítila se dobře a určitě to na ní bylo vidět.

„Shelly, známe se už řadu let,“ poznamenala Jill „V jistých věcech jsme si velmi podobné, a proto cítím, že tě něco trápí.“

Shelly pokývala souhlasně hlavou. Bylo zbytečné něco před Jill skrývat. Vždyť za ní přišla proto, aby se jí s tím vším mohla svěřit. Potřebovala si promluvit s někým, kdo jí rozumí. S někým, kdo ji zná a kdo jí dovede poradit. Oběd se proto zdál být dokonalou záminkou.

„Nebudeš tomu věřit,“ řekla Shelly a vzala si do dlaní horký šálek s kávou. „Sama tomu nemohu uvěřit.“

„Zamilovala ses do Marka.“

Shelly na ni vytřeštila oči.

„Je to na mně tak vidět?“

„Ne,“ řekla Jill tiše. „Ale vypadáš, jako když máš na kahánku.“

„Kdybych nebyla tak rozrušená, asi bych se rozbrečela. Ach bože, jen si pomysli. Znáš nějaké jiné dva lidi, kteří se k sobě tak dokonale nehodí jako já a Mark? Mark je tak… strašně zodpovědný a…“

„Shelly, vždyť to jsi ty také.“

„Se mnou je to ale jiné,“ namítala Shelly. „Je tak upřímný a…“

„Ale vždyť ty také.“

„Možná, ale jsem tak roztěkaná. Jsem nepořádná. Všude chodím pozdě a pak, ráda si dělám věci po svém. Víš to přece líp, než kdokoliv jiný.“

„Spíš bych to shrnula asi tak, že jsi velice tvůrčí osobnost.“

Shelly se na ni vděčně usmála.

„Právě proto jsi má nejlepší kamarádka. Myslím, že ti to mohu klidně říct, ale začínám mít vážné obavy. Mark Brady je sice chlap jako hora, spolehlivý a já nevím co všechno, ale tvůrčí duch či originalita jsou mu naprosto cizí. Dělá všechno jako podle knihy. Přidržuje se ustálených pravidel. Je tak beznadějně konvenční. Nemá v sobě kouska nápaditosti.“

„Myslím si, že právě takového člověka vedle sebe potřebuješ,“ řekla Jill přesvědčeně. „Nedívej se na mě tak udiveně. Je to pravda. Vy dva byste se perfektně doplňovali. On potřebuje tebe, protože máš smysl pro zábavu a jiné ztřeštěné nápady. Jsi vynalézavá a naprosto nekonvenční. Ty zase potřebuješ jeho, protože je spořádaný, ví, kdy dělat to či ono. Má smysl pro pořádek a bude dbát na to, abys věděla, kdy je čas na lásku a kdy je dobré se najíst.“

„Jenomže, problém je v tom, že Mark od ženy asi také očekává, že mu to jídlo také uvaří.“

Jill se srdečně zasmála.

„Jestli je to osud, který mě s někým má dát dohromady,“ zasténala Shelly, „proč mi nepřihraje někoho jiného. Proč mi posílá do cesty právě účetního?“

„Protože to tak asi už má být.“

„Víš, co mě na tom nejvíc mrzí? Že jsem dovolila, aby k tomu vůbec došlo a aby to zašlo tak daleko. Když mě poprvé políbil…“

„On tě líbal?“

Jill se na ni ustrašeně podívala.

Shelly její pohled ignorovala.

„Ano. Už dvakrát. Je to zcela přirozené – nemyslíš? Byli jsme prostě zvědaví, co to s námi udělá.“

„Přirozeně,“ řekla Jill rychle, ale tentokrát už vážně. „Pověz mi tedy, co to s vámi udělalo?“

„Vůbec nevím jak to popsat, ale řekla bych, že to bylo silnější než ten největší ohňostroj. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Vůbec si neodvažuji představit, jaké by to bylo, kdybychom se spolu měli milovat.“

„A jak to pociťoval Mark?“

„Mohu samozřejmě mluvit jen za sebe, ale myslím si, že ho to také pěkně vzalo. Byl z toho celý pryč. Viděla jsem mu to na očích.“

„Jak si spolu rozumíte v jiných věcech? Myslím tak všeobecně?“

„Myslím, že celkem dobře.“ Shelly se na chvíli odmlčela a napila se kávy. „Jsem si jistá, že se se mnou docela dobře baví. Ale muž jako je Mark nehledá ženu, která by ho bavila, právě tak jako já nehledám muže, který by se mi staral o finance.“

„Jeho názor na tebe se zřejmě značně změnil, že?“ zeptala se Jill a hned si sama odpověděla. „Vzpomínám si, jak jsi říkala, že tě má za pořádného cvoka. Pamatuješ?“

Shelly si to pamatovala až příliš dobře.

„Zpočátku jsem si o něm myslela, že je nudný a fádní, ale teď to vidím v trochu jiném světle. I já jsem svůj názor na něho změnila.“

„Tak v čem je problém?“

„Nechci se zamilovat,“ řekla Shelly rázně. „Chci toho ještě hodně dokázat. Mám svoje ambice. Nechci se zatím ještě usadit a skákat kolem muže a rodiny.“

„Tak to nedělej. Není nic jednoduššího. Rozhodni se pro to, co chceš dělat, a všechno ostatní hoď za hlavu. Nikde není psáno, že se musíš zrovna teď zamilovat. A právě tak ti nikdo nemůže diktovat, kdy a za koho se provdáš. Ani teta Milly.“

Jill říkala přesně to, co Shelly chtěla slyšet. Potřebovala, aby ji někdo podpořil. Ale zdálo se to být marné. Její srdce už bilo pro Marka. Kdyby na Marka mohla zapomenout, s největší radostí by to udělala. Ale bylo na to už pozdě. Věděla, že ho miluje. Marka, který miloval jinou ženu. Marka, který podle ní viděl v lásce a manželství jen další cíle, kterých musí v určitém čase dosáhnout. Měl všechno tak pečlivě naplánované. Zřejmě v životě nedělal nikdy nic na pouhý popud.

Nikdy mezi nimi nemůže vzniknout solidní, trvalý vztah. Jestli je tak hloupý, že to nevidí, ona tak hloupá není. Musí s tím něco udělat, a to hodně rychle. Shelly věděla, že rozhodnutí je teď jen a jen na ní.

Nemusela dlouho čekat, až Marka znovu uvidí. Potkali se ve středu večer v městské knihovně. Shelly vracela deset knih, které měly být vráceny již před půl rokem. Dostala od knihovny již třetí upomínku a každá z nich byla stále důraznější.

Provinile vstoupila ohromnými vysokými dveřmi do mramorového vestibulu.

„Zrovna jsem si říkal, jak dlouho bude trvat, než se zase potkáme,“ řekl Mark a také přistoupil k přepážce. Všimla si ho hned jak vstoupila, ale předstírala, že ho nevidí.

Pozdravila ho nepatrným kývnutím hlavy a tvářila se dál, jako by se nechumelilo.

„Ach, dobrý večer. Tak už se zase vidíme,“ poznamenala s chabým úsměvem. Připravovala si peněženku. Penále za přetažený termín bude asi hezky tučné. Možná, že by bylo levnější, kdyby si ty knihy rovnou koupila.

Mark položil na pult dvě knihy, které si hodlal vypůjčit. Shelly se nepozorovaně podívala na jejich tituly. Jak úspěšně nakládat s časem, stálo na přebalu jedné z nich. Na druhé bylo napsáno Stav řeči. Vnitřně zaúpěla. Pro Marka to zřejmě bylo lehké čtení. Její žánr to rozhodně nebyl. Měla raději dobrodružné nebo romantické příběhy.

„Měla byste čas zajít si se mnou na kávu?“ zeptal se jí ve chvíli, kdy zrovna platila penále za pozdě vrácené knihy. Cítila se jeho nabídkou polichocena, i když věděla, že jeho nabídku musí odmítnout. Dřív než stačil ještě něco dodat, zavrtěla hlavou.

„Ne, děkuji. Dnes večer ne.“

Náhle mu zmizel úsměv z tváře. Překvapeně na ni hleděl. „Máte něco na práci?“

Shelly kývla a s úsměvem předala knihovnici peníze. I ona se na ni zdvořile usmála. Shelly byla ráda, že celou záležitost vyřídila civilizovaným způsobem. Mohla být ráda, že jí za ty přestupky neodebrali členskou legitimaci.

„Máte s někým schůzku?“

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to je Mark, kdo se dožaduje její odpovědi.

„Ne tak docela.“ Otočila se a vyrazila směrem k východu. Ke svému údivu zjistila, že ji Mark následuje. Šel za ní až ven.

„Stalo se něco?“ řekl a zastavil se na posledním schodu.

Shelly se zastavila o pár schodů níž a obrátila se na něho.

Nikdy neuměla moc dobře předstírat. Byla až příliš čestná na to, aby svoje city mohla skrýt.

„Marku, myslím, že jste skvělý člověk…“

„Ale nemůžete si mě vzít,“ dokončil větu za ni. „To už jsem slyšel a slyšelo to také spousta jiných lidí.“

„Už jsem se vám za to omluvila. Je to prostě… tak dobrá, když to chcete slyšet, začínám vás mít ráda… Myslím to vážně. Začínám vás mít velmi ráda a mám z toho, po pravdě řečeno, hrozný strach.“ Shelly stála pod ním a hleděla mu do očí.

Její bezelstná odpověď ho jaksi udivila. Zamračil se a ostentativně se podrbal na tváři.

„Plně vás chápu. Možná, že by vás to mohlo zajímat, ale já vás začínám mít také rád.“

„Vidíte!“ vykřikla Shelly a vyhodila ruce do vzduchu. „Jestli s tím něco neuděláme, ví bůh, co se stane. Mohlo by nám to oběma zničit život. Jsme přece dospělí lidé. Musíme jednat rozumně.“ V tu chvíli se však cítila jako malá holka. Neměla nejmenší představu, jak se z toho dostat.

Všechny její smysly ji nabádaly k tomu, aby si toho krátkého štěstí užila a nezabývala se tím, co přijde potom. Tak si to přálo i její srdce.

Ale Shelly svým citům nechtěla podléhat. Ne, pokud šlo o Marka.

„Myslím, že to není žádný zločin, když se dva lidé mají rádi,“ řekl a sestoupil k ní o schod níž.

„Jistě, že ne. Máte pravdu, ale znám se až příliš dobře. Snadno bych se do vás mohla zamilovat, Marku.“ Neodvažovala se přiznat, že se tak už stalo. „Takové věci se dějí, aniž si to člověk uvědomuje. Čím častěji se uvidíme, tím snadněji bychom mohli podlehnout svým citům a zaplést se do vážnějšího vztahu.“

Mark podezřele mlčel.

„Jste opravdu skvělý muž. Kdyby vás viděla má matka, byla by štěstím bez sebe. Hned by hlásnou troubou oznamovala naše zásnuby. Mohlo by se také stát, že bych si začala myslet, že ten vztah někam povede. Mohla bych se dokonce začít učit vařit. Vím, že jste zřejmě typem muže, který to u své ženy považuje za samozřejmé.“

„Možná, že by se to někdy mohlo i hodit,“ přiznal Mark.

„To jsem si mohla myslet,“ zahuhlala Shelly. „Ale já nejsem ta běžná a obyčejná žena. Nikdy taková nebudu. Pekla jsem koláč jen jednou v životě a nakonec skončil v koši na odpadky – který jsem tím ještě navíc zničila.“

„Vy jste zničila koš na odpadky koláčem?“ opakoval Mark a nechápavě zavrtěl hlavou. „No, to nevadí. Raději mi to ani nevysvětlujte. Připadá mi, že příliš předbíháte událostem, a já vám prostě nestačím. Chtěl jsem vás jen pozvat na kávu a vy děláte, jako by se jednalo o celoživotní závazek.“

Shelly mu nevěnovala pozornost.

„A co Janice?“ položila mu otázku na tělo. „Neměl byste zvát na kávu spíše ji?“

„Nevím, co s tím má Janice společného?“ otázal se rozmrzele.

„Janice,“ odsekla Shelly, protože začala ztrácet trpělivost, „Janice je žena, kterou si budete brát za manželku. Už si vzpomínáte? Žena, kterou milujete. Žena, se kterou jste neoficiálně zasnoubený.“

„Už to neoficiální není,“ řekl Mark klidně.

„No to je výborné! Vy mě zvete na večeři, pak se se mnou líbáte a zároveň se chystáte na svatbu s jinou ženou.“

Alespoň si vážila jeho čestného chování a toho, že jí o svém vztahu s Janice nikdy nelhal. I když jí to mohlo být celkem jedno, bolelo ji, že se přece jen rozhodl pro svou původní lásku. Tím šťastným párem tedy nebude Mark a Shelly, ale Mark a Janice.

Na okamžik jí to vyrazilo dech. Chvíli jí trvalo, než se zmohla na další slovo. „Tak tedy…“ snažila se tvářit nadšeně, ale hlas se jí nebezpečně chvěl. „Blahopřeji. Dovolte, abych vám oběma popřála hodně štěstí a rodinné pohody.“ Pak se rychle otočila a hbitě sestupovala po schodech dolů.

„Shelly!“

Slyšela, jak za ní Mark křičí, ale nevšímala si toho. Utíkala od něho pryč. Nemohla ho už ani vystát.

Se sevřeným hrdlem a se slzami v očích prchala pryč. Jak jen mohla být tak houpá a zaslepená. Jak si vůbec mohla myslet, že se vzdá své Janice a zamiluje se do ní. Pěkně naivní představa. Nejraději by si pořádně nafackovala.

„Shelly, prokristapána, neutíkejte!“

Shelly se neohlížela a spěchala po chodníku do postranní ulice. Doufala, že se ztratí v davu lidí a že už ji Mark nechá konečně na pokoji.

Už si myslela, že ho setřásla, když ji uchopil za rameno a otočil ji k sobě.

„Shelly, prosím vás, chci vám něco říct,“ naléhal udýchaně. Nervózně si prohrábl vlasy a utřel si z čela pot. „Zasnoubení není oficiální, protože už žádné není. Copak je možné, abych se oženil s Janice poté, co jsem potkal vás?“

DESÁTÁ KAPITOLA

„Vy jste své zásnuby s Janicí odvolal?“ obrátila se na něho rozhněvaně. Měla pocit, že svoje emoce nezvládne. „Vy bláhový,“ křičela na něho. „Jste naivní hlupák!“ Její oči byly plné slz. „To je to nejhorší, co jste mohl udělat!“

„Vůbec ne,“ řekl vážně. „Je to to nejrozumnější rozhodnutí, které jsem kdy udělal.“

„Jak můžete něco takového vůbec říct?“ sténala Shelly.

„Shelly?“

Snažil se ji vzít za ruce, ale Shelly ucukla a ustoupila od něho. „Janice se k vám hodila,“ naříkala.

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se klidně. Jeho racionální postoj ji ještě víc rozčiloval. „Nikdy jste ji ani neviděla.“

„To jsem ani nemusela. Vím, že pro vás byla ta nejlepší. Jinak byste se nikdy nemohl rozhodnout vzít si ji za ženu.“

„Janice je skvělá žena a určitě učiní některého muže velmi šťastným. Já tím mužem však rozhodně nebudu.“

„Vy jste se zbláznil. Zrušit zásnuby. Nemáte to v hlavě v pořádku!“

„Ale ano,“ odvětil Mark klidně a sebevědomě. „Jsem si naprosto jistý, že jsem se rozhodl správně. A víte proč?“

Shelly nebyla ani schopná zavrtět hlavou. Zápěstím si utírala slzy a snažila se popadnout dech. Byla jako u vytržení. Měla strach sama ze sebe. Milovala ho. Byla si tím jistá. Proč ale byla tak zmatená a citově dezorientovaná?

„Přesvědčilo mě, co jste onehdy říkala o lásce.“

„Vy jste se nechal ovlivnit tím, co jsem říkala?“ vykřikla zděšeně. „Vypadám snad jako nějaký odborník na lásku? Nikdy jsem nikoho nemilovala!“ Tím samozřejmě nepočítala jeho. Vždy si myslela, že jí láska život usnadní, a ne, že jí ho zkomplikuje.

Mark její citový výbuch ignoroval. „Pomohla jste mi pochopit, že jsem se chtěl ženit z nesprávných důvodů. Dospěl jsem k rozhodnutí, že je čas, abych se usadil, a ke stejnému rozhodnutí dospěla i Janice. Je jí třicet let a má pocit, že je nejvyšší čas se vdát a založit rodinu. Oba jsme věděli, že by nešlo o sňatek z lásky, ale z rozumu. Považovali jsme to za jediné praktické řešení.“

„Ale mě tohle vůbec nezajímá,“ řekla Shelly a zoufale kroutila hlavou. „Nechci o tom nic slyšet.“

„Ale já vám to povím, ať chcete či nechcete,“ naléhal Mark a uchopil ji za lokty. Jemně ji přitáhl k sobě. „Sama jste říkala, že se láska nedá naplánovat. Měla by přijít sama od sebe, nečekaně. A chcete něco vědět? Měla jste pravdu. Máme se s Janice rádi, ale…“

„Na tom, že se máte rádi, není přece nic špatného!“

Mark se na ni překvapeně podíval.

„Necháte mě také někdy domluvit? Ovšem. Nic špatného na tom není,“ souhlasil. „Ale Janice není temperamentní producentka oddechových videofilmů, jako jste vy. Jsem s vámi strašně rád. Miluju každý moment, který s vámi mohu být. Vzrušujete mě. Jste plná energie a nikdy nevím, s čím novým na mě zase přijdete. A to je na vás to nejkrásnější. Být s vámi je jedno velké dobrodružství.“

„Vztah mezi námi by nikdy nefungoval,“ namítala Shelly. Snažila se argumentovat co nejrozumněji. „Chvíli by se vám to se mnou líbilo a snad by vám to i vyhovovalo, ale nakonec bychom se stejně rozešli. Bylo by to nevyhnutelné. Copak to nevidíte? Jsme dva naprosto odlišní lidé. Nehodíme se k sobě.“

„Z jakého důvodu by náš vztah nemohl vydržet?“ zeptal se Mark a trpělivě na ni pohlížel.

„Ze všech těch důvodů, které jsem již uvedla!“ vyhrkla.

Mark byl tak milý a říkal všechna ta slova, po kterých tajně toužila, ale její názor už nemohlo nic změnit. Byli tak jiní, že to volalo až do nebes.

„Co na tom, že nejste tak dobrá v kuchyni jako jiné ženy? Já vařím docela slušně.“

„O to tu tolik nejde.“

„Jistě, že ne,“ přitakával. „V tom bych žádný problém neviděl. Když budeme ochotni na našem vztahu společně pracovat, není nic, co bychom spolu nedokázali.“

„Víte, co si myslím?“ řekla zoufale. Nevěděla, jak se z toho všeho vymanit. Zamyšleně si prohrábla rukou svoje kudrnaté vlasy. „Mám takový dojem, že začínáte věřit v magickou sílu těch záhadných svatebních šatů od tety Milly.“

„A vy snad ne?“

„Jistě, že ne,“ vykřikla rozhněvaně. „Už dávno ne. Možná, že jsem v jejich sílu věřila, když jsem byla malá… ráda jsem poslouchala vyprávění o tetě Milly a o strýci Johnovi. Ale teď už nejsem malá. To, co mi tenkrát připadalo tak romantické, mi nyní připadá naprosto nesmyslné.“

„Shelly,“ řekl Mark podrážděně. „Vždyť s ničím spěchat nemusíme. Jen se vám snažím navrhnout, abychom to zkusili. Dejme alespoň šanci tomu, co mezi námi je.“

„Nic mezi námi není,“ stála tvrdošíjně na svém.

Mark podezíravě přimhouřil oči.

„Snad mi nechcete říct, že vážně věříte tomu, co jste právě řekla.“

„Ano,“ lhala statečně jemu i sobě. „Jste mi moc sympatický, ale…“

„Jestli ještě jednou uslyším o tom, jak jsem vám sympatický, a nevím co ještě, tak vás okamžitě políbím a neručím za to, co se stane potom.“

Mark začínal ztrácet trpělivost.

Zasněně se jí zadíval na ústa. Shelly, plná očekávání, si podvědomě navlhčila rty.

„Možná, že to stejně udělám.“

„Ne!“ vykřikla Shelly vystrašeně. Instinktivně udělala pár kroků zpět. Myslel to zcela vážně. Věděla, že kdyby ji Mark políbil, podlehla by mu. Věděla, že už není s to svoje city kontrolovat. Prozradila by se.

„To jsem si mohl myslet.“ Zasmál se jako malý kluk.

„Myslím, že bychom měli oba zapomenout na to, že jsme se kdy potkali,“ navrhla Shelly, ale současně si byla vědoma toho, že říká hotový nesmysl. Mark Brady ji tak hluboce poznamenal, že už na něho nemohla nikdy zapomenout.

„Zřejmě zapomínáte, že jste se mi sama vrhla do náručí, že? Chytře jste se rozhodla přehlížet to, co je tak evidentní, ale to na mě, bohužel, neplatí, protože vás miluji, Shelly.“

Shelly údivem otevřela pusu. Chtěla protestovat, že v tak krátké době se do ní přece nemohl zamilovat. Mark jí však přiložil prst na ústa a umlčel ji.

„Na začátku jsem tou představou moc nadšený nebyl,“ přiznal se. „Ale pak se mi to všechno začalo jaksi líbit. Dovedu si nás dva docela dobře představit i za deset let. A víte, co vidím? Vidím pohodu a spokojenost. Vím, že spolu budeme šťastní.“

„Potřebuji si to všechno nechat projít hlavou,“ vykřikla a přitiskla si ruce na spánky. Bylo to na ni moc rychlé. Točila se jí z toho hlava. „Ponecháme to osudu… co říkáte?“ navrhla zmateně. V tu chvíli jí to připadlo jako nejrozumnější řešení. „Až se příště naše cesty zase zkříží, budu se cítit lépe a budu s to rozumně uvažovat.“ Je také možné, že se doma na měsíc zavřu a nevystrčím hlavu ven, myslela si, ale nahlas to neřekla.

„Ne,“ řekl Mark a pomalu zavrtěl hlavou. „To neberu.“

„Proč ne?“ chtěla vědět. „Vždyť na sebe máme štěstí prakticky každý den.“

„To bych ani neřekl.“

To, co říkal, nedávalo moc smysl.

„Skutečnost, že jsem měl také lístek do divadla, nebyla žádná náhoda,“ informoval ji. „Naplánoval jsem to tak, aby to vypadalo jako náhoda.“

„Vážně? A jak?“

„Toho dne, co jsme se potkali na pláži, jsem si všiml, jak vám z kabelky vyčuhoval lístek do divadla. Naše setkání v divadle nebylo náhodné.“

To, co Mark právě řekl, jí naprosto vyrazilo dech. Šokovalo ji to snad víc, než kdyby před ní přistál mužíček z Marsu. Něco takového od něho nečekala. Nenalézala pro to slov.

„A co dnes večer?“ zeptala se, když konečně nabrala dech. „V knihovně?“

„Řekl jsem si, že bych se zastavil u vás v bytě. Byl jsem připraven vymyslet si nějakou záminku. Třeba že mě k vám přilákaly ty svatební šaty. Když jsem přijížděl k vašemu domu, viděl jsem, jak s knihami v náručí vycházíte ze dveří. Nebylo těžké si domyslet, kam asi máte namířeno. Otočil jsem vůz, jel jsem rovnou ke knihovně a počkal si na vás uvnitř.“

„A co… na berním úřadě? Nebo na pláži?“ Neměla nejmenší představu, jak by mohl zaranžovat náhodná setkání na těchto místech.

Mark se zasmál a zavrtěl hlavou. „Na obou místech to byla čirá náhoda, pokud jste s tím ovšem neměla vy něco do činění.“

„Jak vás něco takového může vůbec napadnout? Samozřejmě, že ne,“ prohlásila rozhořčeně.

Mark se na ni nepřestával usmívat a dodal: „Jen jsem žertoval. Vím, že byste něco takového nikdy neudělala.“

Shelly se obrátila a dala se do chůze. Nebyla si jistá, jakým směrem by měla jít, ale v ten okamžik to nebylo tak důležité. Byla příliš nervózní a rozrušená, aby s ním vydržela stát na jednom místě. Nejhorší na tom bylo, že utíkat vůbec nechtěla. Srdce jí vzrušeně tlouklo a jediné, co si v tu chvíli opravdu přála, bylo vrhnout se mu do náručí.

Mark se přizpůsobil její chůzi a držel s ní krok.

„Ty zatracené šaty od tety Milly. Vím, že je to všechno kvůli nim,“ mumlala si pro sebe Shelly. Chtěla se o nich zmínit už dříve, ale Mark nechtěl nic slyšet. „Zrušil jste své zásnuby, protože si myslíte, že nás dal osud jakýmsi záhadným způsobem dohromady.“

„Ne, Shelly. S tím, co k vám cítím, nemají vaše šaty vůbec nic společného,“ řekl klidně.

„Ale vždyť už jste byl rozhodnutý oženit se s jinou!“

„Jak vidíte, rozhodl jsem se být pánem svého osudu a strávit zbytek života s vámi.“

„Nemyslíte, že by bylo vhodné poradit se o tom nejprve se mnou? Vždyť já se třeba ještě vůbec vdávat nechci. Ještě hodně dlouho ne.“

„To nevadí. Počkám.“

„To nemůžete,“ vykřikla. Nemohl jí rozumět, protože byl až příliš velký džentlmen. Snad jediný způsob, jak by mu mohla dát najevo, že ho nechce, by mohl spočívat v tom, že k němu zaujme naprosto bezcitný postoj. Musí pochopit, že nemůže ztrácet svůj drahocenný čas čekáním na ni.

Shelly se zastavila a pomalu se k němu otočila. Snažila se tvářit co nejlítostivěji a nejsmutněji.

„Je to od vás velice milé. Jsem velmi polichocena, ale – prostě vás nemiluji. Je mi to moc líto, Marku. Jste ten poslední člověk, kterého bych chtěla ranit.“

Mark chvíli mlčel, pak pomalu pokrčil rameny a zahleděl se do dálky. „Jasněji jste to už snad říct nemohla. Musím se přiznat, že tak silná slova bych od vás nikdy nečekal. Podle vás tedy nemám šanci, že byste se do mě kdy zamilovala?“

„Absolutně žádnou.“ Její odpověď zněla tvrdě a nemilosrdně. Sama nad sebou žasla, že je něčeho takového vůbec schopna. Byla však přesvědčená, že jedná správně. To ji omlouvalo. Svým způsobem mu prokazovala velkou službu.

„Jste velmi příjemný a skvělý muž, ale…“

„To už jste říkala několikrát.“

Pomalu, jakoby mu to dělalo potíž, zvedl ruku k obličeji a prsty si přejížděl po bradě.

Až do této chvíle si Shelly neuvědomila, jak je Mark hrdý. Dovedl odpovědět na každý argument, dokázal urovnat jakékoliv pochyby, neexistovala otázka, na kterou by neznal odpověď, ale na odmítnutí nebyl připravený. Nedokázal se s tím vyrovnat. Nevěděl, jak reagovat.

„Myslíte to tedy vážně?“ zeptal se chraplavým hlasem. Stál u ní tak blízko, že cítila jeho teplý dech na tváři.

Shelly měla naučené, jak svoje city účinně zatajovat. Srdce jí silně bušilo a do hlavy jí stoupala krev. Markova bezprostřední blízkost ji nadmíru vzrušovala. Chtěla něco říct, ale její sevřené hrdlo jí to nedovolovalo.

„Jestli si to tak skutečně přejete,“ ruka mu náhle spadla dolů, „– nebudu vás už déle obtěžovat.“ S těmi slovy se otočil a odešel pryč. Než si stačila uvědomit, co se stalo, zmizel za rohem.

„Tys ho nechala jít, ty huso!“ šeptala si pro sebe. Na tvář jí ukápla osamělá slza. Setřela si ji rukou a potichu zasténala. Mark to s tím obtěžováním myslel vážně. Byl zásadový a trval na tom, co řekl. Teď už ji rozhodně vyhledávat nebude. A kdyby se náhodou někde znovu setkali, bude předstírat, že ji nezná. Tím si mohla být naprosto jistá.

Možná, že si to rozmyslí a přece jen si vezme Janice. Netvrdil snad, že ji má rád?

Shelly si položila ruku na ňadra. Bolelo ji u srdce. Nevěděla co dělat. Teď ale neměla čas na přemýšlení. Instinktivně se rozběhla za Markem.

Rychle odbočila za roh. Když uběhla půl bloku, uvědomila si, že Marka není nikde vidět. Zastavila se a otočila se zpět. Bylo jí divné, jak mohl tak rychle zmizet. Byla zmatená. Nevěděla, co se s ní děje. Sklesle se rozhlížela kolem.

V ten okamžik vystoupil z výklenku budovy Mark. Měl ruce v bok a ve tváři hrdý a vítězný úsměv.

„Co vám tak dlouho trvalo, má drahá,“ zeptal se jí a nabídl jí svou náruč.

Nemusel ji dvakrát pobízet. Shelly se zarděla a beze slov se mu do ní vrhla. Náruživě se začali líbat. Mark ji tiskl k sobě a žíznivě vychutnával její rty. Byl to dlouhý a procítěný polibek. Nemohli se od sebe odtrhnout.

Shelly ho objala kolem krku a zcela se mu oddala. Byl sladký a jemný, ale i hrozně vášnivý a přesvědčivý. Celým svým tělem cítila jeho lásku. Nezáleželo jí na ničem jiném, než na tom, že leží v jeho objetí. Ano, tam bylo její místo.

„Mám to chápat tak, že mě také milujete?“ zašeptal jí do ucha. Hlas se mu vzrušením chvěl.

Shelly přikývla. „Mám takový strach,“ zašeptala.

„Nemějte strach. Jsem si jistý, že to spolu dokážeme. Cítím to v kostech.“

„Je to úplné šílenství,“ řekla, ale za nic na světě by se ho nepustila. Cítila se v jeho náruči v bezpečí. Udýchaná a celá rozpálená mu položila obličej na prsa.

„Nádherné šílenství.“

„Tetě Milly se o nás zdálo. Napsala mi, že mě viděla s vysokým modrookým mužem.“

„Kdo ví, možná, že to byl někdo jiný,“ šeptal jí Mark do vlasů a pak ji něžně políbil na spánek. „Co na tom záleží, je-li to osud nebo svatební šaty od tety Milly. To všechno není tak důležité. Hlavní je to, že jsem tě našel. Miluji tě, Shelly a doufám, že i ty mě miluješ.“

Shelly se podívala na muže, který změnil směr jejího dosavadního života, a šťastně se usmála. Dojetím nenalézala slov.

„Ano, miluji tě,“ řekla, když nabrala dech. „Miluji účetního v obleku! Nikdy jsem si svého muže takhle nepředstavovala.“

Mark se zasmál. „Nikdy by mě nenapadlo, že se bláznivě zamiluju do ženy, která se obléká jako ty. A vidíš, stalo se to.“

„Miluju tě,“ opakovala Shelly se zavřenýma očima.

Shelly byla v podstatě klidný člověk, ale dnes nevěděla, co se to s ní děje. Znepokojeně sebou vrtěla. Bylo ráno, den její a Markovy svatby. Její matka na tom byla snad ještě hůř. Nervózně před ní přecházela a kapesníkem si utírala oči.

„Stále nemohu uvěřit, že se moje malá holčička vdává.“

Shelly se musela držet. Nechtěla se s ní hádat. Ještě před měsícem by matka udělala cokoliv, jen aby ji provdala. Tak proč tohle divadlo? Díky bohu, že tu byla Jill. Mohla se o ni opřít. Spoléhala na ni. Bez ní by si už dávno nevěděla rady. Zatímco se matka starala o jídlo na hostinu a neustále si stěžovala na květinovou výzdobu, odvedla Jill Shelly nahoru do ložnice, aby jí pomohla s oblékáním. Když byla Shelly hotová, spokojeně si ji prohlížela.

„Tak co?“ zeptala se Shelly a rukou si uhlazovala postranní lem vyšitý perlami. Vypadala v těch šatech jako princezna.

Možná, že se jí to jen zdálo, ale teď, když je měla na sobě, téměř cítila jejich magickou sílu.

Jill měla oči plné slz. Nemohla se na Shelly vynadívat.

„Je to tak špatné?“ dobírala si ji Shelly.

Jill si přiložila prst na rty.

„Jsi překrásná,“ zašeptala. „Až tě Mark uvidí, nebude věřit svým očím.“

„Vážně si to myslíš?“ Shelly na okamžik znejistěla, ale věděla, že své kamarádce může věřit. Přála si, aby dnes bylo všechno perfektní. Nechtěla nic ponechat náhodě. Byla zamilovaná až po uši a veškeré přípravy nechala na matce. Nechala se dokonce přemluvit k formálnímu svatebnímu obřadu. Kdyby bylo jen na ní, už dávno by s Markem utekla. Ale Mark si přál tradiční svatbu a její matka také. Shelly neměla na vybranou.

Mark s matkou nad ní měli převahu. Prosadili si svoje představy a nápady. Shelly by na hostině měla docela ráda klauna a jiné komedianty, ale s tím matka zásadně nesouhlasila. Její představa svatební hostiny byla přece jen poněkud konzervativnější.

Shelly se například nelíbil bílý svatební dort. Dala by přednost třeba i třešňovému koláči, ale to se zase nelíbilo Markovi. Shelly však Marka milovala a to bylo jeho i matčino velké štěstí. Jinak by s tradičním obřadem nikdy nesouhlasila.

Někdo zaklepal na dveře a Jill šla otevřít. Shelly div neomdlela, když dovnitř vstoupila teta Milly. Zářila jako sluníčko. Byla štěstím bez sebe.

Nejprve se představila Jill a pak se zamilovaně podívala na Shelly.

„Vidím, že šaty zapracovaly.“

„Svou úlohu splnily,“ souhlasila Shelly.

„Opravdu ho miluješ?“

Shelly přikývla. „Tolik, že jsem ochotná jíst i jeho svatební dort.“

Milly se ze srdce zasmála a posadila se na okraj postele. Měla už šedivé vlasy, ale její modré oči ještě stále zářily. Nikdo by nehádal, že jí už bylo sedmdesát let. Uchopila Shelly za ruce.

„Jsi nervózní, že?“

Shelly znovu přikývla.

„Také jsem byla nervózní, i když jsem v hloubi duše věděla, že jsem se pro Johna rozhodla správně.“

„Cítím přesně to samé. Vím, že Mark je pro mě ten pravý.“

Teta Milly ji pevně objala.

„Vím, že budeš šťastná, velmi šťastná. Tak jako jsem byla já.“

O hodinu později už stáli Mark a Shelly před oltářem v kostele plném příbuzných a přátel. Pastor Johnson je mile uvítal a pak vykonal obřad, na který se všichni tolik těšili. S vážným úsměvem je prohlásil za muže a ženu.

Shelly vložila svoji ruku do Markovy ruky a pozvedla k němu oči. Všechny ostatní viděla rozmazaně. Tetu Milly, matku, Jill. Jasně teď viděla jenom jeho. Nikdo jiný pro ni neexistoval. Stáli tu spolu a točil se s nimi celý svět. Shelly se blahem vznášela v oblacích. Mark se nad ní hrdě tyčil a z očí mu zářila čistá, nefalšovaná láska. Shelly věděla, že z jejího pohledu čte to samé.

Později si už ani nepamatovala na slova, která před oltářem pronesla. Věděla však, že jí vycházela přímo ze srdce, právě tak jako Markovi.

Přivedla je k sobě síla, které pořádně ani nerozuměli. Shelly si nebyla nikdy zcela jistá, zda v tom netkvělo nějaké tajemné kouzlo šatů od tety Milly, ale co na tom záleželo. Ona a Mark byli spolu díky čisté lásce. Nevěděla, kdy a jak mezi nimi vznikla. Dost možná se tak stalo tenkrát na pláži, když ji poprvé políbil a oba je to hluboce poznamenalo.

Jejich láska vzplanula z malé jiskry a dovedla je až k oltáři před Boha a rodinu, aby tu složili svůj manželský slib, aby se milovali a vážili si jeden druhého, dokud je smrt nerozdělí.

Bylo to víc, než si kdy mohli přát.